Drobná hříčka nabere osobitou atmosféru při souboji se skutečnými duchy. Stačí jen polínka a dvě barvy a hra může začít.

Na bitvu se strašlivými strašidly je třeba se připravit, ale není to nic složitého. Při štípání dřeva je třeba nechat několik větších špalků rozštípaných tak, aby samy stály.

Dvě barvy stačí vykouzlit obličeje strašlivých duchů, které je třeba zahnat (dokonce stačí jen jedna barva a uhlíky z ohniště). To změní běžnou hru s porážením špalíků na mnohem dobrodružnější souboj s duchy.

Na louce za táborem se rozestaví duchové připravení zaútočit na pokojné táborníky nebo na vystrašené lesní obyvatele (podle aktuální motivace). Zbraněmi proti duchům jsou polínka z rozštípaných polovin špalků či z kuchyňského dřevníku. Z patřičné vzdálenosti (podle věku a zdatnosti) mohou táborníci zaútočit proti duchům házením polínek. Každý poražený duch je malým vítězstvím.

Hra může být kooperativní, úkolem je společně položit na lopatky všechny nepřátelské duchy. Stejně tak dobře je možné změnit hru na kompetitivní, kdy se měří čas zničení kohorty duchů jednotlivým družinám/skupinám/dvojicím podle potřeby.

Měření času potřebného ke sražení duchů svádí ke spěchu, klidnější variantou je počítání ran potřebných k vítězství nad duchy. V případě omezené zásoby střeliva je možné spočítat poražené duchy po vyčerpání střeliva.

Lze také použít obyčejné klacky nasbírané v lese či příhodně velké kameny. Atmosféru je možné vylepšit večerním soumrakem a vhodným nasvětlením družiny duchů.

Po hře se duchové i střelivo jednoduše vrátí do kuchyňského dřevníku, případně je možné duchy obřadně rozštípat na polínka vhodná do táborových kamen.

The post S polínkem na duchy appeared first on Ostrov nápadů.

Rozlušti zprávu psanou tajnou abecedou a splň úkol v ní napsaný. To je zadání hry, ve které si účastníci procvičí zručnost i bystrý úsudek.

Každý hráč dostane zprávu psanou tajnou abecedou (písmena jsou nahrazena znaky a značkami). Klíč k jednotlivým znakům je nutné získat střelbou na klacíky, které jsou zapíchané ve vzdálenosti asi  4 m od hráčů. Klacíky mají v rozštěpu upevněný lístek s rozluštěním vždy jednoho znaku tajné abecedy (tak, že hráči vidí bílou nepopsanou stranu lístku).

Kdo zasáhne šiškou klacík (tak, že klacík nebo lístek spadne), může si lístek vzít (palba je na tu dobu přerušena) a použít ho k překládání tajné zprávy. Čím lépe kdo bude zasahovat, tím více znaků si „vystřílí“ (je třeba vyzkoušet, aby klacík šlo šiškou sestřelit). Každý znak je v lístcích na zabodnutých větvičkách jen jednou, každý tedy nemůže získat celý klíč tajné abecedy, je potřeba zprávu domýšlet z neúplných slov.

Tajný úkol: „Hledej v okolí tábořiště a přines úlomek cihly, kousek skla, plechu a jednu borovou šišku!“ Podle pořadí splnění úkolu (pozor na prozrazení těm, kteří dosud zprávu nerozluštili) dostávají hráči body za hru.

Tolik (zkrácený) popis hry Střelba na písmena převzaté z knihy Jaroslava Foglara Kronika Ztracené stopy. Pro praktické použití je třeba uvážit, že v knize byla hra připravena pro pět hráčů (teoreticky mohl mít každý překlad pro 20 % znaků). Rozluštění proto nebylo jednoduché.

Obměny Ostrova nápadů: Pro větší počet hráčů doporučujeme lístky tajného kódu jen přečíst a klacík s lístkem znovu zapíchnout (je také možné použít aspoň dvě sady lístků). Luštění bude rychlejší i snadnější a nehrozí ztráta motivace při neúspěšném domýšlení slov.

Jinou obměnou je, že překlad tajné zprávy nebudou luštit jednotlivci, ale proti sobě budou bojovat družiny (při počtu tří bude každá mít k dispozici zhruba 30 % rozluštěných znaků). I tak by ale bylo rychlejší lístky s přečtenými znaky do hry vracet.

Lístky s klíčem nemusí být získány střelbou, je také možné lístky ukrýt ve vymezeném prostoru. Podle místních podmínek může být úkol změněn, ne všude jsou na tábořišti k dispozici kousky skla, cihel či plechu. Jednodušší bude získávat různé přírodniny (inspiraci najdeš třeba ve hře Prohledej okolí z herny Ostrova nápadů).

Sada kartiček není náročná na místo a je možné nosit ji na výpravy jako univerzální herní pomůcku. Více se dočteš v článku Kartičky pro hry, kde jsou také vhodné rozměry kartiček.

Hra Střelba na písmena je převzata jako ukázka z knihy Jaroslava Foglara Kronika Ztracené stopy z roku 1967. V knize autor popsal řadu her, ale také spoustu námětů pro činnost oddílu a dovedností pro táborníky. Recenzi jsme zveřejnili v seriálu Pocta starým knihám. V knize je spousta menších i větších her v klubovně i v přírodě, v pozdějších vydáních je dokonce samostatná kapitola s hrami.

The post Střelba na písmena appeared first on Ostrov nápadů.

Velké kombinované hry jsou oblíbeným programem mnoha táborů. Zahrajte si další z variant zlaté horečky pro věkově různorodé skupiny. Uplatní se všichni od věku cca 3 let výše. Počet hráčů alespoň 10 – 15 v každém ze tří družstev.

Legenda

Za časů zlaté horečky to zlatokopové neměli jednoduché. Nestačilo jen zlato najít, což samo o sobě nebylo snadné. Zlatokop musel vytyčit klajm, registrovat jej a ochránit před bandity. Zlato bylo třeba složitě rýžovat či těžit, a i když zlatokop zlato náhodou skutečně dobyl, čekala na něj mnohá další nebezpečí. Oddechnout si mohl až ve chvíli, kdy měl zlato bezpečně uložené v bance.

Příprava

V naší hře budou zlato představovat fazole. Ve středně velkém území (vysoký les nebo louka cca 100 x 200 m) nerovnoměrně rozsypeme asi 6 kg fazolí.  Za okrajem území označíme banku, v bance se nachází tři lavory a bankéř (nehrající vedoucí), který registruje klajmy. Hráče rozdělíme do tří soupeřících družstev. Každému družstvu přidělíme dva asi 10 m dlouhé provázky na vytyčování klajmů, dva papíry s nápisem registrace a dvě molitanové kostky, které budou představovat dynamit. Každý hráč potřebuje hrneček, lžíci a šátek. Dále budeme potřebovat papírové koule.

Hra

Zlato mohou zlatokopové těžit pouze ve správně vykolíkovaném klajmu, provázky musí být napnuté mezi kolíky. Klajm musí být registrován – družina v něm musí mít registraci, kterou si před tím nechala označit bankéřem. Každý nový klajm potřebuje vždy nově označenou registraci (stačí nová čárka od bankéře na registrační kartě). Zlato se těží lžící do hrnečku, zlatokopové si jej mezi sebou nesmí předávat, ale mohou ho kdykoli odnést do banky (do svého lavoru).

Každá družina mezi sebou vybere dva bandity, při věkově různých družinách je jeden velký a jeden malý. Jsou označeni šátkem na hlavě. Banditi mohou zničit klajm tím, že do něj vhodí dynamit. Zlatokopové se ale mohou bránit, a to papírovými koulemi, které smí házet po banditech zevnitř klajmu (alespoň jedna noha obránce je uvnitř klajmu). Zasažený bandita se zastaví a nahlas počítá do 30. Předtím smí poodejít stranou od klajmu, neboť je možné trefovat i počítající bandity.

Pokud se banditovi podaří vhodit dynamit do klajmu (počítá se první dopad), družina musí klajm znovu vykolíkovat a registrovat, a to na jiném místě (žádnou částí plochy nesmí překrývat původní klajm). Obránci mohou letící dynamit odrazit před dopadem a tím klajm zachránit. Bandita může dynamit hozený mimo klajm (nebo odražený obráncem) sebrat nehledě na zásah papírovou koulí, ale před dalším útokem musí nejprve poodejít a pak počítat do třiceti jako při zásahu (při počítání už může být znovu zasažen).

Pokud máme malé bandity, mohou přepadávat i na cestě – pokud někoho chytí, zlatokop vysype své zlato tam, kdy právě stojí. Před malými bandity je možné se schovat v jakémkoliv klajmu, i cizím či neregistrovaném.

Vítězí samozřejmě ta družina, které se podaří uložit do banky nejvíce zlata.

Taktika

Při přípravě taktiky je velmi důležité správně rozdělit úkoly. Dobří střelci budou bránit klajm (k tomu patří i vyhledávání bohatého naleziště a vytyčování nového klajmu), běžci budou představovat bandity, jiní se starají o včasnou registraci. Na ostatní zbývá těžba, ukládání zlata do banky a také někdo musí sbírat papírové koule, aby střelci měli čím bránit klajm. Často je třeba vyměnit unavené hráče a přidělit jim jiné role. Při hře se nenudí nikdo, každý má svůj úkol. Zmíněné tříleté dítě se aktivně zapojilo s rodičem a sbíralo míčky o sto šest. K tomu tvoří malebná zátiší zlatokopové se lžící a hrnečkem.

Budete potřebovat

• Zlato – 6 kg fazolí
• Každý hráč hrneček, lžíci a šátek
• Papírové koule
• 6 ks provázek 10 m na označení území, 6 ks molitanová kostka a 6 ks registrační karta
• 3 ks umyvadlo

The post Zlatá horečka appeared first on Ostrov nápadů.

Hru podobnou golfu, ve které se místo holí a míčků používají létající talíře, si můžete zahrát na volně přístupných hřištích v městských parcích nebo třeba na táboře či výpravě.

Diskgolf vznikl v 70 letech v USA a v poslední době je oblíbený i u nás. Je to hra vhodná pro dospělé i pro děti. Diskgolfová hřiště vznikají v mnoha městech a jsou volně přístupná. Stačí si jen přinést vlastní disky či obyčejný létající talíř a můžete si tuto zábavnou hru vyzkoušet.

Cílem diskgolfu je dostat disk (létající talíř) na co nejmenší počet hodů z určeného místa (výhoziště) do diskgolfového koše. Po prvním odhozu z výhoziště hází hráč dále z místa, kam disk dopadl, a pokračuje tak stále, dokud netrefí disk do koše.

Diskgolfová hřiště mají 6-18 jamek, které se obvykle liší vzdáleností (50 – 200 m) a rozmanitostí terénu. V ČR najdeme přes 70 hřišť a vznikají stále nová. Zde najdete jejich aktuální seznam.

Pokud si ale chcete zahrát diskgolf třeba na táboře či venku na výpravě, nic tomu nebrání. Místo košů stačí označit strom či zatlouct do země kůl. Jde pak o to, tento cíl diskem trefit. Hráli jsme diskgolf i s bedničkou od zeleniny, do které bylo třeba disk trefit tak, aby zůstal uvnitř. Na táboře či na výpravě je o napínavou hru postaráno.

Zjednodušení hře neubírá na zajímavosti. Dá se hrát třeba i s jediným diskem, hráči si na místo dopadu disku umístí osobní značku a diskem hraje další v pořadí (při větším počtu hráčů se ale hra protahuje). Hřiště nemusí být ani připravené předem, stačí vždy označit nový cíl (novou jamku) a postupně zvyšovat obtížnost. Pozor na terén, už jsme také lovili disk z rybníka (bohužel, ten náš disk neplaval).

Pravidla jsou stejně jednoduchá na speciálním hřišti i na louce. Podobně jako v golfu jde o to, zahrát celé hřiště na co nejméně hodů. Na jamce se hráči střídají, hází vždy ten, kdo je od koše nejdále. Při hře méně zkušených „diskgolfistů“ je třeba centrálně počítat zúčastněným skóre (počet pokusů), protože při systému, kdy hází vždy ten, kdo je od jamky nejdále, přibývá někdy poslednímu počet hodů rychleji. Po přesunu na další jamku odhazují hráči v pořadí od nejnižšího skóre.

Při hře na městských hřištích, kde jsou napevno nainstalované kovové koše s tlumícími řetězy (pro snazší umístění disku do koše), má hra zase jiné kouzlo. Koše bývají někdy dost daleko a vyplatí se mít lepší vybavení, obyčejný talíř moc daleko neletí (hlavně, fouká-li trochu vítr).

Na diskgolf se totiž používají speciální disky, jsou tvrdší, létají dál a nehodí se ke klasickému házení z ruky do ruky. Hráči jich obvykle mají několik s různými vlastnostmi a pro konkrétní hod vybírají ten nejvhodnější (disky se mohou po každém hodu měnit). Jeden disk pořídíte v ceně od 300 Kč.

Ale samozřejmě není problém vyzkoušet si diskgolf s úplně normálním létajícím talířem. Třeba právě na nejbližší výpravě.

The post Diskgolf appeared first on Ostrov nápadů.

Jediná hra, kde můžete podlézat! Malá a všeobecně známá hříčka podlezení laťky, na táboře byla původně součástí větší hry s více úkoly. Táborníky ale zaujala natolik, že si s nízkou latí vyhráli i dlouho po skončení původní soutěže.

Při podlézání laťky platí pravidlo, že se laťka při podlézání nesmí shodit a zároveň se hráč nesmí dotknout země jinou částí těla než chodidly. Sebemenší dotyk země rukou, zadkem či koleny znamená automatiky neplatný pokus.

Co je přínosem oproti obvyklému „provázkovému“ provedení této hry, to jsou stojany na laťku. Zatlučené hřebíky ve změřené výšce s odstupem 5 cm mají vyznačenou a popsanou výšku po straně svislých stojanů z odřezků krajinek. Každý ví, jakou výšku zvládl, a je tedy možné porovnat výsledky dvou hráčů nezávisle na čase jejich pokusu.

Zvláště menší děti mají v tomto případě možnost vrátit čahounům porážky z jiných her, protože výška je většinou naopak předností. Taková příležitost se nenaskýtá tak často, snad i proto si hříčka našla své fandy a měla značnou oblibu nejen u dětských účastníků tábora, ale i u vedení a u dospělých.

Před časem jsme popsali podobnou hru s provázkem (viz odkaz na konci článku), laťka je jednoznačnější, protože neúspěch určuje její pád. Neklade tedy takové nároky na hlídání „čistoty“ pokusu. Příprava laťkového stojanu zabere na druhou stranu mnohem víc času, je ale vhodnější pro opakované zkoušení a zápolení. To se v našem případě potvrdilo, kolem laťky bylo na táboře pořád živo. Proto považujeme obě varianty za hodné vlastního článku.

Nemyslete si, ono to při podlézání nízkých výšek už vůbec není legrace se pod laťkou prosunout. A jedno důležité pravidlo pro všechny, kdo připravují hry pro děti. Nezapomeňte občas dát příležitost vyniknout těm menším, pomalejším či nemotornějším. Oni si to také zaslouží.

Hra je variantou hry Podlézání provázku

The post Nepřeskoč ale podlez! appeared first on Ostrov nápadů.

Po rozbouřeném moři plují těžké bitevní lodě. Jedna druhou se snaží potopit pomocí torpéd. Která loď zůstane na hladině jako poslední?

Na nedávné výpravě se odehrála tato velká námořní bitva. Neprobíhala sice úplně na moři, ale na veliké louce, což je skoro podobné.

Hráči se rozdělí na trojice, které představují jednu loď. Hráči na lodi stojí za sebou, jeden druhého drží za ramena a tak se také pohybují (většinu času). Důležité je, že mezi sebou nesmí mluvit.

Funkce na lodi

Každý hráč má v rámci lodi jinou úlohu.

• Navigátor – stojí vzadu a celou loď řídí. Jako jediný z celé lodi vidí, ostatní dva mají zavázané oči šátkem. Má ruce na ramenou Trupu lodi a těmi mu předává dohodnuté pokyny (poplácání, natáčení atd.).
• Trup lodi – stojí uprostřed, má zavázané oči. Má ruce na ramenou Torpéda, kterému předává pokyny od Navigátora.
• Torpédo – stojí vepředu a má také zavázané oči. Ovládá ho Trup lodi podle pokynů Navigátora. Na zvláštní pokyn je možné Torpédo vystřelit.

Cíl hry

Cílem lodě je zasáhnout torpédem nepřátelskou loď. Resp. zasáhnout a potopit co nejvíce nepřátelských lodí a zároveň nebýt potopen cizím torpédem. Vyhrává loď, která na moři zůstane jako poslední.

Průběh hry

Hráči si nejprve mezi sebou domluví pokyny, které si budou pomocí rukou na ramenou předávat (poklepat, zatáhnout, tlačit atd.). Důležité jsou pokyny pro pohyb (jet, zastavit, zatočit). A dále pokyn pro výstřel Torpéda. Dobré je před vlastní hrou jízdu a pokyny chvilku trénovat.

Pak se lodě rozptýlí po louce a zaváží si oči. Na startovní pokyn se začnou pohybovat a strategicky manévrovat dle pokynů svých Navigátorů. Snaží se získat vhodnou pozici pro výstřel.

Ve chvíli, kdy Navigátor vyšle pokyn „výstřel“, se Torpédo odpojí a pohybuje se samostatně poslepu kupředu po dobu 10 sekund (než napočítá do deseti). Přitom má ruce natažené před sebe. Pokud během této doby narazí do nepřátelské lodi, je tato zničena, vybuchne a vypadává ze hry. Pokud ne, zastaví se torpédo na místě a čeká, až k němu dojede jeho loď a opět ho nabere – napojí.

Zásah platí pouze do lodi jako celku (třech či dvou spojených hráčů). Srazí-li se dvě vystřelená torpéda mezi sebou, není zničen nikdo. Pouze obě torpéda přeruší svůj pohyb a čekají na napojení.

Na napojení na loď čeká torpédo i v případě úspěšného zásahu (vše se odehrává beze slov). Navigátor potopené lodi sundá posádce šátky, všichni odejdou potichu stranou a mohou další hru mlčky sledovat. I pouhé sledování hry je pro potopenou loď docela zábavné.

Hru můžeme hrát na více kol a hráči si v lodích vymění pozice.

The post Lodní bitva appeared first on Ostrov nápadů.

V této hře procestujete nejznámější hráčská doupata celého světa a užijete si pořádnou porci hazardu. Dokážete své peníze rozmnožit, nebo odejdete s prázdnou?

Hra je velmi variabilní. Můžeme ji realizovat jako velkou odpolední hru na táboře i jako menší hříčku do klubovny. Je také vhodná jako jeden z úseků/etap do celotáborové hry, ve které obvykle najdeme vhodný příběh/legendu o nějaké formě hazardu.

Základní princip hry

Každý hráč dostane na začátku určitý počet vhodné měny, například žetonů (nebo peněz, korálků, fazolí, počítacích dřívek,…). A jeho cílem je  své jmění co nejvíce rozmnožit. Vyhrává ten, kdo má na konci žetonů nejvíce.

Hráči společně cestují od úkolu k úkolu (neboli objíždějí hráčská doupata). A v každém doupěti na hráče čeká jiný úkol.

Vedoucí vždy na místě představí, v čem úkol spočívá a jaká je podmínka výhry.

Příklad – Trefte šiškou strom vzdálený 5 metrů. Abyste vyhráli, musíte z 10 hodů zasáhnout alespoň 5 x.

Jakmile se hráči dozví úkol, uzavřou sázky na to, zda se jim úkol povede splnit. Sázka je povinná, každý musí vsadit sám na sebe alespoň minimální vklad (obvykle 1 žeton). Je dobré stanovit také maximální možnou sázku. Důležité je, že se musí sázet pouze na úspěch (nemohu tedy vsadit na to, že se určitě netrefím).

Jakmile všichni uzavřou sázky, začnou úkol postupně plnit. Když úkol splní, vyhrají a dostanou dvojnásobek toho, co vsadili. Když úkol nesplní, sázka propadá do banku.

Varianty

Hru můžeme realizovat mnoha různými způsoby. Zde jsou možné varianty:

Můžeme hrát v klubovně (kde všechny úkoly plníme na jednom místě), nebo venku v lese, kde mezi jednotlivými úkoly přecházíme.

V menším počtu chodí všichni hráči pohromadě, ve větším je můžeme rozdělit do družstev, která chodí mezi úkoly samostatně.

Hrajeme-li na družstva, mohou hráči v družstvu hrát buď sami za sebe (a rozhoduje  lepší celkové pořadí členů družstva), nebo je cílem družstva získat co nejvíce žetonů dohromady (a porazit ostatní družstva). Hra má potom strategickou složku, protože každý hráč sice stále sází sám na sebe, ale družstvo se může o jednotlivých sázkách radit a mít společný bank. Tato varianta je zajímavější, ale časově náročnější.

Zadávání úkolů může mít také různou a proměnlivou formu. Obvykle před sázkou úkol hráčům popíšeme. Někdy jim můžeme dovolit úkol předem vyzkoušet. Někdy naopak můžeme hráče jen dovést na místo, kde je něco připraveno (např. vidí chůdy opřené o strom), ale princip úkolu prozradíme až po sázce.

Když hráči prohrají všechny své žetony, může jim banka půjčit (bezplatně či s nějakým poplatkem). Možnost půjčky je důležitá, aby všichni mohli hrát až do konce.

Úkoly

Úkoly vymýšlíme v závislosti na prostředí a schopnostech hráčů. Je dobré, aby úkoly byly zaměřené na různé schopnosti (rychlost, chytrost, obratnost, šikovnost, …).

Velmi důležité je správně nastavit podmínku splnění. Úkol nesmí být ani moc lehký, ani moc těžký. Vše je dobré předem vyzkoušet. Je možné též nastavovat různé podmínky podle věku hráčů.

Plnění úkolu by nemělo trvat příliš dlouho, aby se čekající hráči nenudili. Je-li hra delší, mají přednost úkoly, které může plnit více hráčů najednou. Naopak při menším počtu kasin a přijatelném počtu hráčů je sledování soupeřů dobrou zábavou.

Příklady úkolů pro inspiraci

• Házení (na terč, na dálku)
• Střelba (luk, vzduchovka, prak)
• Šplhání, přelézání (lano, opičí most, ručkování)
• Běh (na čas, člunkový běh)
• Šifry, luštění, kimovka, skládání puzzlů
• Lesní golf, kroket, cvrnkání kuliček (počet ran do cíle)
• Chození na chůdách
• Skládání vlaštovek a délka letu

Když jsme tuto hru kdysi hráli na táboře, začínal poslední úkol na břehu rybníka. Bylo nutné uzavřít sázku bez znalosti úkolu. Úkol pak zněl: Sázku vyhrává ten, kdo bude po krk ve vodě do 10 vteřin od TEĎ.

The post Sázková cestovní kancelář appeared first on Ostrov nápadů.

Červená a bílá je jednoduchá  hra plná krátkých sprintů a rychlých startů. Prvek náhody při každém startu dělá tuto hru velmi napínavou a zábavnou.

K této hře si předem vyrobíme pomůcku. Z vhodného prkénka uřízneme menší destičku, jednu její stranu polepíme červeným papírem a druhou stranu bílým.

Hru pak můžeme hrát kdekoliv na louce. Lany (nebo třeba jen přibližně šátky či batohy) vyznačíme středovou čáru  a rovnoběžně s ní dvě cílové čáry, každou ve vzdálenosti cca 30 m od středové čáry.

Hráče rozdělíme na dvě stejně silná družstva. Jedno z nich označíme jako družstvo Červené, druhé Bílé. Družstva se postaví na začátku každého kola do dvou řad proti sobě podél středové čáry (je mezi nimi mezera cca 2 m). Vedoucí vyhodí losovací destičku tak, aby dopadla někam doprostřed mezi družstva. Destička zůstane ležet bílou nebo červenou stranou navrch.

Padne-li červená, honí hráči červeného družstva bílé hráče. Bílí hráči se snaží doběhnout dozadu za svou cílovou čáru dříve, než je červení hráči chytí (dotknou se jich).

A padne-li bílá barva, je vše samozřejmě naopak – bílí honí červené.

Po doběhnutí za cílovou čáru se všichni hráči vrací zpět a družstvo, které honilo, nahlásí vedoucímu počet pochytaných protihráčů. Za každého chyceného hráče dostane jeden bod. Body se sčítají přes všechna kola, vyhrává družstvo, které má více bodů.

Kola se střídají rychle za sebou. Hrajeme tak dlouho, dokud to hráče baví (obvykle překvapivě dlouho). Často ani není nutné body sčítat a můžeme hrát jen tak pro radost.

The post Červená a bílá appeared first on Ostrov nápadů.

Jeng – jang – jong je krátká hříčka s podivným názvem. O vítězi rozhodují rychlé nohy a hlavně také náhoda, protože hráči proti sobě bojují střiháním (kámen-nůžky-papír).

Proč se této hře říká zrovna Jeng – jang – jong, nevím. Asi to bude mít něco společného s losováním/střiháním kámen – nůžky – papír, má to podobný rytmus.

Hráče rozdělíme na dvě družstva. Ta se postaví proti sobě na startovní čáry ve vzdálenosti cca 50-70 m. Hráči v družstvu utvoří řadu – frontu s určeným pořadím.

Po startu vybíhají první hráči z každého družstva směrem k protivníkovi. Někde zhruba v polovině se proti-běžící hráči potkají. Na tomto místě si střihnou, tedy zahrají si kámen – nůžky – papír. Kdo střihání vyhraje, pokračuje ve svém běhu směrem k soupeři. V tu chvíli však od soupeře může vyběhnout hráč číslo dvě. Běžící hráči se zase někde potkají (tentokrát již blíže k jedné straně) a střihání se opakuje.

Cílem každého družstva je doběhnout až ke startovní čáře soupeře. Hráči to mohou ovlivnit pouze co nejrychlejším během (aby k setkání s protivníkem došlo vždy co nejdále od vlastní startovní čáry). Nicméně ve hře samozřejmě hraje velkou roli náhoda při střihání, která poměrně napínavě přesouvá bojovou (tedy střihací) linii z jedné strany na druhou.

Hráči, kteří při střihání prohrají, odcházejí zpět ke svému družstvu a řadí se nakonec fronty.

Hra není příliš dlouhá a obvykle hrajeme několik kol.

Při hře se hodí rozhodčí. Často vznikají spory v tom, kde přesně se proti-běžící hráči minuli a na kterém místě by se tedy mělo střihat.

The post Jeng – jang – jong appeared first on Ostrov nápadů.

Přehazovaná s vlastními botami je rychlá hra vhodná na letní louku. Naházejte na soupeřovu polovinu více bot, než on na tu vaši. Pozor, zásah letící botou docela bolí.

Hru hrajeme na louce, kterou lanem rozdělíme na dvě poloviny. Soupeří proti sobě dvě družstva.

Všichni si sundají boty a každé družstvo dá své boty na hromadu uprostřed svého území. Pak začíná vlastní hra. Po startu začnou všichni přehazovat boty ze své poloviny na polovinu soupeřovu.

Cílem družstva je, aby po uplynutí předem dohodnutého časového limitu (stačí cca 5 minut) bylo na soupeřově polovině více bot než na polovině vlastní. Jde tedy o to sbírat a házet boty co nejrychleji a co nejdále.

Je také nutné dávat dobrý pozor na boty letící od soupeře, zásah botou docela bolí. Doporučujeme používat jen lehčí boty, pohory a kanady nejsou zrovna nejvhodnější. A samozřejmě je zakázáno záměrně na někoho mířit.

Hra je poměrně fyzicky náročná, je proto lepší dělat jednotlivá kola hry kratší a zahrát si více kol za sebou.

A úplně na závěr probíhá poslední část této hry – najdi svoje boty…

The post Boty – přehazovaná appeared first on Ostrov nápadů.