Málokterá zálesácká zimní výzva je tak lákavá, jako stavba iglú a přespání v něm. Mnozí o iglú uvažují, ale málokdo se do stavby pustí doopravdy.

Stavba iglú sama o sobě není tak složitá, pokud se na ni člověk dobře připraví. Jestliže se do ní chcete pustit s oddílem nebo s několika kamarády, můžeme zaručit dobrou zábavu. Záleží ovšem na podmínkách, vlhký sníh je pro stavbu lepší, sypký naopak horší. A je třeba počítat s tím, že stavba iglú trvá několik hodin.

Autoři následujících řádek v iglú přespali několikrát, zde jsou jejich zkušenosti se stavbou. Hlavní podmínkou je dostatek sněhu a jeho správná konzistence. Nejlepší je vlhčí nebo zpevněný kompaktní sníh, který stavbu velmi urychlí. Naopak ze suchého a přemrzlého prašanu se začátečníkům postavit iglú nejspíš nepodaří.

Iglú se nejlépe staví ze sněhových kvádrů velikosti 50 x 40 cm (i větší) při tloušťce 15-20 cm (i tenčí). Ze sněhu je vyřezáváme sněhovou pilou s většími tupými zuby, postačí i klasická ruční pila ocaska a použít můžeme i mačetu, případně vojenskou lopatku. V případě menší vrstvy vlhčího sněhu (kdy ho není dost pro řezání kvádrů) je možné využít pro upěchování kvádrů příhodnou formu (bedničku, přepravku).

Je-li na místě dost sněhu, můžeme sněhové kvádry vyřezávat přímo z půdorysu iglú. Těžba kvádrů a rozšiřování iglú do hloubky ušetří část práce, stěny budou o to nižší. Navíc čím hlouběji bude vchod, tím více tepla se v iglú udrží. Rozmyslete si včas profil dna (u vchodu bude co nejhlubší, na spaní je vhodná zvýšená plocha nejlépe nad úrovní vchodu).  V případě menší vrstvy sněhu je třeba získávat kvádry jinde a stěny iglú postavit celé.

Před stavbou ušlapeme sníh na ploše iglú (průměr asi 180-220 cm podle toho, kolik prostoru potřebujeme a jak moc z výšky stěny ušetří sněhová vrstva) ) plus vchodový tunel. Po krátkém uležení ušlapaného sněhu (aspoň 20 minut) začínáme s odřezáváním kvádrů v místě budoucího vchodového tunelu a postupujeme do středu iglú. Doporučujeme nejprve kvádry vytěžit, dávat je stranou a až pak stavět, protože šlapáním na udusanou vrstvu se soudržnost sněhu poruší. Nejvíce práce ušetříme, když kvádry odřezáváme i stavíme na výšku. Čím tenčí stěna, tím méně práce.

Kvádry stavíme do postupně se zvyšující spirály (dosáhnout zvyšování můžeme také šikmým seříznutím cca poloviny první řady). Důležité je, že hned od první řady se kvádry sklání dovnitř, aby iglú nebylo moc vysoké (čím vyšší, tím větší zima bude u země). Při zaklenutí pomáhá právě šikmo se zvyšující spirála stěny (každý další kvádr můžeme opřít o ten předchozí). Pomůže také šikmé seříznutí stěny před usazením dalšího kvádru,

Na hotové části stavby mohou další stavitelé zvenčí průběžně uzavírat mezery sněhem. Utemování je důležité, protože mezerami mezi kvádry by unikalo teplo, kterým obyvatelé vzduch v iglú zahřívají. Když je hotových několik řad, měl by se střed již uzavírat. Čím horší sníh, tím obtížnější je uzavření vrchlíku iglú. Je potřeba velký blok, aby se uzavření podařilo (doporučujeme odložit si vhodný blok stranou).

Na krátkém videu vidíte těžbu a usazování kvádrů. Malý sklon stěn způsobil (kvůli mrazu měl sníh minimální vazbu), že iglú se dostalo příliš do výšky, proto je nutné od počátku co nejvíce stěny naklánět a kvádry seřezávat do co největšího sklonu (nový kvádr může přidržet pomocník, než ho stavitel zajistí dalším kvádrem).

Začátečníci musí na stavbu iglú pro tři osoby počítat nejméně se čtyřmi až pěti hodinami práce (tři stavitelé). Polárník Pavlíček varuje, že když dva začátečníci postaví iglú pro dva za 8 hodin, je to úspěch. Zkušené dvojici na to podle něj stačí dvě hodiny. Na snímku vidíte nedokončené iglú, protože s ohledem na nevhodný sníh se nepodařilo stavbu dostatečně zaklenout. Jako náhradní řešení se dá vrchol zakryt plachtou, celtou nebo bivakovací alu folií.

Přespání v iglú není moc vhodné pro děti, pokud nejsou dostatečně zkušené v táboření a nemají kvalitní vybavení. V dobře utěsněném iglú se teplota uvnitř sice pohybuje jen kolem nuly či málo pod nulou, ale je nezbytná kvalitní izolace od prochlazeného podkladu.

Všechna iglú na fotografiích byla postavena po celodenním pochodu za účelem jednoho přespání v podmínkách Jeseníků, Šumavy a Krušných hor. Nejde tedy o ukázkové stavby, ale o reálné příbytky pro nocleh v horách. V nedokončeném iglú s plachtou nakonec v pohodě přespali tři lidé (pravda, teplo tam tedy nebylo) a v iglú na posledním snímku spali čtyři lidé. Pro lepší výsledek doporučujeme připravit si postup stavby iglú dopředu (více o samotné stavbě najdete v článku zde). Pro úplnost připomínáme, že iglú se správně píše s čárkou (více viz v našem článku Zálesácká čeština).

I nedokončené iglú je velkým zážitkem, proto při dostatku sněhu doporučujeme vyzkoušet si jeho stavbu i bez přespání. V nouzi se taková zkušenost může velice hodit.

Foto a text Radek Červinka (text je společné dílo s redakcí Ostrova nápadů).

The post Stavba iglú appeared first on Ostrov nápadů.

Výpal keramiky v přírodě je sice náročnější, ale o to zajímavější tábornická dovednost. Horizontální pec je pro větší výrobky dostatečně dobrou a současně relativně dostupnou možností výpalu v přírodě.

Výhodou horizontální pece je snadnější možnost ohlídat šetrný průběh výpalu. Jízek nad topeništěm keramiku chrání před tepelnými rázy, které zvláště v začátku výpalu mohou způsobit popraskání vypalované keramiky.

Stavba pece zabere většinou několik dní. Je třeba získat dostatek dřeva na konstrukci pece i na  topení a větší množství hlíny. Konstrukce horizontální pece spočívá hlavně ve výstavbě klenby nad zahloubenou částí pece. Nejdříve je třeba najít vhodné místo pro stavbu pece. Nejlepší umístění je v mírném svahu, kde půjde dobře vykopat zahloubená část pece a ušetří se také velká část zadní a boční klenby. Pec je třeba orientovat topeništěm k převládajícímu směru větru a základy prokopat tak, aby k topeništi byl dobrý přívod vzduchu, což výrazně pomáhá k dobrému průběhu výpalu.

Vlastní pec má zhruba obdélníkový půdorys, kde v horní zahloubené části je vyvýšené místo, kde jsou při výpalu naskládané nádoby, pak následuje jízek (schod) a topeniště s mírnou prohlubní. Klenbu můžeme vytvořit buď překladem z kamenů, které zamažeme jílovitou hlínou, nebo uděláme kostru z lískových prutů, které posléze opět obalíme jílovitou hlínou.

Jílovitá hlína pro stavbu pece nemusí být nijak jemná, čistá ani zbavená drobných kamínků. Je však třeba ji řádně zpracovat s vodou do mazlavé konzistence vhodné k zamazávání či obalování prutů kostry. Nejlépe se to dělá šlapáním bosýma nohama, což je současně výborná masáž pro nohy.

Kamenná konstrukce má oproti hliněné nevýhodu ve větším odvádění tepla při výpalu, což souvisí i s větší spotřebou dřeva. Pokud zvolíme prutovou konstrukci klenby, postupujeme tak, že základní pruty ohýbáme a zapichujeme země po obvodu pece. Takto vzniklou kostru dále zahušťujeme proplétáním dalších prutů. Pruty roštu pak obalujeme hlínou, do které je možné přidat předem namočené seno či trávu, hlína pak lépe drží na konstrukci pece. Nejprve obalíme křížení prutů, hlínu přitlačujeme co nejpevněji, aby neopadávala ani neodstávala od kostry. Pokud budou pruty obalené špatně, vyhoří dříve než se klenba vypálí a klenba se propadne. Po mírném zaschnutí vyplníme zbytek klenby mezi křížením prutů.

V zadní horní části pece necháme otvor pro komín. Musí být tak velký, aby jím šly do pece naložit nádoby. Při výpalu ho pak částečně zakryjeme kamenem. Tím je stavba pece hotová. Hotovou pec necháme pár dní prosychat a občasným mírným zatopením schnutí pomáháme. Pec nemusí být před výpalem úplně proschlá, ale v tom případě musíme začít s výpalem hned po založení keramiky, aby výrobky nenatáhly vlhkost.

Galerie – stavba a výpal v kamenné horizontální peci

The post Stavba horizontální keramické pece appeared first on Ostrov nápadů.