Vyrob si indiánské kostky, stylový herní prvek pro letní tábor i pro schůzky v klubovně. Her s indiánskými kostkami je na webu dostatek a skvělý dojem udělají ve spojení s počítacími dřívky.

Vášeň indiánů pro hazardní hry je dostatečně známá. Nebylo zas až tak neobvyklé, když v sázce proti sobě byly i dost hodnotné věci: deka, puška, kůň. Ale není nutné pouštět se hned do hazardu, bohatě stačí napětí při hře samotné. Mě osobně hodně těší samotná výroba.

Vyrobit indiánské kostky není nijak složité, ale pečlivá práce se vyplatí. Vlastní indiánské kostky jsou jen dvoustranné a vzniknou rozpůlením krátkých špalíčků z lísky. Ideální jsou špalíčky z rovné lískové větve bez suků, průměr 2 – 2,5 cm a délka asi 6 – 7 cm.

Na rovných ploškách jsou zářezy, které určují hodnotu (místo zářezů je možné proužky nakreslit). Nejblíže evropskému myšlení je šest polovičních špalíčků s vyznačenými hodnotami od jedné do šesti (o hrách s kostkami připravuje redakce samostatný článek).

Hod kostkami probíhá tak, že se všechny najednou vyhodí do vzduchu, a podle toho, jak kostky dopadnou, se spočítají body. Viditelné zářezy se jednoduše sečtou a kostky, které leží půlkulatou neoznačenou stranou nahoru, se nepočítají. Maximální počet bodů v jednom kole je tedy 21. Kdo má nejvíce bodů, vyhrál.

Na kostky jsem vyrobil malý jelenicový váček trochu ozdobený korálky a třásněmi s plechovými kornoutky. Indiánské kostky doporučuju doplnit stejně stylovými počítacími dřívky, o kterých jsem psal v článku Indiánská počítací dřívka.

Tím je herní sada hotová. Už jsem několik podobných vyrobil a řeknu to tak, že mě to pořád baví. Sadu na obrázku jsem měl nachystanou do budoucna – byla určená jako dárek a už má svého majitele. Znáš to, když má člověk hodně přátel, příležitost se určitě najde!

Foto Zdeňka Vilhelmová

The post Indiánské kostky appeared first on Ostrov nápadů.

Pro oddílové a táborové turnaje, hry a soutěže se často hodí malebnější bodovací systém, než jsou body v papírovém bloku. Zkus si v předjarním čase vyrobit indiánská počítací dřívka.

Na vůbec první zmínku o počítacích dřívkách jsem poprvé narazil v knize Miloše Zapletala Encyklopedie her. Vyšla roce 1973  (o slavném pozdějším čtyřdílném vydání s názvem Velká encyklopedie her  z let 1986 až 88 ještě nebylo ani potuchy). Miloš Zapletal v knížce píše: „… poprvé jsme viděli počítací dřívka v monografii S. Culina o indiánských hrách. Byly to větvičky dlouhé 20 – 30 cm, silné jako tužka nebo prst, někdy krásně vyřezávané, jindy jen hladké, bez kůry. Indiáni milovali hazardní hry, hrávali je všechny kmeny od Aljašky po patagonské pustiny. Protože však nebyli moc silní v počtech, vypomáhali si počítacími dřívky. Taková dřívka sloužila indiánům při jejich hrách jako zástavy nebo získané body Nám se dřívka zalíbila především pro to, že to někdy byla malá výtvarná díla…“

Práce s nožem mne bavila už od mládí, ihned jsem zatoužil vyrobit si něco takového. Netrvalo dlouho a svými dřívky jsem inspiroval kamarády z našeho kmene Mawaden. Každý si nejprve vymyslel svůj osobní vzor, který pak vyřezal do kůry 20ti stejně dlouhých vrbových proutků. Na dřívka si většina z nás ušila nějaký pytlík a ten jsme s sebou nosili na všechny akce ve městě anebo v přírodě.

S počítacími dřívky jsme si tehdy užili opravdu dost zábavy. Používali jsme je v oblasti sportu (jako body za různé závody v běhu, silácké cviky, hody…), ve znalostních soutěžích (kdo přinese během 3 minut víc spadlých listů různých druhů stromů), ale také pro nejrůznější sázky. Mohu odpovědně říct, že věta – „Tak o dřívko, jo?“ – byla v určitém období téměř jako zaklínadlo.

Jak vyrobit počítací dřívka

Nejlépe se počítací dřívka vyrábějí z rovných prutů, mně se osvědčily vrbové, ale lze použít i lískové. Pokud si zjara zajdeš někam k řece, rázem máš materiál na počítací dřívka. Nařezej si jich více nežli dvacet, ne všechny se povedou bez chyby.

Tloušťka počítacího dřívka je asi jako tužka a může být i o trochu méně. Délku doporučuje Miloš Zapletal 15 cm. Udělal jsem si i 20 cm dlouhé, ale mám i dvě cestovní sady, které jsou dlouhé jen 10 cm (slouží jako sčítací body pro různé hry).

Pro vlastní zdobení do kůry stačí zavírací nebo jakýkoliv menší nůž. Podmínkou je, aby byl ostrý. Je dobré si celý postup několikrát vyzkoušet na náhradním prutu. Ještě taková rada – rozhodneš-li se pro kratší verzi dřívka, neznamená to, že jejich výroba bude lehčí. Držení malého klacíku, manipulace s ním a vyřezávání titěrného vzoru je náročnější.

Nožem nařízni kůru všude tam, kde budou okraje plochy, která má být odstraněna. Důležité je nožem řezat kolmo a jen do hloubky tloušťky kůry. Potom opatrnými řezy odloupni kůru, vznikne kontrastní bílá plocha. Kůra jde nejlépe loupat zjara v době, kdy se pupeny na proutcích ještě neotevírají, ale pod kůrou už proudí voda.  V době, kdy už raší listy, jdou pruty také loupat, ale pod kůrou už je lepkavější míza a k získání čisté bílé plochy je potřeba o trochu více práce.

Když už máš ve vyřezávání a loupání vyzkoušené na vhodném prutu, vymysli si, jakým motivem ozdobíš svoje dřívka. Pro inspiraci jsem si na srubu jedno odpoledne vyřezal takový vzorník asi 20 různých typů, které jsou na následující fotografii.

Nejjednodušší je vyřezávat soustavu různě umístěných tenkých a nebo širších proužků obtáčejících proutek po obvodu. Kdo si však troufne, může dělat i složitější geometrické obrazce. Je ale jasné, že to půjde daleko složitěji, a je dobré si uvědomit, že dřívek je dvacet.

Zkusil jsem dělat dřívka z proutků nařezaných v zimě a taky z hodně zaschlých doma dlouho uložených prutů, co mi zbyly z jara. Tuto práci bych ale doporučil spíše někomu zkušenějšímu. Trochu mi pomohlo proutky ještě namočit na den či dva do vody, ale nebylo to úplně ono.

Ještě lze počítací dřívka ozvláštnit tím, že některé bílé části bez kůry je možné obarvit třeba cibulovými slupkami, nebo zkusit vybarvit či vypálit různé vzory.

Využití dřívek

Podmínkou využití počítacích dřívek je, aby je měli všichni zúčastnění. Počítací dřívka nahrazují body v různých soutěžích. Například, kdo vyhraje soutěž či sázku, dostane jedno počítací dřívko od všech ostatních. Jiná možnost je, že dva první získají dřívko od dvou posledních. Také každý může vložit jedno počítací dřívko do banku, který se pak rozdělí podle pořadí v soutěži, sázce, závodě. Možností je mnoho.

Ve využití počítacích dřívek se meze nekladou a je na každém, jak moc je zařadí do programu. Není nutné se o dřívka sázet a pak je definitivně prohrávat. Mohou klidně sloužit jen jako zástava, či body pro různé hry během výpravy nebo schůzky. Po sečtení na konci akce a vyhodnocení pořadí se dřívka mohou vrátit majiteli.

Zdálo se mi, že by se k indiánským počítacím dřívkům hodil i pěkný stylový obal. Pro jednu sadu jsem se nechal inspiroval tvarem daleko objemnějšího indiánského výrobku zvaného wizipan – ten byl původně určen na skladování potravin. K výrobě jsem použil zbytky nevydělané kůže – rawhide, kousek jelenice na třásně a kytičkovanou látku na horní zavírací část.

Samozřejmě je také možné ušít váček z jelenice s drobnou korálkovou výšivkou, nebo jen obyčejný látkový pytlík – to už záleží čistě na vaší fantazii!

Mám ještě jeden nápad: Přišlo mi dobré zařadit výrobu počítacích dřívek nejen do činnosti kmene, ale dokonce by to mohl být bod v zasvěcovací stezce. Dřívek by si každý nováček musel vyrobit dvacet + jedno navíc. To liché by se mohlo v klubovně ukládat do nějakého vaku, pouzdra, truhličky s označením – kdo a kdy dřívko vyrobil. Časem by z toho mohla vzniknout pěkná sbírka, která je součástí historie kmene.

Liga lesní moudrosti

Výroba dřívek je velmi dobrý trénink zručnosti a pečlivosti. Pro woodcraftery je jejich výroba součástí činu Knihy orlích per 3AA1 Vyřezávání her a hraček. Úkol zní:

Vyrob z proutků sadu 20 počítacích dřívek a navíc pěkně vyřež funkční a bezpečné pomůcky k různým hrám, které si pak i zahraješ (např. hokejka, rovný oštěp s opalovanou špičkou, bumerang, špaček s pálkou, kuželky, pár sněžných hadů, sada indiánských či vrhcábových kostek, domino, sada figurek ke stolní hře, píšťalka z vrbového proutku, zvučící dřívko, létací vrtulka, mlýnek na potoce). Čin: 5 různých her + počítací dřívka, velký čin: 12 různých her.

Text je zkrácenou podobou článku, který vyšel v časopise Woodcraft 2/2022.

Foto Zdeňka Vilhelmová

The post Indiánská počítací dřívka appeared first on Ostrov nápadů.

Hezká legenda o ochraně před zlými sny provází indiánský lapač snů nebo také snový kruh. Tradiční výrobek může být také ukázkou šikovnosti, pokud se rozhodnete vyrobit si ho sami.

Podle legendy poradila lapač snů indiánům kdysi pavoučí žena, aby se v jeho síti zachytily zlé sny, zatímco ty hezké sklouznou dětem po peříčku do snění. Příběhů a legend, které popisují vznik lapače snů, je mnoho a u jednotlivých indiánských kmenů se liší.

Na jihozápadě USA se bez lapače zlých snů neobejde žádný obchod se suvenýry a samozřejmě ani obchůdky místních indiánů, kteří využívají turistický ruch k přilepšení přímo v Národních parcích a podél silnic.

Pokud bychom chtěli zkusit vyrobit si snový kruh sami, není to nic těžkého. Vlastnoručně vyrobený indiánský lapač snů může být hezkou vzpomínkou na tábor i pěkným doplňkem táborového příbytku.

Potřebujeme smrkovou/lískovou větvičku, barevné bavlnky, proužky kůže, peříčka a korálky. Smrkovou větičku zbavíme kůry a v páře nad hrncem ji tvarujeme, dokud nemáme pěkné kolečko. Lískové větvičky jsou pružnější a dají se ohnout rovnou, ale je to méně poetické.

Větvičku po obvodu obšijeme nebo omotáme proužkem kůže. Kruh vypleteme bavlnkami nebo tenkým provázkem tak, že po obvodě uděláme oka (spíš větší) a v druhém a každém dalším kole vypínáme středy ok z předchozího kola (oka se stále zmenšují a zahušťují). Doprostřed umístíme jeden nebo více korálků (může tam být i větší kousek kůže s kresbou).

Podle kresby připevníme pírka (upevnění pírek skryjí korálky) a kožený proužek na zavěšení. Snový kruh je připraven chránit hezké sny, bdít nad klidem vašeho stanu, týpí či pokojíku a připomínat tábor, na kterém jste lapač snů vyrobili.

The post Snový kruh appeared first on Ostrov nápadů.

Brýle proti sněžné slepotě jsou nezbytnou pomůckou při dlouhém pobytu na sluníčku v oblastech se souvislou sněhovou pokrývkou.

Rád čtu knihy s polární tématikou a tak jsem se k výrobě téhle praktické a dokonalé pomůcky používané přírodními národy arktické a subarktické oblasti už nějaký čas chystal. Fascinovala mne jednoduchost a přiznám se, že i nepopiratelná elegance sněžných brýlí.

Sněžné brýle jsou nezbytnou pomůckou zejména při jarním sluníčku, které oslňuje oči nejen přímo, ale ještě se násobí díky odrazu slunečních paprsků od krystalků sněhu. Brýle se prý používaly i při sněhových bouřích, aby byl zrak alespoň trochu chráněn před bodavými krystalky sněhu.

Hodně inspirace jsem získal před mnoha lety v Kodaňském národním etnografickém a historickém muzeu, kde je opravdu velmi kvalitní expozice původních obyvatel Grónska. Konec konců, kde jinde by měla být tak bohatá sbírka inuitských předmětů denní potřeby, když Grónsko je součástí Dánska.

Typy těchto brýlí jsou vlastně dva základní. Za prvé – pevné brýle z jednoho kusu, které vidíte na úvodních obrázcích.

Druhou možností je vyrobit je ze dvou kusů, kdy každé oko je zakryto samostatným kusem materiálu. Tyto díly jsou k sobě spojeny řemínkem v místě kořene nosu. Dvoudílné brýle lépe vyhovují nám bělochům, protože na rozdíl od Inuitů nemáme tak plochý obličej a aby brýle dobře zakryly oči i z boku, je nutné dosáhnout hodně prohnutého oblouku. Výroba pevných brýlí z jednoho kusu je potom poněkud náročnější.

Nejčastěji k výrobě Inuité používali dřevo, které nalézali naplavené na břehu moře. Často to bylo dřevo až ze Sibiře. Řeky jako Ob, Lena, Jenisej a řada dalších při jarním tání nebo velké vodě spláchly stromové vývraty do Severního ledového oceánu a tam pak dřevo zamrzlé v ledu putovalo několik let, než se objevilo třeba až u Grónských břehů.
Dalším materiálem byla kost nebo sobí paroh či podobný materiál. Zejména tyto brýle byly často pěkně zdobeny.

Indiánům severních oblastí dobře posloužila i březová kůra. Tento způsob ochrany před sněžnou slepotou je dodnes v nouzi běžně používán. Výroba není složitá a návod na jednoduché sněžné brýle najdete v mnoha tábornických či bushcrafterských příručkách.

Březovou kůru můžeme nahradit papírovým kartonem nebo nějakým kusem tvrdší kůže a podobně.

Svoje brýle jsem vyřezal z kusu lipového dřeva, namořeno lihovým mořidlem a napuštěno včelím voskem.

Pro připevnění kolem hlavy jsem dodal kožený řemínek.

Použití sněžných brýlí v našich podmínkách je jistě velmi omezené, ale jakmile vyrazíte na delší dobu někam do světa sněhu a ledu, ať už je to horský terén nebo severské oblasti, budou sněžné brýle hodně potřeba. A pokud zvolíte zálesácký způsob cestování přírodou, nebudete litovat čas strávený výrobou sněžných brýlí.

zdroj ilustračních obrázků: internet

The post Sněžné brýle appeared first on Ostrov nápadů.

Pro opakované zachycení jiskry při křesání nemá knotový trubičkový zapalovač konkurenci. Jeho výroba přitom není složitá.

Poprvé jsem jej spatřil v knize Book of Buckskinning II. Napsal ji s kolektivem dalších autorů William H. Scurlock a ve velmi obsáhlé kapitole o rozdělávání ohňů z dob osidlování divokého západu byla i krátká zmínka o „Tinder Tube“. U ne zrovna příliš kvalitní fotografie sděloval text, že tato pomůcka byla velmi oblíbena zejména u kuřáků cigár v Novém Mexiku.

Tehdy jsem si ještě nedokázal představit, jak se to používá. Až o pár let později, na srazu německých traperů a euroindiánů nedaleko Norimberka, jsem byl doslova unesen tímhle elegantním a jednoduchým výrobkem. Hned po návratu domů jsem se pustil do jeho výroby. Nebylo to nic složitého a brzy se na mne mnozí kamarádi zálesáci obraceli s žádostí, zda bych i pro ně nemohl obstarat ten – jak jsme rádi říkali – „traperský zapalovač“. Na jeden velikonoční sraz jsem dovezl podstatnou část komponentů pro jejich výrobu a na místě jsme tam asi za dvě hodinky vyrobili více jak 10 zapalovačů a většina účastníků si jej mohla odvézt jako suvenýr domů.

O co vlastně jde – je to mosazná rourka, kterou je provlečen čistě bavlněný knot. Opálený konec knotu se dá s pomocí jednoduché leč důmyslné pomůcky (řetízek s háčkem a uzávěrem trubičky) vysunovat a zase zasunovat zpět. Jiskra vzniklá křesáním ocílky o pazourek se snadno zachytí do ohořelé bavlny. Doutnající bavlna pak zapálí například kus suchého dřevěného troudu a pak už následuje klasický postup rozdělání ohně rozfoukáním žhavého uhlíku až do plamene. Zasunutím knotu zpět do trubičky se uzavře přístup vzduchu, doutnající uhlík zhasne a je zároveň dokonale připraven na další použití. Pokud už část knotu uhořela, stačí háček o kousek posunout.

Vlastní výroba zapalovače je jednoduchá, ale trochu problém může být se sháněním vhodné trubičky a příslušně tlustý knot k ní. Doporučuji obojí průměru cca 10 mm, může být i o trochu větší (12 mm). Dále je potřeba řetízek, jaký se používá pro nošení přívěsku kolem krku. Měl by být kovový – neboť bude pravidelně v kontaktu se žhavým knotem. A ještě kovový, dřevěný, kostěný či skleněný korálek většího průměru než je trubička. Korálek slouží k uzavření přístupu vzduchu do trubičky (staří zatáhnout za knot) a doutnající knot zhasne. Korálek si můžete vyrobit z kosti, parohu nebo dřeva sami. Pak už potřebujete jen nějaký kus řemínku (mně se osvědčila jelenice) a obyčejnou kancelářskou sponku.

Trubičku uřízněte zhruba na délku cca 60 – 70 mm, oba konce pilníkem zarovnejte a srazte jak vnitřní, tak vnější hrany. Štípacími kleštěmi ucvakněte příslušnou délku řetízku. Z kancelářské sponky s pomocí kleští vytvořte na jednom konci řetízku háček, jak vidíte na následující fotografii. Na druhém konci udělejte ze zbytku sponky menší očko. Nyní provlékněte tím očkem tenký řemínek a udělejte uzel těsně nad očkem a navlékněte korálek.

Já nejraději dávám mosazné korálky, které se používaly při obchodu s indiány. Ale jejich zásoba už mi došla , tak jsem si vyrobil korálek ze zbytku malého sobího parohu. Hned těsně nad korálkem udělejte další uzel a zbytek řemínku nechte klidně delší.

Celková délka by od prohnutí háčku až po místo, kde je končí spodní uzel a začíná korálek, neměla být dohromady o víc jak 1 cm delší, než je délka trubičky.

Nyní do knotu zapíchněte háček tak, aby se uzel pod korálkem nedotýkal opáleného konce knotu. Provlékněte knot neopáleným koncem skrz trubičku a zatáhněte za něj, až uvnitř zmizí řetízek i s opáleným koncem knotu a vše se zarazí o korálek.
Traperský knotový zapalovač je připraven.

Nyní už jen zbývá pořídit si nějakou pěknou stylovou krabičku, dodat k tomu ocílku s pazourek a můžete vyrazit někam do lesů. Já používám tyhle dvě krabičky. Oválnou krabičku s lupou mám moc rád, dostal jsem ji jako dárek od kamaráda Miša. Původně prý byla na divokém západě určena na tabák a lupa měla posloužit k zapalování cigár.

Tu hranatou jsem koupil za 100,- Kč v jednom starém vetešnictví, vyfoukl jsem ji takřka před nosem nějakému týpkovi, co si do ní chtěl dávat ušlechtilé konopí.

Jinak ta malá ocílka je výrobek SKW a ta ve tvaru kapky je dílem pana Látky – výrobce tradičních slovenských nožů s cínem vylévanými střenkami.

Ještě nějaké poznatky

• knot musí být 100% bavlněný – nutno ozkoušet, při zapálení by se nemělo nic škvařit a dým by měl být příjemný,
• lepší je, když je knot splétaný – kroucená šňůra se rozmotává, opálený konec nedrží pohromadě a háček se do něj nedá pořádně zapíchnout,
• v trubičce musí knot dobře těsnit, tedy neměl by se v ní samovolně posunovat, opálený konec by měl stále zůstávat v trubičce,
• kulatý knot lze v nouzi nahradit plochým širokým knotem do petrolejky, ten se sroluje podél delší osy a tak vznikne vlastně dlouhý kulatý knot, spodní neopálenou část lze nití omotat tak, aby se knot nerozplétal (případně se dá i po celé délce prošít),
• trubičku lze stylově udělat z mosazné nebo měděné trubky, železo asi bude korodovat. Hliník, plast, apod bych rozhodně nepoužíval. Viděl jsem i trubičku udělanou z větší mosazné nábojnice,
• pro opravdové fajnšmekry tu mám nápad kamaráda Hroma, ten si trubičku udělal z kosti.

The post Knotový trubičkový zapalovač appeared first on Ostrov nápadů.

Kniha plná návodů na výrobu indiánského oblečení, ozdob a zbraní opravdu potěší především zájemce o život indiánů, ale zajímat bude každého příznivce pobytu přírodě.

Po delším čase se v knihkupectví objevila původní česká novinka přinášející velmi pěkně provedené návody na výrobu indiánského oblečení a předmětů souvisejících s indiánskou tematikou. Velká indiánská kniha Hau Kóla je autorskou prací výtvarníka a kreslíře Lubomíra Kupčíka, který se o indiánskou kulturu dlouhodobě zajímá, a navíc je velmi zručným a oblíbeným kreslířem a ilustrátorem.

Velká indiánská kniha Hau Kóla je velmi významným autorským počinem, protože původních českých prací v tomto směru není mnoho. Navíc je publikace velmi pěkně výtvarně zpracovaná. Kreslené návody jsou doplněny skvělými ilustracemi uvedených předmětů. Člověk by se do výroby nejraději hned pustil už při prvním zalistování knihou.

Precizní návody na oblečení a ozdoby prozrazují velké zapálení pro indiánskou kulturu, méně už pro indiánské táboření. Autor nezapře spojení s velkou rodinou euroindiánů, kteří se zaměřují na život a zvyky původních obyvatel Severní Ameriky. Všechny návody jsou věnovány pouze indiánům plání, ostatní indiánské kultury zastoupené nejsou. K návodům jsou v knize v omezené míře uvedeny i doplňkové informace o indiánských kmenech zmíněné kultury.

Každý, kdo se zajímá o oblečení, ozdoby a zbraně spojené s kulturou obyvatel severoamerických plání, najde v knize Lubomíra Kupčíka mnoho skvělých návodů s řadou variant provedení výzdoby různých kmenů, vše velmi pečlivě a lákavě zpracované. Táborníci a zálesáci možná budou trochu postrádat předměty denní potřeby od nádobí, misek, nožů a potřeb pro rozdělávání ohně přes lenošky, sedátka a trojnožky až po vnitřní zařízení týpí. Ale to by kniha zase nabrala na tloušťce a už současných 50 návodů je porce víc než chvályhodná a úchvatně podmanivá.

Velká indiánská kniha Hau Kóla

• autor Lubomír Kupčík
• Vydalo nakladatelství Mladá fronta
• Praha 2017
• Doporučená cena 329 Kč

Lubomír Kupčík
Lubomír Kupčík (*1957) je český malíř, grafik a ilustrátor. Zájem o etnografii, zoologii a paleontologii ho v jeho ilustrátorské práci přivedl kromě jiného ke spolupráci s časopisy (Skaut, Junák, Woodcraft a další). Ilustroval celou řadu knih převážně se sci-fi, fantasy a dobrodružnou tematikou. Velká indiánská kniha je kromě ilustrací také jeho autorským dílem.

The post Velká indiánská kniha – Hau Kóla appeared first on Ostrov nápadů.

Rolničky z měděného plechu jsou hezký doplněk indiánských nebo pravěkých oděvů. Zároveň je jejich výroba tepáním velmi jednoduchá a vhodná i pro začátečníky a menší děti.

Chcete-li s dětmi zkusit tepání (viz článek Tepání bronzových ozdob), jsou rolničky vhodné jako první výrobek. Jejich výroba je rychlá a jednoduchá a poslouží jako hezký doplněk  indiánských nebo pravěkých oděvů. Nejedná se o klasické kulaté rolničky, jde jen o kožený řemínek (či provázek) zakončený měděným plíškem. Aby rolničky cinkaly, musíme jich vyrobit více, pak cinkají jedna o druhou.

Na výrobu rolničky budeme potřebovat měděný plech.

Z plechu kleštěmi či nůžkami na plech vystřihneme obdélník (lépe lichoběžník, pak se rolnička bude trochu rozšiřovat).

Plíšek necháme nahřát ve výhni, několik minut, až povrch dostane šedou barvu.

A poté ho prudce zchladíme ve vodě. Více o principu této technologie se dozvíte v článku  Tepání bronzových ozdob

Plíšek jednak získá pěknou patinu, jednak půjde lépe zpracovávat na kovadlině. Kleštěmi a na kovadlině ho začneme stáčet do ruličky.

Připravíme si kožený řemínek s uzlíkem na konci. Ten vložíme do polouzavřené rolničky a celou rolničku uzavřeme.

Takto vypadá hotová rolnička.

A aby rolničky zvonily, musíme si jich připravit celý svazek. Na krátkém videu si můžete poslechnout, jak cinkají.

The post Výroba rolniček appeared first on Ostrov nápadů.

Mezi tábornickým a zálesáckým lidem všeho druhu je v oblibě hra lakros. Nechcete si ji zahrát s pravou indiánskou dřevěnou lakroskou?

Lakros se stal všeobecně oblíbeným sportem s klasickými soutěžemi a turnaji. Je známo, že hru původně hráli indiáni, algonkinské kmeny ji nazývaly baggataway, Irokézové zase tewaarathon a běloši ji pojmenovali la crosse podle podoby lakrosky s biskupskou berlou. Málokdo ví, že počátky lakrosu u nás proběhly v několika vlnách a jeho definitivní rozšíření je spojeno s tábornickými a zálesáckými oddíly. Právě tyto oddíly a brdský lakrosový turnaj v sedmdesátých letech 20. století má na svědomí rozšíření hry v tuzemsku. Největší zásluhu na tom měl v té době známý pražský oddíl Neskenon.

Nyní se ale nechceme zabývat historií hry, ani jejími pravidly. Chceme vyzkoušet výrobou indiánské dřevěné lakrosky. V původní podobě se totiž lakros i u nás hrál s dřevěnými lakroskami, které si každý vyráběl sám. Teprve později se objevily duralové lakrosky (původně také jako samovýroba).

K výrobě lakrosky je potřeba získat asi 120 cm dlouhou a pokud možno čerstvou smrkovou nebo lískovou větev. Neměla by být silnější než asi dva centimetry. Oko lakrosky se dělá tak, že se buď pomocí provázku opatrně den i dva postupně stále víc ohýbá konec větve za studena, ale zajímavější a rychlejší je střídavé máčení a nahřívání větve nad ohněm. Nahřátá vlhká větev se snadněji ohýbá, ale i tak musí člověk dát velký pozor na prasknutí ohýbaného oka. Výsledná délka lakrosky by měla být 60 – 100 cm.

Vzniklé oko se sváže a vyplete síťováním podle obrázku. Výplet nesmí být ani moc vypnutý (míček se do síťky nezachytí) ani moc povolený (míček nejde ze síťky dobře vyhodit). A protože hodně povolený výplet by znemožnil jakkoliv vyšťouchnout bežícímu soupeři míček z lakrosky, platí pravidlo, že míček vložený do lakrosky musí přečnívat přes okraj lakrosky.

Je-li lakroska hotová, můžete rovnou začít hrát lakros. Můžete si ovšem zkusit ušít také kožený míček, ale to už musíte být nadšenci, většinou se totiž míček nahrazuje tenisákem. Pravidla hry jsou velice jednoduchá a najdete je v herně Ostrova nápadů.

My se na Ostrově nápadů k lakrosu ještě časem vrátíme a zmíníme se o duralových lakroskách. S ohledem na pracnost výroby dřevěné lakrosky a na její časté zničení v zápalu boje se totiž záhy po rozšíření lakrosu u nás objevily lakrosky duralové. A s nimi začala stoupat i obliba sportovnější verze indiánského lakrosu. Ale než se pustíte do duralu, vyzkoušejte si zajímavou přírodní verzi indiánského lakrosu s dřevěnými lakroskami vlastní výroby. Uvidíte, že to má něco do sebe.

The post Dřevěná lakroska appeared first on Ostrov nápadů.

Znáte vrhač oštěpů s poetickým jménem atlatl? Před rozšířením luku jej znal celý svět od Evropanů přes Eskymáky a Aztéky až k severoamerickým indiánům. Je to překvapivě přesná a razantní lovecká zbraň, kterou dokážete hodit něco mezi oštěpem a šípem do vzdálenosti i přes sto metrů.

Atlatl je obyčejný mírně zahnutý kousek dřeva dlouhý asi 60-70 cm a upravený pro uchopení. Na konci atlatlu je bodec, který se opře do dutiny v ratišti vrhacího šípu. Vrhací šípy nebo spíše malé oštěpy jsou dlouhé 120 – 230 cm. Hlavní přínos hodu pomocí atlatlu je v dostatečné přesnosti zásahu na vzdálenost 10-20 m a v razanci letícího šípu, která dovoluje ulovit i velká zvířata.

Konstrukce atlatlu se geograficky výrazně lišily. Používal se opravdu po celém světě a dodnes je zajímavou sportovní výzvou pro všechny zálesáky. Praktičtější luk s menšími šípy nad atlatlem u většiny přírodních národů později zvítězil, ale dodnes ho používají domorodci třeba v Austrálii nebo na Nové Guinei.

Nejvhodnějším materiálem pro výrobu atlatlu z domácích zdrojů je líska nebo jeřabina. Je výhodné, pokud je dřevo přirozeně prohnuté, ale není to podmínkou. Oba druhy dřeva mají dostatečnou pružnost, kterou si atlatl musí zachovat, aby odváděl dobrou práci. Jsou známé i atlatly z parohu, tvrdého dřeva či z kosti.

Bodec na atlatlu může být buď buď součástí zahloubení nebo je vyroben samostatně a je přilepený a přivázaný. Dlouhý pevný šíp s dutinou na konci ratiště se vloží do atlatlu a opře o bodec na konci.

Šíp se odpálí pohybem atlatlu, páka významně zvyšuje rychlost a razanci odpalu. Díky využití páky dlouhé asi 70 cm je možné po zacvičení hodit šíp i daleko přes 100 m. Jde o podobný systém, který využívají lidé pro házení míčků svým psím kamarádům. Odpálení šípu vyžaduje trochu cviku a nepovede se napoprvé. Při nesprávně provedeném hodu se šíp může i zlomit, proto zpočátku nedávejte do hodu plnou sílu.

Pokud se do výroby atlatlu budete chtít pustit, na internetu je možné najít podrobné návody.

The post Atlatl appeared first on Ostrov nápadů.

Vrhací šípy nebo také vrhací oštěpy mají rozmanité využití. Jsou to lovecké zbraně ale také sportovní a herní pomůcky.

Vrhací šípy jsou známé z více míst a nezávisle na sobě sloužily jako lovecké střely pro atlatl stejně dobře pravěkým Evropanům či Australanům jako jihoamerickým či severoamerickým indiánům. Sportovní a herní využití připomíná například známá hra Vraních indiánů s vrhacími šípy. Vzhledem připomíná vrhací šíp spíše malý oštěp s opeřením na konci a s délkou 120 – 250 cm. Byl vrhán pomocí různých technik od zajímavé techniky hodu pomocí provázku až po atlatl. Historické vrhací šípy nemají nic společného s kovovými, asi 15 cm dlouhými šipkami s podobným názvem, které nabízejí internetové obchody.

Vrhací šípy jsou vyrobené z tenkého rovného prutu o průměru 9-13 mm. Z praktického důvodu je zpočátku výhodnější zvolit kratší šípy 120-180 cm dlouhé ať už z pohledu snadnější výroby či menších problémů při převážení a uchovávání. Postup výroby vrhacího šípu se neliší od klasických šípů pro lukostřelbu. Šíp je možné vyrobit z lísky či z vrby. Vyrovnání prutu musí být provedené co nejpečlivěji. Ještě čerstvý prut se nahřeje nad ohněm a prohýbáním se postupně vyrovnává. Stejně pečlivé musí být i očištění a ohlazení šípu. Nejšetrnější je škrábání ostřím nože nebo střepem skla, dá se samozřejmě použít i hoblík. Špička na nepatrně silnějším konci šípu je zatížena ocelovou trubkou na konci zploštělou, na druhém konci je opeření a na samém konci je ratiště zahloubené pro opření šípu o bodec atlatlu. Pírka jsou přilepena kožním klihem a zajištěna omotaným lýkem.

Dobrou zábavu poskytují vrhací šípy i bez atlatlu při vrhání pomocí provázku jednoduše omotaného kolem prstu nebo dlaně. Zároveň si člověk ověří princip a dostane tu správnou chuť si atlatl vyrobit. Podle zkušeností se vzdálenost, kterou šíp doletí při použití provázku, prodlužuje o polovinu oproti hodu rukou. Pokud provázek přivážete na krátkou hůlku místo na prst, hod se prodlouží asi na dvojnásobek hodu rukou. A pokud si pořídíte vrhač oštěpů  atlatl, výsledný hod může být i víc než třikrát delší ve srovnání s hodem rukou.

Vraní indiáni hráli s házecími šípy hru vzdáleně podobnou petangu. Jeden z bojovníků hodil co nejdál svůj házecí šíp, který byl označený pírkem. To poněkud snížilo dolet šípu a zároveň označovalo cílový šíp, k němuž se ostatní snažili co nejvíc přiblížit vlastním šípem. Když všichni zúčastnění hodili svůj šíp (mohli mít i dva šípy), změřila se vzdálenost. Majitel nejbližšího šípu převzal pírko pro označení cílového šípu, připevnil ho na svůj a hra pokračovala dalším kolem.

Vrhací šípy jsou neobvyklý a téměř zapomenutý výrobek přírodních národů, se kterým je možné zažít mnoho zábavy. Nemusíme snad připomínat, že je při všech způsobech házení či vrhání třeba dodržovat bezpečnost v prostoru dopadu šípů.

The post Jak fungují vrhací šípy appeared first on Ostrov nápadů.