Tepání bronzových ozdob

Tepání napodobenin bronzových ozdob je činnost přínosná po mnoha stránkách. Nechte se pozvat k nahlédnutí do kouzelného světa kovářů.

Na první pohled je tepání jen povrchní sondou a to jak z hlediska zpracovávaného materiálu, tak z hlediska kovářského řemesla. Ale zdání klame. Jednoduchou cestou se prostřednictvím tepání dostaneme k svébytnému řemeslu a k neobyčejně krásným výrobkům.

Tepaná spona
Tepaná spona.

Tepání je jedna z nejoblíbenějších činností při výpravách do pravěku. Ale hra na pravěk v tomto případě není nutnou podmínkou. Napodobeniny bronzových tepaných šperků jsou pěkné nejen jako doplněk oděvu, ale také jako důkaz vlastní dovednosti.

Bronz je slitina mědi a cínu. Dá se odlévat, kovat za tepla i za studena, brousit a leštit. Obsah cínu určuje mechanické vlastnosti, čím je ho více, tím je slitina tvrdší a má nižší bod tání (bronz se taví při teplotách 900–1100 °C). V nalezených pravěkých originálech se obsah cínu pohybuje od nuly do patnácti procent. Tepání je nejpřístupnější technologií zpracování bronzu.

Podstatou již zmíněné povrchnosti je hned několik záměn. Z hlediska materiálu použijeme místo bronzu čistou měď (je dostupná v obchodě jako elektrorozvodné kabely). Z hlediska technologie jde o další podfuk, protože hned zkraje máme kulatý drát, který v dávných dobách byl něco jako mistrovské dílo. My naopak kulatý drát budeme měnit na čtyřhran, abychom se zbavili příliš dokonalé kulatosti. A na rozdíl od kovářů, kterým odletují od kovadliny roje jisker, my tepeme zastudena. Ale přesto všechno je tepání skutečné kovařině pocitově hodně blízko.

Z kulatého drátu vytváříme tepáním hranatý průřez
Z kulatého drátu vytváříme tepáním hranatý průřez.

Něco technologie

Z nástrojů postačí kladívko, kleště a kovadlinka. Historicky věrná je kupodivu malá babka na naklepávání kosy, ale postačí jakákoliv kovadlina. Na ohřátí materiálu potřebujeme výheň, postačí malé ohniště s několika hořícími klacíky. Jinak ale vyhoví téměř libovolný tepelný zdroj – plynový sporák, letovací lampa nebo gril s dřevěným uhlím.

Kovotepecká dílna
Kovotepecká dílna.

Bronzovou surovinou pro staré kovotepce byly hřivny – bronzové tyčinky o průměru asi 1 cm, ohnuté do podkovy a na koncích roztepané. Podle rozborů byla řada z nich z téměř čisté mědi, a tak přece jen nebude náš měděný polotovar takový prohřešek.

Hřivna
Hřivna.

Měděný drát se tepe za studena, zpočátku je měkký a tvárný a pod údery kladívka ustupuje tam, kam chceme. Další údery ho ovšem vytvrdí tak, že nejde ohýbat a začnou se v něm vytvářet praskliny. Vytvrzení odstraníme žíháním ve výhni. Drát necháme ohřát do tmavě červeného žáru na teplotu okolo 350 °C (kování za tepla při teplotách okolo 800 °C je potřebné pouze pro zpracování větších hrubých kusů materiálu). Po vychladnutí se mu vrátí původní kujné vlastnosti. Ochladit lze i ponořením do vody, je to rychlejší a výsledek je stejný.

Bronzové ozdoby

Po prvních pokusech se velmi rychle naučíte materiál prodlužovat, vytepat čtvercový i kruhový průřez a ten pak zužovat do špičky nebo do plochy. Získáte tím základ pro vinutí spirály, kterou využívá většina bronzových šperků. Zpočátku budeme potřebovat kleště s půlkulatými čelistmi, zkušenější to časem zvládnou jen kladívkem a prsty.

V archeologických knihách je nepřeberné množství nádherných bronzových ozdob. Pro tepání doporučujeme připravit si dopředu jednoduché náměty, které lidé v době bronzové vylepšovali celá staletí. Těžko vymyslíte hezčí tvar.

Co je velmi důležité – odměřit si potřebnou délku materiálu. U složitějších spon vinutých ze dvou stran proti sobě se vyplatí svinout si předem model z neupraveného drátu. A pak už čeká jen střídavé tepání a vyhřátí polotovaru stále dokola.

Pokud výsledek nevypadá jako originál – i to se může stát – obvykle stačí přestat naříkat a začít znovu. Ve většině případů není dodržen poměr mezi tloušťkou použitého drátu a velikostí spony. Originály mají šedozelenou barvu. Je to patina, která se vytvořila po staletích pobytu pod zemí. Originální barva bronzových šperků je ta naše – hnědočervená, kovově lesklá. Šperk se může vyleštit do zlatova – třeba popelem na hadříku, nebo po tábornicku přesličkou. O hodně lépe ale vyhlíží šperk nevyleštěný, patinovaný jen ohněm. Tu pravou patinu získá až používáním, kdy se hrany oblýskají do zlatavého lesku a zbytek zůstane tmavý.

Článek vychází z podkladů knihy Výpravy do pravěku.

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Share This