Stavba kamen je velkou tábornickou výzvou. Projděme si základní zkušenosti a přehled námětů pro stavbu táborových kamen.

Vlastnoručně zhotovená kamna jsou pro tábor výraznou vizitkou. Naše ukázka je z přestavby konkrétních stálých táborových kamen, při které byla starší kamenná kamna nahrazena cihlovými. Pro jednodušší stavbu byly jako materiál zvoleny cihly. Důvodem byla lepší izolace, snadnější usazení tálů a menší prostor, který cihlová kamna potřebují.

Výhodou je, že k těmto konkrétním kamnům můžeme připojit také plánek. Protože popis stavby kamen by byl spíš na samostatnou příručku, uvádíme stručný přehled podstatných bodů, které musí stavitelé řešit. Inspirace a různé typů táborových kamen jsou v článku Táborová kamna.

Nyní už k samotným kamnům. Aby tábor mohl úspěšně fungovat, musí kuchyňská kamna splňovat několik požadavků. Důležitý je dobrý tah kamen, aby nekouřila kuchařům pod nos, to otráví každého kuchaře. Dále je třeba oddělit prostor pro topiče a prostor pro kuchtíky. No a konečně snad nejdůležitější je dostatečně velká plocha pro vaření ve správné výšce, aby s kuchaři nemusel hrbit nebo naopak stoupat na špičky.

Použitý materiál

Prvním krokem bývá volba materiálu, ze kterého budeme kamna stavět. Na výběr jsou pevná kamna z kamenů, snadnější stavba z cihel a konečně přenosná kovová kamna. Stavba z hlíny a kamenů je nejjednodušší ale těžší je dodržet potřebné rozměry. Kamenná kamna jsou stylovější, na druhou stranu je třeba počítat s častějšími opravami. Trvanlivější a udržitelnější jsou kamna z cihel spojených hlínou, případně něčí bytelnějším. Přenosná kovová kamna je třeba na tábor přivézt, nebo mít úložný prostor.

Komín

Tah kamen ovlivňuje komín a několik faktorů, je závislý hlavně na výšce a průřezu komína. Pokud je komín dostatečně vysoký, postačí jedna roura. Zvýšení komína tah vždy zlepší. Pokud je výška komína z nějakého důvodu omezená je možné zvolit silnější rouru, případně udělat dvě či dokonce tři vedle sebe. Čím větší tah, tím lépe kamna hoří a v kuchyni je méně dýmu.

Umístění a výška kamen

Kamna je dobré umístit tak, aby topeniště bylo orientováno v převládajícím směru větrů a komíny byly v tomto směru posledním článkem kuchyně. Výška kamen je zase výhodná, když kuchaři mohou bez ohýbání pokládat na kamna těžké hrnce a míchat v nich. Pro konkrétní kamna jsme zvolili výšku 65 cm.

 Plánek a konstrukce

Kamna fungují tak, že v cestě ohně je jízek, který zdvihá plameny až pod tály. Kamna pak dobře vaří. Pokud kamna mají troubu na pečení, je cesta plamenů ještě vedena kolem trouby. V našem ukázkovém případě je jízek nahrazen tělesem trouby.

Doporučujeme udělat kovový rám na tály na míru konkrétních kamen a konkrétních tálů. Bez dobré a rovné plotny se kamna stanou zdrojem problémů. V hrnci nebo kastrolu houpajícím se na nerovných tálech se vaří mnohem pomaleji.

Topeniště

Topeniště je na plánku úplně vpravo. Musí být dostatečně dlouhé, aby se vešla i větší polena. Rošt zlepšuje přístup vzduchu zespodu a kamna lépe hoří. Pro úspornější topení se vyplatí mít topeniště uzavíratelné. Pro dvířka topeniště je výhodné použít kovový rám. Ušetří to spoustu paliva a oheň se lépe reguluje. Kamna mohou být samozřejmě o něco nižší než na plánku, ale kuchaři se pak při vaření budou muset hrbit.

Topeniště je lepší na boku kamen směrem ven z kuchyně. Pro vaření je pak mnohem větší prostor. Je to také nejsnadnější oddělení prostoru pro kuchaře a pro topiče.

Pokud má tábor kamna zhotovená profesionálně, nezbývá, než zajistit zmíněné vlastnosti při jejich pořizování. Ale tábornickou hrdostí jsou vlastnoručně zhotovená kamna, při jejichž stavbě musíš na toto vše pamatovat. Jednoduchá rovnice zní: kde funguje kuchyně, tam je nálada o 100 % lepší.

Články na Ostrově nápadů průběžně upravujeme. Krátký text o táborových kamnech jsme zveřejnili už před několika lety se slibem, že článek rozšíříme. To se po čase stalo a aktuálně jsme po druhém rozšíření článek rozdělili na dva samostatné. V původním textu Táborová kamna zůstal inspirativní přehled ukázek a v tomto novém článku jsou konkrétní podněty pro stavbu.

The post Jak postavit táborová kamna appeared first on Ostrov nápadů.

Na správném táboře nesmí chybět stožár a na něm vlajka. Pojďme si připomenout, co všechno obnáší příprava a stavba táborového stožáru.

Článků na téma stavby stožáru není mnoho. Jednak tábory s vlastnoručně zhotoveným stožárem pomalu ubývají, a jednak jde o interní věc každého oddílu či tábora. Vlajkový stožár má své tradice a zvyky, které se v různých organizacích a oddílech mohou lišit. Zkusme se dobrat alespoň některých společných prvků při stavbě táborového stožáru.

Stožár je významná stavba, která hodně ovlivňuje táborovou symboliku. Výška a složitost stožáru je tak proměnlivá, že společné prvky zde najdeme jen stěží. Předpokládejme, že stožár na tábořišti není od loňska, a že je potřeba zbudovat úplně nový.

Poražení stromu pro stožár je nutné probrat s majitelem lesa. Musí to být zdravý, urostlý a rovný strom. Vybírají a porážejí ho ti nejzkušenější, aby ani strom, ani okolní les neutrpěl žádnou újmu.

Po poražení a po velmi důkladném očištění kmene je třeba zbavit strom kůry. Povrch dřeva se přitom nesmí zašpinit ani poškodit. Nejlepší je rozmístit na vhodném rovném místě několik větších kuláčů (podle délky stožáru, přibližně jeden na 4 m), na kterých stožár leží v rovině. Na odkůrování je příhodný dobře nabroušený poříz.

Po oschnutí následuje veledůležité rozměření vlajkového lanka. Práce na vlajkovém lanku (musí být pletené, nikoliv kroucené) je ohromně zodpovědná, protože není vůbec jednoduché později chybu opravit. Rozměření a postup práce ukazuje obrázek výše (pro přiblížení na něj klikni). V každém případě je nezbytné důkladně vyzkoušet vlajkové lanko ještě před vztyčením stožáru.

Oblíbenou trofejí je placka z paty stožáru, která se přibíjí až na samý vrcholek. Původně měla chránit stožár před deštěm i prudkým vysycháním a zabránit popraskání stožáru. Občas se dokonce ovazuje kůží, aby se předčasně nerozpadla. Časem se z placky stala cenná trofej a na kůži se někdy dokonce píše rok a místo tábora.

Současně je možné kopat jámu na stožár. Měla by být co nejužší, hloubka se udává cca 1/8 výšky stožáru. Hloubka samozřejmě záleží i na podloží. V každém případě budou pro upevnění stožáru potřeba kameny, které spolu s hlínou dostatečně utemují stožár v zemi.

Vztyčování záleží na výšce a hmotnosti stožáru. Pokud táboroví siláci nezdvihnou stožár bez podpory, uváže se zhruba ve dvou třetinách výšky stožáru pomocné lano. Nejčastěji má tři prameny, za které se stožár fixuje v kolmé poloze, dokud není jeho pata dostatečně upevněn v zemi. Když je práce hotova, stožárový úvaz dovolí rozvázat lano ze země.

Při větším stožáru se hodí nůžky, které podepřou stožár při vztyčování. Při ještě větším stožáru je dobré mít nůžky dvoje. Nůžky tvoří dvě tyče svázané tak, aby bylo možné stožár při vztyčování podepřít, odpočinout si a přeskupit síly. Není dobré podcenit kvalitu tyčí, i jen mírně zetlelé mohou prasknout a způsobit katastrofu.

Při vztyčování stožáru se uplatní všichni účastníci tábora, kteří jsou schopni zodpovědně spolupracovat podle pokynů osoby, která vztyčování řídí. Práce musí koordinovat jeden jasně určený člověk, kterému se do kompetence nikdo neplete. Dále je kromě kamenů a hlíny potřeba mít připravenu vodu na zalití, temovací palici a pevnou krajinku, po které pata stožáru sjede do jámy.

Vztyčovaný stožár se od určitého úhlu již dá udržet jistícími lany, do té doby musí spolupracovat siláci zdvihající stožár a případně skupina ovládající nůžky. Když stožár stojí na trojici lan, provedou dva (v úhlu 90° stojící) důvěryhodní okoměřiči korekci kolmosti. Ti zajistí, aby stožár byl opravdu rovně. Táborníci u jistících lan potom drží stožár bez pohybu, dokud není upevněn.

Posledním úkolem je úprava okolí stožáru. U oddílových táborů doporučujeme určit odpovědné a kreativní táborníky už před odjezdem na tábor, aby měli čas rozmyslet si úpravu a zajistit vhodný materiál s ohledem na tradice tábora či oddílu.

Ke stožáru patří také znalosti o vlajce, způsob jejího přenášení, vztyčování a chování se k ní. O tom pojednává článek Státní vlajka na táboře.

Krásné tábornické zážitky pod vlastnoručně zhotoveným stožárem přeje Ostrov nápadů.

Ilustrace z knihy Tábornická praxe, foto www.taborradost.cz, archiv oddílu Mamuti a archiv autora.

The post Stavba stožáru na táboře appeared first on Ostrov nápadů.

K táborové praxi patří časté zatloukání hřebíků, ale mezi táborníky je dost nováčků, kteří něco takového ještě nikdy nedělali. Jak jsi na tom ty, umíš uhodit hřebík na hlavičku?

Při stavbách na začátku letního tábora je zatloukání hřebíků běžné. Nejde o složitou činnost, přesto je třeba znát a dodržovat několik zásad, aby táborová stavba dobře sloužila po celý tábor. Následující pravidla jsou určena hlavně pro nováčky, ale nápady pro ulehčení práce tu nejspíš najdou i zkušenější.

Na táboře budeš nejspíš používat dva druhy hřebíků, obyčejné stavební hřebíky v délce 50 – 150 mm a papíráky. Postup je takový, že nejprve podržíš hřebík v ruce a naťukneš ho do dřeva, aby držel ve správné poloze. Pak můžeš hřebík pustit a dotlouct silnějšími údery, aniž bys vystavil své prsty nebezpečí, že se do nich klepneš sekerou.

Kromě hřebíků potřebuješ dobrou sekeru. Ploška na zatloukání hřebíků nesmí být moc malá a sekera by měla být vyvážená tak, aby se s ní dobře pracovalo. Na tábor určitě nezapomeň vzít pracovní rukavice.

Správná velikost hřebíku

Pro zkušeného táborníka je volba velikosti hřebíku celkem snadná, ale nováčci to mají těžší. Často použijí moc malý nebo naopak moc velký hřebík. Používají se nejvíce normované délky stavebních hřebíků 2,5 x 50, 2,5 x 63, 2,8 x 70 a 4 x 100 (a samozřejmě větší hřebíky na rozsáhlejší stavby).

Pamatuj, že ve spodním prkně mají být zhruba 2/3 délky hřebíku (či alespoň 8x průměr hřebíku). Nejčastěji budeš přitloukat krajinku (bývá kolem 2 cm). Pro pevné přitlučení krajinky bys tedy měl použít spíše délku hřebíku 63 mm, ale pokud nehrozí problém s menší pevností spoje, používají se často hřebíky 50 mm (není tolik starostí s vyčnívajícími špičkami),.

Šikmo nebo rovně? 

Hřebík se nejlépe zatlouká nepatrně šikmo ke směru vláken dřeva. Při nejčastějším spoji dvou krajinek k sobě (dohromady 4 – 5 cm) to ale znamená, že část hřebíku může přesahovat na druhé straně. Jsou dvě možnosti. První je zatlouci hřebík víc šikmo, aby zůstal celý ve dřevě. Někdy to nejde a pak je potřeba přečnívající špičku hřebíku ohnout.

Ohni špičku hřebíku

Pokud špička hřebíku neplánovaně čouhá z poličky či postele, je nebezpečná pro každého, kdo jde okolo. Proto je třeba přečnívající špičku ohnout tak, aby nemohla nikoho zranit. Nejjednodušší je ohýbání pomocí dalšího hřebíku. Pod špičku vlož silnější hřebík a kolem něj špičku ohni sekerou (postup je na kresbě). U lehce čouhající špičky (je krátká a nešla by ohnout přes hřebík) pomůže zahnutí ostré špičky do strany. Při táborových stavbách je samozřejmě potřeba zvážit, jaké trvání stavba bude mít. Pokud se bude po táboře hned zase bourat, může být ohýbání nevhodné, protože spoje s ohnutými hřebíky se mnohem hůř rozebírají. Poraď se s někým zkušenějším, jestli je lepší šikmý hřebík, ohnutá špička nebo kratší hřebík.

Ťuknutí na špičku

Problém při táborových stavbách může nastat, jestliže je třeba zatlouct hřebík blízko příčného konce krajinky. Dřevo snadno praskne a spoj pak nedrží. Nebezpečí prasknutí můžeš omezit, pokud před zatlučením hřebíku poklepeš na jeho špičku a trochu ji ztupíš. Ploška na špičce hřebíku přetrhá vlákna dřeva (která by se jinak vyhnula do strany) a sníží tlak na prasknutí okraje dřeva. Samozřejmě, pokud je to možné, jistější způsob je zatlouct hřebík dál od okraje.

Hřebík se ohnul

Přes všechnu snahu se hřebík občas ohne. Důvodů může být několik. Nejčastější příčinou je úder vedený mimo osu hřebíku, nebo když sekera sklouzne po hřebíku do strany. Pokud hřebík nejde jednoduše narovnat úderem ze strany, je nejlepší vzít kleště a ohnutý hřebík vytáhnout. Někdy je místo špatně dostupné a je lepší hřebík do přitloukaného prkna zatlouct na jiném místě: Na pevném podkladě se hřebík do prkna předtluče tak, aby špička právě koukala na druhé straně. S předtlučeným hřebíkem se prkno přiloží na správné místo a pak už se hřebík zatluče snadněji.

Dalším zdrojem problémů je, pokud netlučeš na pevném podkladě a stloukané krajinky pruží. Pomůže umístění na rovné místo a pečlivé podložení prken špalíkem či položeným kůlem těsně vedle osy stloukání. Někdy je stavba už tak daleko, že nejde položit na zem. Pak pomůže kamarád, který přiloží z druhé strany co nejtěžší palici (sekera bývá moc lehká) a hřebík snadněji zatlučeš. Na palici není třeba ani moc tlačit, při úderu sice odskočí, ale hřebík kousek popoleze. Třetím důvodem může být suk. Sukům se při stloukání staveb vyhýbej, tvrdé dřevo suku hřebík neprorazí.

Hřebík zatlučený po letech například shora do kůlu

Typický příklad je přitloukání desky stolu na kůly zatlučené v zemi. Hřebík zatlučený po vláknech shora do stojícího kůlu drží mnohem méně, než hřebík zatloukaný kolmo ke směru vláken. Dřevo v tomto případě nedrží hřebík tak pevně, jako když hřebík směřuje kolmo na směr vláken. Tady neplatí pravidlo o tom, že pevně drží 2/3 délky zatlučeného hřebíku, použij raději delší hřebík.

Papíráky

Pro upevnění lepenky a jiných krycích materiálů jsou určeny papíráky, kratší hřebíky s velkou hlavou. Táborníci je používají také pro upevnění vypínacích šňůr stanového plátna na podsadu.

Hřebík a zranění

Hřebík je extrémně nebezpečný, když se nechá ležet zatlučený v krajince se špičkou čouhající nahoru. Kdo šlápne na takovou krajinku, může si ošklivě ublížit. Proto nikdy nenechávej na táboře (ani jinde) ležet krajinku s hřebíky špičkou nahoru. Ani, když stojíš vedle a stavbu hlídáš. Nikdy!

Víčko od ešusu

Při práci se vyplatí mít hřebíky uložené třeba ve víčku od ešusu a nepokládat je nikam jinam. Hřebík se snadno skutálí a v trávě už ho nenajdeš. Pak sice tolik nehrozí, že by na hřebík někdo přímo šlápnul, ale možnost zranění o rezavý hřebík je vždy. Pamatuj na to a hřebíky nikdy nenech ležet jen tak. Při bourání tábora (ale i při stavbě) je také dobré vyhradit společnou nádobu na ohnuté hřebíky, aby se nepletly s těmi rovnými.

Tábor a hřebíky

Tábornické zkušenosti získáš nejlépe na letním stanovém táboře, kde musíš vzít do ruky sekeru a postavit či sestavit podsadu pro svůj stan, nebo přiložit ruku k dílu při táborových stavbách. Máme přání, ať je takových letních táborů stále dost pro všechny skauty, woodcraftery, zálesáky a jim podobné táborníky.

The post Jak zatlučeš hřebík appeared first on Ostrov nápadů.

Táborová osobní hygiena zahrnuje nejen umývárnu a latrínu. Je vhodné vyhradit klukům i místo pro malou potřebu. Ti totiž pro tuhle činnost na latrínu většinou nechodí. Jak má takové místo vypadat?

Osobní hygiena ve smyslu pravidel malé potřeby se někdy na táboře příliš neřeší. Pak ale hrozí, že křoví a další zákoutí blízko táborového kruhu jen těžko uchrání před večerním a ranním „odskočením“ (z teplého spacáku se příliš daleko nechce a latrína, kde je nutné si sednout, klukům pro malou potřebu nevyhovuje). To ale zase vadí ve chvíli, kdy se okolí tábořiště využívá ke hrám a k odpočinku.

Řešení není nijak složité. Vyjděme z toho, že je lepší mít pro klukovské čůrání vyhrazené konkrétní místo. Nejčastějším řešením je položená krajinka určená jako čůrací prkno. Bývá to na vhodném místě za křovím nedaleko od cesty na latrínu. Určené místo se také snadněji ošetřuje lehkým zasypáním, které omezí zápach. Místo není třeba nijak zvlášť upravovat. Stačí široká krajinka, která vymezí prostor, do kterého už není radno vstupovat.

Zajímavé je drobné vylepšení, které nedá téměř žádnou práci, a přitom udělá čůrání atraktivnější. Stačí položit další krajinku kolmo přes „dopadový prostor“ a vyznačit na ní vzdálenost po 10 cm. Každý si může pro sebe spočítat, jak daleko se mu to dnes podařilo…

V průběhu roku na výpravě běžně stačí odejít na malou potřebu tak daleko, abych nebyl vidět. Na táboře je to jiné, protože na dva či tři týdny by toto pravidlo nebylo ani hygienické, ani příjemné. Důležité je také mytí rukou, místo určené pro čůrání by mělo být v dosahu vody na umytí, které musí mít každá latrína.

Více o samotné latríně píšeme v článku Táborová latrína. V pravopisu nebývá u latríny úplně jasné, jestli psát dlouhé nebo krátké i. Správný je dlouhý tvar latrína (pochází z latiny zkrácením slova lavatrina – umývárna). Podobné je to se slovem čůrat, aktuálně jsou možné tři varianty – čůrat, čurat i čúrat (poslední se nedoporučuje). Táborové pravopisné záludnosti včetně přehledu, jak často se chyby vyskytují na internetu, jsou tématem článku Zálesácká čeština.

Je zvláštní, že informací o latríně na táboře a o místě vyhrazeném pro čůrání není mnoho. Důvodem je snad určitá neochota zabývat se tímto tématem. Přitom jde o informace velmi důležité pro bezproblémový chod každého tábora.

The post Kam chodí kluci čůrat appeared first on Ostrov nápadů.

Na cestě na latrínu, umývárku nebo do táborové sprchy je dobré vyznačit, zda je toto zařízení volné či obsazené. K tomu slouží spolehlivý, jednoduchý a jednoznačný táborový semafor.

Každý táborník dosvědčí, že rychlé vyznačení obsazenosti latríny je nezbytností. Jednak volání „Je tam někdo?“ postrádá důstojnost a bere klid na vykonání příslušné potřeby. Také zbytečná cesta k obsazené latríně spokojenosti nepřidá. A současně při rychlé cestě na latrínu nemůže být způsob signalizace příliš složitý, jinak nebude fungovat.

Táborníci se s touto drobnou a velmi důležitou táborovou stavbičkou vypořádávají mnoha různými způsoby. Přinášíme dva ověřené semafory, které jsme viděli při našich návštěvách na táborech.

První je jednoduchý semafor z provázku napínaného mezi kůly přes cestu na latrínu. Každé dva kůly prezentují jednu ze tří latrín. Provázek ukazuje, která z nich je obsazená. Výhodou tohoto typu semaforu je, že při cestě zpátky je provázek jasně viditelný a napomáhá tomu, aby táborníci cestou z latríny nezapomněli semafor uvolnit.

I tak se občas stává, že šňůrka zůstane zapomenutá, ale toho si brzy všimnou další návštěvníci latríny a semafor při cestě uvolní. Technicky jde o obyčejnou prádelní šňůru s očkem, která se jednoduše napne na hřebíček zatlučený do protějšího kůlu.

Druhá ukázka je výtvarně výraznější a na první pohled i z dálky ukazuje, která latrína je volná. V tomto případě jsou k dispozici také tři latríny, ale každá je určena pro jiné táborníky. Semafor tvoří otočné barevně odlišené dřevěné desky.

Ještě připomínáme jeden z odstavců našeho článku o češtině, který apeluje na správné používání češtiny na táborech. Slovo latrína se píše s dlouhým měkkým í (víte, z kterého jazyka slovo pochází?), přečtěte si více v našem článku Zálesácká čeština.

Každopádně přejeme klidný a nikým nerušený pobyt na táborové latríně či umývárce i díky bezchybné funkci táborového semaforu.

The post Táborový semafor appeared first on Ostrov nápadů.

Proutěný plot přírodních táborníků, ohrazení pravěké osady nebo originální vymezení tábořiště. Jednoduchá stavba pro využití na táborech nebo stálých tábořištích.

Každý, kdo fandí přírodnímu táboření, může potřebovat oplotit nebo alespoň opticky oddělit určitou část tábořiště, například za účelem vyčlenění místa pro tábornické či experimentální účely. K tomu účelu se výborně hodí proutěný plot.

Jestliže jsme napsali, že jde o jednoduchou stavbu, bylo tím myšleno samotné zhotovení plotu. Trochu náročnější bude získání materiálu potřebného ke stavbě.  Budeme potřebovat větší množství kůlů o průměru 5 cm a více, které budou tvořit svislou osnovu plotu. Získat je nebude pro většinu táborníků takový problém, k tomu účelu se hodí soušky z probírky všeho druhu.

Tou náročnější částí přípravy bude získání „pletiva“ které bude mít úlohu vlastního plotu. Budeme potřebovat větší množství pružných proutků v délce 2 – 4 m, které budeme vplétat mezi svislou osnovu tvořenou do země zatlučenými kůly. Nejvhodnější pro tento účel jsou lískové výmladky, které rostou u každé lísky. Keřům probírka výmladků nebude nijak vážněji vadit. Pokud nejsou lísky v okolí dostupné, bude potřeba je nahradit jinými pružnými pruty. Na výšku plotu cca 1/2 m budeme potřebovat 15 – 25 prutů (odhad je závislý na tloušťce prutů). Čím delší pruty budou, tím delší úsek zaberou.

Samotné vytváření proutěného plotu znamená zatlouci do země svislé kůly ve vzdálenosti cca 70 – 100 cm podle tloušťky, pružnosti a délky vyplétacích prutů. Kratší a pružnější pruty budou potřebovat hustší osnovu, delší a méně pružné si vystačí s osnovou řidší.

Pruty je při proplétání nutno pruty zapřít za svislou osnovu střídavě z obou stran, aby plot držel a přiměřeně stlačit dolů, aby plot byl dostatečně pevný.

Pro jednorázovou táborovou potřebu můžete v případě nedostatku proutí sestrojit i lankový plot, který také poměrně přírodním stylem vizuálně oddělí prostor. I na lankový plot potřebujete kůly na svislou osnovu, ale ušetříte pruty. Lanko na snímku je pouze omotáno, na horní části kůlu můžete místo toho použít lodní smyčku, plot získá na pevnosti. Lankový plot je zajímavou tábornickou stavbou.

Při nedostatku prutů na klasický proutěný plot je možné proplést lískové pruty do oblouku podle naší fotografie. Jeden prut je propleten vždy se čtyřmi dalšími. Plot je elegantní a spotřeba prutů je výrazně menší.

Proutěný plot vydrží v pohodě přes deset let a při občasné údržbě i déle. Je samozřejmě zranitelný stejně, jako každá přírodní stavba. Na druhou stranu jde o prvek, který každé místo ozvláštní.

Texty Ostrova nápadů průběžně aktualizujeme i podle připomínek čtenářů, tento článek z roku 2021 byl doplněn 8/2025.

The post Proutěný plot appeared first on Ostrov nápadů.

Našli jsme zajímavou táborovou stavbu. Jedinečný Leonardo da Vinci navrhl už koncem 15. století jednoduchý samonosný most, který lze sestavit z volných klád bez jediného hřebíku.

Tradice táborových staveb je v našich zemích velká. V příručkách je popsáno vše, na co člověk pomyslí. Ale Leonardův most jsme v nejznámějších tábornických příručkách neviděli.

Princip je velice jednoduchý a sám Leonardo da Vinci měl na jeho mysli vojenské použití při překonávání vodních toků. Za tímto účelem počítal svázat jednotlivé moduly tří klád ve tvaru písmen H. Ty se pak podle principu mostu jednoduše složí do samonosného mostu. Princip přiblíží kresba:

Myšlenka je jednoduchá, sestavení mostu už vyžaduje cvik. Podívejte se na videa a můžete začít plánovat vlastní most. Počtem, délkou a tloušťkou všech dílů se ovlivňuje výše klenby a rozpětí mostu. Stabilitu je možné zlepšit, pokud délka příčných dílů poroste od středu ke krajům mostu. Ke stavbě dostačuje tyčovina do průměru 7 cm, kterou ještě můžeme sbírat v lese bez omezení.

Stavba je samosvorná, pro praktické používání je lepší křížení převázat, aby se díly nemohly posouvat, případně v tyčovině udělat malé záseky. Záseky je lepší udělat jen na koncích tyčí, záseky uprostřed (na některých videích je možné je vidět) snižují příliš nosnost mostu a pro stabilitu nejsou nezbytné. Pro pochopení, jak most funguje, doporučujeme postavit si nejprve model.

Kromě samotné stavby je možné připravit hru se stavbou modelu, která je popsaná v článku Kód Leonardova mostu. Model mostu je také vhodný pro dobu online schůzek například v době pandemie koronaviru. Není složité složit most ze špejlí, ale přece jen zas tak úplná hračka to není. Pro lehký model doporučujeme svázat moduly ze tří špejlí ve tvaru písmene H. Lehké špejle po sobě bez svázání kloužou a stavba se nedaří.

Jednoduchost a krása mostu je vhodnou příležitostí pro přiblížení neobyčejné osobnosti Leonarda da Vinci.

The post Leonardův most appeared first on Ostrov nápadů.

Vyrobit si stůl není pro české táborníky nic neobvyklého. Pro inspiraci se podívejte na různé konstrukce táborových stolů, třeba vás napadne další vlastní varianta.

Stůl je nezbytnou součástí táborové jídelny, a pokud stavíte tábor vlastními silami, jistě máte vybranou vyhovující a jednoduchou konstrukci, kterou používáte. Bývá ovlivněna oddílovou tradicí a zvyklostmi. Vývoj táborových stolů jde v oddíle cestou pomalé evoluce, jak oddíl sbírá postupně tábornické zkušenosti (podobné je to u většiny táborových staveb).

Podívejte se pro inspiraci na různé typy a konstrukce táborových stolů. Každý má své výhody a nevýhody. A možná vás napadne vylepšení, případně úprava vlastních táborových stolů. Podívejte se, jak různorodé mohou být tábornické (rozuměj vlastní tábornickou rukou vyráběné) stoly.

Jednoduché přenosné stoly z krajinek a kulatiny. Na krajích jsou zkřížené nohy, které jsou zavětrované jak příčně (aby se nohy nerozjížděly), tak podélně (aby stoly nepadaly).  Úplně stejnou konstrukci mají i lavice. Stoly i lavice jsou stálé, nerozebírají se, ale složí v dřevníku na sebe, kde jsou k dispozici pro příští rok. Výhodou je vcelku snadné rozestavění stolů (i na nerovném terénu). Je s nimi nutné zacházet s citem a přenášet je opatrně, aby se nerozpadly.

Zcela odlišná je konstrukce stolu s pevnou kulatinou jako sedátkem. Stůl je v kryté jídelně a jeho konstrukčním prvkem jsou kůly nesoucí střechu jídelny. Na vodorovných příčných nosnících je přivázaný jak stůl z prkýnek přibitých na podélných kulánech, tak sedátka z kulatiny. Výhodou je jednoduchost, rychlá stavba a téměř dokonalá nerozbitnost celé konstrukce. Sedačka je napevno a musí se tedy překračovat, ale zase se může s výhodou přibližovat podélně ke stolu a vytvořit tak sezení jak pro větší, tak pro menší táborníky. Nevýhodou je méně pohodlné sezení (pro táborníky to ale není žádný velký problém), ale na druhou stranu zase nikdo v jídelně nevysedává zbytečně. Stůl není přenosný.

Na další ukázce je přenosný stůl pevně spojený s lavicemi. Konstrukčně je stůl vcelku jednoduchý, poněkud větší hmotnost je možné regulovat délkou stolu. Stolní deska i lavice jsou přibité na dvou svislých bočnicích z prken nebo krajinek. Proti podélnému pohybu chrání stůl dvě šikmá zavětrovávací prkna. Mírnou nevýhodou je nutnost rovné podložky, na šikmé ploše stůl nestojí pevně (nebo je nezbytné pro šikmou plochu konstrukčně přizpůsobit bočnice).

Na dalším obrázku je téměř úplně stejná konstrukce stolu, jediný rozdíl je přivázání sedaček, což umožňuje odlehčení solu při přenášení a o něco lepší skladnost mimo období táborů.  S ohledem na dvojité prostorové bočnice odpadá nutnost zavětrování. Rovnou podložku potřebuje stůl podobně jako předchozí typ.

Poslední ukázkou je přenosný těžkotonážní stůl z desky z prken či krajinek a z rozpůleného velkého špalku použitého jako nohy stolu. Vyžaduje velmi dobré upevnění desky k těžké polovině špalku na každé straně. Stůl je elegantní a dostatečně stabilní, ale je dost těžký na častější přenášení. Nevýhodou je potřeba skutečně velkých špalků dřeva.

Inspirovali jste se? Máte odlišnou a přitom praktickou konstrukci stolu? Jste ochotni vlastními zkušenosti poskytnout ostatním? V každém případě udělejte fotografii a pošlete nám ji s kratičkým vysvětlením předností, rádi vaše doplnění  připojíme k tomuto článku.

The post Tábornický stůl appeared first on Ostrov nápadů.

Občas bývá potřeba vyšplhat vysoko do korun stromů. Třeba při přípravě lanových her. S tím pomůže jednoduchý žebřík vyrobený například ze starších tyčí na týpí. 

Oblíbenou zábavou na táborech jsou lanové hry, tedy různé prolézačky, houpačky, sítě a další lanové překážky, natažené vysoko v korunách stromů. Více se o nich dočtete v článku Lanové hry. Při přípravě těchto her potřebujeme vyšplhat na stromy, kde upevňujeme jednotlivé herní prvky a také jištění lanových dobrodruhů.

Jak ale na stromy vyšplhat? Nejčastěji stavíme lanové hry ve vysokém smrkovém lese. Rovné kmeny smrků poskytují mezi sebou dostatek prostoru pro vlastní hru, o to hůř se ale na ně šplhá. Pevné větve vhodné pro šplhání začínají až v několika metrech nad zemí, dole jsou kmeny buď úplně holé, nebo mají jen tenké suché větve.

I na takové stromy se dá šplhat, vyžaduje to však velkou sílu a zkušenost. Pro normální smrtelníky takové lezení příliš není.

Abychom se vyhnuli složitému šplhání, vyrobili jsme na táboře  dlouhý žebřík ze starých tyčí na týpí a nařezaných prkýnek. Je dlouhý asi 10 m a pohodlně se s ním dostaneme buď do potřebné výšky, nebo alespoň do té části stromů, kde je již možné šplhat po větvích.

Výroba byla velmi jednoduchá a rychlá, stačilo nařezat prkýnka na potřebnou délku a přitlouct je na nosné tyče. Původně jsme tento žebřík vyrobili jen jako provizorní pomůcku pro stavbu jedné hry, ale slouží již několik let.

Jak je vidět na první pohled, žebřík není zvláště pevný, estetický, ani úplně bezpečný, ale svou funkci (tedy zjednodušit prvovýstup na nepřístupné stromy) plní.  Na svou délku je také relativně lehký a není velký problém s ním manipulovat (tj. přenášet k jednotlivým stromům).

Rozhodně ale není možné pustit na něj děti, ani s ním počítat pro každodenní činnost na táboře (třeba výstup na strážní věž), to by musel být mnohem robustnější. V rámci některých lanových her jsme sice tento žebřík použili i pro děti jako nástup na překážku, vždy na něj ale lezly jištěné a vratký žebřík tak vlastně sloužil již jako první překážka.

A pro jistotu znovu opakujeme. Bezpečnost je důležitá nejen při vlastní lanové hře, ale i při její přípravě. Raději vždy požádejte o pomoc někoho s dostatečnými zkušenostmi.

The post Dlouhý žebřík appeared first on Ostrov nápadů.

Tábor se neobejde bez vody. Táborníci musí pít, voda se používá na vaření a občas i na mytí. Jak vodu na tábořiště dostat a jak s ní zacházet? Vše se dočtete v tomto článku.

V běžném životě je voda samozřejmost. Teče z kohoutku a máme jí k dispozici tolik, kolik potřebujeme. Jak ale vyřešit vodu na letním táboře? Tábořiště většinou nebývá napojeno na vodovodní řad.  A přitom voda (pitná i užitková) je nutnou podmínkou pro fungování tábora. Bez vody nemůže tábor vůbec fungovat.

Tábor může jistě skvěle fungovat i bez specializovaného rozvodu vody. Na druhou stranu, pokud je přívod a rozvod vody po táboře dobře vyřešený, odpadá řada starostí a provozem táborového zázemí. V tomto souhrnném článku se podíváme na základní možnosti, jak vodu na tábořiště dostat a jak jí po tábořišti rozvádět.

– Kde vzít vodu –

Kde vzít na tábořišti pitnou vodu. Při našich cestách po tábořištích jsme narazili na následující řešení.

Řeka, potok, rybník

Nevyřeší pitnou vodu, ale na mytí a koupání je většinou postačující. Koupání mohou zpříjemnit drobné stavby (přehrada, přepad, molo…). Jen nezapomeňte vše domluvit s majitelem pozemku.

Studna

Některá stálá tábořiště mají vlastní studnu jako zdroj pitné (a někdy užitkové vody). Je-li studna vydatná, jde o ideální řešení. Je potřeba pouze vyřešit:

• Jak dostat vodu ze studny – v úvahu připadá klasická ruční pumpa či elektrické čerpadlo (pokud máme elektřinu).
• Hygienické a legislativní podmínky – zjistěte si, co vše musí studna splňovat.

Studánka, pramínek

Studánka či pramínek nedaleko tábora mohou být také zdrojem vody. Určitě je ale nutné ověřit každý rok před táborem kvalitu vody (laboratorní testy dle požadavků hygieny). A zároveň je dobré ověřit si vydatnost pramínku, aby dával dostatek vody i v suchých letních měsících.

U méně vydatných studánek je možné dostatek vody v táboře vyřešit zásobním systémem, kupříkladu sudy s dostatečnou kapacitou, do kterých je voda neustále přiváděna a doplňována.

Pokud je studánka dále od tábora, dá se využít výškového rozdílu a vodu dovést ze studánky do tábora pomocí hadiček. Měli jsme studánku cca 600 m od tábora s výškovým rozdílem 8 m. Voda proudila hadičkou sice pomalu, ale neustále plnila zásobní sudy, takže při rozumném hospodaření s vodou vystačila pro táborové potřeby.

Pitnou vodu je nutné dovážet

Existuje spousta tábořišť, kde pitná voda není. Táborníci každý den dovážejí vodu v kanystrech či barelech z veřejného či domluveného zdroje (pumpa ve vesnici, domluva s nejbližší chalupou…).
Každodenní dovoz vody zabere čas a je nutné počítat s tím v programu tábora (řešit kdo, kdy a jak to bude dělat). Hospodaření s vodou na táboře je pak nutné řešit velmi promyšleně.

Napojení na vodovodní řad

Pokud máte tlakovou vodu na tábořišti, máte po problému s množstvím a kvalitou pitné vody.

Řešení se dá najít, i pokud není vodovodní řad úplně blízko. Poté, co nám na tábořišti vyschla před několika lety studánka, začali jsme využívat napojení na vodovodní řad ve vesnici, která je od tábořiště vzdálená asi 1 km. Každý rok natahujeme tlakové hadice od poslední chalupy (kde máme s majitelem i starostou domluvený odběr a vlastní vodoměr) až do tábora. Řešení je funkční, ale při jeho návrhu a realizaci je dobré spolupracovat s někým, kdo se ve “vodařině” trochu orientuje. Také pořizovací hodnota materiálu (cca 1 km hadic, spojky,…) nebyla zanedbatelná.

– Rozvod vody po táboře –

Když už dokážeme dostat vodu do tábora, je dobré zamyslet se nad tím, jak s ní naložit. Vodu potřebujeme v kuchyni, v umývárnách, ve sprše, na mytí rukou u latriny… Můžeme ji na jednotlivá místa dostávat v barelech či hrncích. Komfort tábořiště ale určitě hodně zvýší rozvod vody, který zajistí tekoucí vodu tam, kde je potřeba.

Příklad rozvodu

Konkrétní příklad, jak máme rozvod realizován na na našem táboře. Tlaková voda z vodovodu ve vesnici  (viz předchozí kapitola) je přivedena do “centrálního rozváděče” poblíž kuchyně.

Zde je hlavní přepínač, který umožňuje.

• Zavřít přívod vody – voda neteče nikam.
• Napustit kuchyňské sudy (2 x 200 l pro potřeby kuchyně).
• Napustit umývárenské sudy (2 x 200 l na mytí a čištění zubů).
• Napustit sprchový sud (200l sud na slunci, voda se ohřívá pro sprchování).
• Napustit malý barel u latríny určený na mytí rukou.
• Přímý výstup – pro napouštění vody přímo z přívodu, když je potřeba.

Důležité je, že táborníci (děti) nikdy nemanipulují přímo s tlakovou vodou. Tou se pouze napouštějí zásobní sudy, ze kterých teprve berou vodu táborníci. Nehrozí tedy, že by někdo omylem nechal do louky vytéct příliš velké množství vody.

Pokud nemáme k dispozici tlakovou vodu, můžeme využívat k získání potřebného tlaku pro táborový rozvod “vodojem”.

Na obrázku vidíte vodojem umístěný na konstrukci v nejvyšším bodě tábora. Tento sud jednou za čas napustí čerpadlem (poháněné benzínovým agregátem) ze studny ležící pár set metrů od tábora. Na další místa pak už voda teče z tohoto vodojemu samospádem.
U vodojemu vidíte také menší sprchový barel na teplou vodu. Ten se do výšky vytahuje kladkostrojem po naplnění teplou vodou z kuchyně. Po vyzvednutí má voda dostatečný tlak pro  nedaleko umístěnou sprchu.

Rozvod pro umývárnu

Vodu je určitě potřeba dostat do umývárny. Jednak na mytí a čištění zubů, jednak na sprchování.

V umývárně je potřeba počítat s tím, že se myje více dětí najednou. Obvykle se tedy realizuje větší množství kohoutků. Je také dobré mít vyřešen odvod použité vody, jinak v umývárně vznikne bažina.

Povídání o táborové sprše najdete v samostatném článku.

Rozvod pro kuchyň

Další místo, kam se vyplatí dostat vodu, je určitě kuchyně. Vodu potřebujeme jednak na vaření a jednak na mytí nádobí. Pro kuchaře je určitě pohodlnější, když si hrnce může vodou napustit přímo na kamnech, než když musí potřebnou vodu do kuchyně nosit. Podívejte se na několik příkladů z různých tábořišť.

Další ukázky

Několik dalších praktických ukázek předností rozvodu vody. Rozvod ušetří mnoho starostí, pokud se s vodou hospodaří šetrně a odpovědně.

Konstrukce rozvodu vody

Pár obecných rad pro rozvod vody.

• Při návrhu a realizaci si nechte poradit od někoho, kdo se ve vodoinstalaci trochu vyzná.
• Rozvod vody není jednoduchý, je potřeba vyřešit docela hodně problémů (vhodný materiál, správné propojení a odvzdušnění celého rozvodu,..).
• Celé řešení by nemělo být napevno, ale snadno rozebíratelné a znovu složitelné.
• Zvláště při práci s tlakovou vodou buďte opatrní (voda není úplně levná věc a pokud 3 týdny vytéká z prasklé spojky do lesa, budete na konci tábora nepříjemně překvapeni).
• Nezapomeňte na dezinfekci celé soustavy. Pokud se celý rok nepoužívá, je potřeba před táborem několikrát prolít vhodným přípravkem (Savo).

Rozvod vody na tábořišti je dílem velmi závislým na možnostech, místních podmínkách a dobrém spravování. Není jistě věcí nezbytnou, ale pomůže získat více času a energie na táborový program. Pokud je otázka hospodaření s vodou a šetření s ní přímo součástí tábornického stylu, je samozřejmě rozvod vody nadbytečný. Ale v každém případě je zajímavým tábornickým prvkem.

The post Rozvod vody na táboře appeared first on Ostrov nápadů.