Sekery jsou pro táborníky nadmíru důležitý nástroj. Kromě osobních sekerek je třeba pečovat i o společné sekery, které jsou většinou určené pro štípání dřeva do táborové kuchyně. Jak takový šikovný sekerkovník může vypadat?

Uložení společných táborových seker se nesmí zanedbat. Je známo, že co je společné, to nejvíce trpí. Je to dáno nejen tím, že povědomí o společném majetku bylo po desítky let během socializmu zničeno a ani poté se to moc nezlepšilo. Péče o věci společné je totiž obecný problém. A to  bohužel platí i na společné táborové sekery.

Zatímco osobní sekery by měly být uloženy v pouzdře nebo v dřevěném držáku na podsadě tak, aby ostří bylo chráněno proti vlhkosti a zároveň byl chráněn i táborník, u společných táborových seker je to složitější. Uložení nesmí být zdlouhavé, jinak se v rámci táborového shonu nebude dodržovat.

Právě naopak, uložení táborových seker musí být velmi jednoduché, rychlé a přehledné. Jediným pohledem je potřeba zjistit, jestli jsou všechny sekery na svém místě. Pojďme se podívat na různá řešení tohoto zadání.

Sekerová stěna

Celkem jednoduché zavěšení seker na jeden hřebík má velkou výhodu, že je na první pohled vidět, když některá sekera chybí. Nevýhodou tohoto systému je potřeba poměrně velké plochy na uložení více seker a ta není vždy k dispozici.

Sekerový rošt

Zajímavým řešením je sekerový rošt, do kterého je na poměrně malém prostoru možné uložit velký počet seker včetně paliček. Přehlednost je o něco menší. Nevýhodou tohoto řešení je, že táborníci musí být už zkušenější, aby při ukládání seker neutrpělo ostří při kontaktu s jinou sekerou. Případně nedošlo ke škrábnutí o ostří jiné sekery.

Sekerkový stojan

Pohledné je uložení seker do prostorově úsporného stojanu. Uložení je bezpečné a rychlé, sekerky se snadno spočítají a rychlé je také vyjmuté sekery ze stojanu. Za Ostrov nápadů asi nejpraktičtější řešení. Řešení na fotce není úplně dotažené, domníváme se, že sekery by měly být uloženy pod střechou.

Pravidelná kontrola

Jistě nemusíme psát, že uložení seker by mělo být na suchém místě pod střechou, nejlépe v nářaďovém stanu. Během tábora se vyplatí kontrola ostří a nabroušení případného otupení některé sekery. A konečně důkladná musí bát údržba hned po skončení tábora, aby sekery mohly bezproblémově sloužit i příští rok.

Také večerní kontrola počtu seker by měla být v popisu hlídky nebo služby starající se o dřevo do kuchyně. Zapomenutá sekera v trávě dokáže přes noc pěkně zvlhnout a navíc hrozí našlápnutí některým z táborníků. Ale to jsou jistě věci vcelku samozřejmé.

Jak jsou uloženy sekery na tvém táboře? Každý tábor má své podmínky a svoje nápady. Přidej do společné pokladnice možností další střípek, zkušenost a nejlépe i s fotografií. rádi ji do článku přidáme.

The post Nápady pro táborový sekerkovník appeared first on Ostrov nápadů.

Sprcha je na letním táboře nutná k celkové očistě. Je ale třeba zajistit spád vody, získat teplou vodu a vyřešit dostatečnou zástěnu. Jak na to? Podívej se na různá tábornická řešení sprchy pro letní tábor.

Připravili jsme stručný přehled nápadů a možností řešení jednoduché táborové sprchy pro klasické letní tábory. Každé řešení skrývá nějaký nápad a myšlenku. Počítej s tím, že některé sprchy jsou již staršího data a nemusí odpovídat současným hygienickým předpisům. Jde především o inspiraci.

Sprcha s ohřevem vody ve stočené hadici.

Klasická sprcha s dřevěnými zástěnami a vchodem zakrytým plachtou. K dispozici je tlaková voda, která se tím pádem dá načerpat do sprchového barelu.

Voda je do vyvýšeného sudu vedena přes sluneční kolektor, což je obyčejná černá hadice v délce cca 10 m stočená na sluníčku. Sud je vidět vzadu na osluněném místě, odtud už jde voda samospádem přímo do sprchy. V teplých slunečných dnech je voda až do večera příjemně teplá, je-li zima, sprcha je pouze pro otrlé táborníky. V daném případě je pro tyto případy připravena sauna, jejíž komín vykukuje vlevo za zástěnou sprchy. Podrobnější popis této sprchy je v samostatném článku.

Průtokový ohřívač vody

Další možností ohřevu vody je oheň. Sofistikovaná samostatná sprcha na teplou vodu vyžaduje trochu organizace a příprav.

Na konstrukci sprchy přibude plachta, která je mimo koupací časy uložena v suchu. Do sudu se napustí voda a rozdělá se oheň na ohřátí vody. Na táboře mají spádovou vodu z výše položené studánky, nebo může být k dispozici tlaková voda. V takovém případě může po ohřátí nastat sprchování a průběžné ohřívání další vody. Jinak je třeba vodu v sudu doplňovat.

Vázaný sprchový blok

Tábornické srdce potěší vázaná konstrukce sprchy. Čistá elegantní vázaná stavba bez potřeby zatloukat kůly do země určitě stojí za pozornost. Teplou vodu mohou táborníci ve sprše využívat díky spádu, sprcha je cca o 5 m níže než táborová kamna, ve kterých se voda ohřívá.

Ohřev vody má na starosti víceúčelový zásobník teplé v táborových kamnech. Rozvod teplé vody na konci kamen je vidět na fotografii. V každém případě děkujeme za svolení k publikaci fotek.

Barel na kladce

Díky nedaleké studni a agregátu s čerpadlem je na tábořišti dostatek vody, která se čerpá do táborového vodojemu a odtud se rozvádí dál.

Barel obstarává vodu do sprchy. Zájemce o sprchování nalije do středně velkého barelu potřebné množství teplé vody z kuchyňských kamen a pak barel vytáhne na kladce do výšky, aby voda měla dostatečný spád. Pak už jen sejde o terasu níž, kde stojí podsada se starším a pro táboření už nepoužitelným stanem. Uvnitř se v klidu posadí na lavici a může se mydlit a sprchovat, dokud mu stačí voda. Právě díky vytažení barelu získá sprcha dostatečný spád a může inspirovat další následovníky.

Armádní sprcha a lázeňská kamna

Existuje také polní sprcha Armády ČR z vojenských zdrojů. Díky vestavěnému topeništi ohřívá vodu podobně, jako selský kotel. Jde o sprchu MKS (malá koupací souprava), ale většinou jde už spíše o možnost pořízení z druhé ruky.

Po ohřátí vody umožňuje sprchování ruční pumpa. Funkční a vojáky prověřený model má sice nevýhodu, že někdo musí při sprchování pumpovat, ale zase se teplou vodou osprchuje více lidí a rychleji. Podobnou funkci mají i lázeňská kamna, ta jdou koupit bez problému, ale rozhodně nejsou nejlevnější.

Solární ohřev vody

Sympatické je použití solárních panelů na ohřev vody ve spojení s vázanou tábornickou stavbou.

Táborová koupelna se sprchou se solárním ohřevem vody je zajímavým propojením tradiční tábornické disciplíny vázaných staveb s moderní technologií. Bylo by zajímavé znát dlouhodobé zkušenosti s porovnání s jinými způsoby ohřívání vody. V každém případě jde o stavbu hodnou tábornické pozornosti.

K solárnímu ohřívání vody je třeba obecně říci, že zásoba teplé vody je omezená. Je zapotřebí využít ji aktuálně a mytí se nedá moc plánovat. Pokud je dlouhodobě špatné počasí, je vhodné mít náhradní možnost ohřevu teplé vody.

Co říkají předpisy

Od 1. ledna 2026 platí novelizovaná vyhláška č. 106/​2001 Sb., o hygienických požadavcích na zotavovací akce pro děti, a souběžně se změnil i zákon č. 258/​2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví.  Z pohledu táborové hygieny zůstává povinnost koupání nebo sprchování v teplé vodě alespoň jednou za týden.

Tolik hygienické předpisy. Pokud od výše zmíněného vydání vyhlášky uplynul delší čas, zkontroluj raději, jestli ještě platí. V každém případě přejeme příjemné tábornické sprchování.

The post Nápady pro táborové sprchy appeared first on Ostrov nápadů.

Pokračujeme v přehlídce zajímavých staveb a nápadů na letních táborech. Navštívili jsme tábořiště oddílu Skarabeus, úhledné místo, kde pod dohledem týpí probíhá parádní letní tábor.

Tábořiště je v úzkém údolí malého potoka obklopeného pískovcovými skalami. V místě, kde se údolí trochu rozevírá, je směstnána asi desítka týpí a s nimi i jeden stan Zubřík. Oddíl Skarabeus patří ke skupině Čtrnáctka dětské organizace Kondor a v tomto místě táboří již téměř 30 let.

Zaujala nás vázaná konstrukce jídelny

Největší pozornost na tábořišti k sobě poutá impozantní vázaná kuchyně s jídelnou. Je sice ukrytá mezi stromy, ale každého táborníka potěší krásnou vázanou konstrukcí. Stavba nemá žádné sloupky v zemi, dá se jednoduše rozebrat a po táboře na jejím místě zůstane jen základová deska kamen. Na ní se příští rok opět postaví nízká kamna a sváže loňská konstrukce jídelny.

Jídelna má na boku dvě trojnohy, které podpírají hlavní nosné kulatiny. Od paty trojnohy zpevňují kraj střechy další dvě tyče na každé straně. To je konstrukčně vše, trojnohy nesou celou váhu stavby.

Konstrukce je jednoduchá a žádný kůl není zakopán do země, je proto záhodné ukotvit ji proti větru. Na daném tábořišti to není nutné, protože v úzkém údolí mezi stromy se vítr nemůže tolik rozběhnout.

Táborová kamna a teplá voda

Nízká táborová kamna nutí možná kuchaře trochu ohýbat záda, ale prý hodně spraví dlouhé vařečky. Výhodou je jednoduchá a rychlá každoroční stavba.

Měch slouží v případě potřeby k rychlému roztopení nebo nažhavení kamen při vaření. Zajímavý je kovový sud s dvířky, který je v kamnech napevno zabudován. Slouží k průběžnému ohřívání teplé vody pro potřeby kuchyně.

Dvířka sudu jsou na pantech a dají se otevřít díky dřevěnému madlu. Ohřívání vody funguje samo, jen se samozřejmě nesmí zapomenout včas vodu do sudu dolít.

Ešusovník a hrnečky

Další z mnoha typů ešusovníků. Je dlouhodobě ověřeno, že ešusy je lepší mít v prostoru kuchyně a nikoliv ve stanech. Jednak jsou po ruce, ať už člověk přichází k jídlu odkudkoliv, a jednak se lépe kontroluje čistota. Ešusy jsou zde uložené na policích speciální kryté stavby.

Nezeptali jsme se, jestli se při náporu strávníků nemůže stát, že někdo do ešusovníku drcne a všechny ešusy shodí. Ale spíš ne, přístřešek je docela pevný. Neobvyklé je samostatné uložení hrnečků, které mají svůj vlastní jednoduchý zavěšovací systém.

Voda a umývárny

Díky bohaté studánce, která je nad úrovní tábořiště, je vody na tábořišti dostatek. Voda je díky plastovému rozvodu k dispozici na několika místech tábořiště. Pěkný je například luxus stále tekoucí vody spadající přes korýtka do potoka.

Rozvod vody na mytí a čištění zubů s kohouty a umyvadly. Opět se stále tekoucí vodou ze studánky. To ale není hlavní umývací místo. Další je v přepadu blízkého potoka a sofistikovaná je samostatná sprcha na teplou vodu.

Sprchování teplou vodou vyžaduje trochu organizace a příprav. Na konstrukci sprchy přibude plachta, která je mimo koupací časy uložena v suchu. Do sudu se napustí voda a rozdělá se oheň na ohřátí vody. A pak už může nastat sprchování a průběžné ohřívání vody.

Sušení prádla a větrání spacáků

Jednoduchý sušák na prádlo je postaven z trojnohy s přivázanými tyčemi na sušení věcí. V případě potřeby je možno výrazně zvětšit kapacitu sušáku a přivázat další patra tyčí, nebo jen operativně doplnit sušák o další patra přivázáním prádelní šňůry.

Sekery a řezání dříví

V nářaďovém stanu nás zaujal jednoduchý držák na táborové sekery a další ruční nářadí. Sekera se totiž snadno zatoulá a zůstane ležet na dešti nebo někde v trávě. Na držáku se dají sekery snadno spočítat a hlavně také rychle uložit, takže táborníci nemají s uklízením nářadí problém.

Tábornické zkušenosti

Na tábořišti oddílu Skarabeus nás potěšila řada vázaných staveb. Děkujeme za možnost ukázat stavby a nápady na našem webu. U stálých oddílů pracujících řadu let je tradice staveb dobře patrná a v mnohém inspirující. Nikdy totiž neškodí podívat se, jak to dělají jinde. Dobré nápady se rozhodně vyplatí prostudovat, případně převzít a posunout dál. Předávání nápadů je také důvodem našich táborových návštěv a vlastně celého našeho webu. Přejeme hodně tábornických zážitků a samé šikovné táborníky.

The post Tábořiště oddílu Skarabeus appeared first on Ostrov nápadů.

Co může být na koze zvláštního? Což takhle třeba šestinohá koza? Nebo koza zapuštěná do země? Mluvíme samozřejmě o koze na řezání dřeva na táboře.

Na každém táboře se zpracuje plno dřeva a táborová koza je neustále v provozu. Stojí za to věnovat jí trochu péče, táborníci budou mít méně práce a také bude menší riziko zranění. O čem je řeč? Jak odpovídá cílům našeho webu, mluvíme o různých tábornických řešeních. Třeba o koze se šesti nohama, která ulehčí řezání polen kratších, než je délka kozy. Nebo o koze s kůly napevno zapuštěnými do země.

Kdo šestinohou kozu zná, bude si ťukat na čelo, proč píšeme článek o takové samozřejmosti. Ale ne všichni ji znají a při zkušenosti se čtyřnohou kozou z chalupy nebo u babičky možná tahle drobnost člověka vůbec nenapadne. Právě proto píšeme tyto řádky. Běžnou čtyřnohou kozu zná jistě každý a nejspíš se mnohokrát potýkal s problémem, jak uříznout poslední polínka, když je kmen soušky už příliš krátký, aby koze držel mezi rohy.

Na čtyřnohé koze se poslední tři polínka většinou jen naříznou (ale pila se svírá), pak se poleno otočí a následuje další naříznutí, až se nakonec poleno přerazí o špalek. Nebo nějaký dobrovolník drží poleno na koze a vystavuje se nebezpečí, že mu vyklouzne a ke zranění nebude daleko.

Šestinohá koza

Jinak to je na koze se šesti nohama. I krátké poleno drží mezi dvěma páry bližších vidlic a je možné pohodlně řezat až do posledního polínka. Z obrázků každý jistě pochopí princip i postup při stavbě. Je jen třeba dát pozor, aby prostřední nohy nevyčnívaly směrem dolů, protože koza by se potom houpala. Stejně tak na táboře  je potřeba, aby koza nestála na vyvýšenině, dopadlo by to s houpáním podobně.

Koza napevno zapuštěná do země

Dalším hodně zajímavým řešením je koza zapuštěná do země. Výhody nejsou vůbec marné, koza se ani nehne, nerozviklá, nerozloží se pod těžkou kládou. Řeže se na ní dobře, nehrozí kývání nebo posun při řezání dřeva. Navíc může koza být tábornicky jednoduše a čistě vázaná bez jediného hřebíku. Po táboře se snadno rozebere a nehyzdí uklizené tábořiště. Nevýhodou je pevná pozice, koza se nedá posunout podle potřeby. Pokud ale zapustíš/zatlučeš kůly dostatečně hluboko do země a kozu postavíš s rozmyslem na správném místě, můžeš mít funkční a spolehlivé místo na řezání dříví po celý tábor.

Komerční koza

Inspiraci můžeš nabrat i u komerčně vyráběné skládací kozy. I tady se souška, poleno či tyčovina dořízne až do konce snadněji.

Šestinohá koza má ještě jednu výhodu, když dvojici bližších opěr kozy uděláš od sebe na rozměr obvyklý pro táborová kamna, může řezající dvojice snadno odměřovat délku polínek přesně do kamen, ani delší, ani kratší. A bez metru, bez vyměřování i bez problému.

Jak je to na tvém táboře? Žije v táborovém dřevníku čtyřnohá nebo šestinohá pomocnice? Je zapuštěná do země? Zkoušel někdo šestinohou kozu zapuštěnou do země? Které řešení je praktičtější?

Předávání tábornických zkušeností se Ostrov nápadů věnuje soustavně. Další táborové zajímavosti a tábornická řešení najdeš v seriálu nápadů z letních táborů.

Články na Ostrově nápadů průběžně doplňujeme i podle připomínek čtenářů. Tento text z roku 2019 byl naposledy doplněn a přepracován v červenci 2026. 

The post Táborová koza na řezání dřeva appeared first on Ostrov nápadů.

 Stavba kamen je velkou tábornickou výzvou. Projděme si základní zkušenosti a přehled námětů pro stavbu táborových kamen.

Vlastnoručně zhotovená kamna jsou pro tábor výraznou vizitkou. Naše ukázka je z přestavby konkrétních stálých táborových kamen, při které byla starší kamenná kamna nahrazena cihlovými. Pro jednodušší stavbu byly jako materiál zvoleny cihly. Důvodem byla lepší izolace, snadnější usazení tálů a menší prostor, který cihlová kamna potřebují.

Výhodou je, že k těmto konkrétním kamnům můžeme připojit také plánek. Protože popis stavby kamen by byl spíš na samostatnou příručku, uvádíme stručný přehled podstatných bodů, které musí stavitelé řešit. Inspirace a různé typů táborových kamen jsou v článku Táborová kamna.

Nyní už k samotným kamnům. Aby tábor mohl úspěšně fungovat, musí kuchyňská kamna splňovat několik požadavků. Důležitý je dobrý tah kamen, aby nekouřila kuchařům pod nos, to otráví každého kuchaře. Dále je třeba oddělit prostor pro topiče a prostor pro kuchtíky. No a konečně snad nejdůležitější je dostatečně velká plocha pro vaření ve správné výšce, aby s kuchaři nemusel hrbit nebo naopak stoupat na špičky.

Použitý materiál

Prvním krokem bývá volba materiálu, ze kterého budeme kamna stavět. Na výběr jsou pevná kamna z kamenů, snadnější stavba z cihel a konečně přenosná kovová kamna. Stavba z hlíny a kamenů je nejjednodušší ale těžší je dodržet potřebné rozměry. Kamenná kamna jsou stylovější, na druhou stranu je třeba počítat s častějšími opravami. Trvanlivější a udržitelnější jsou kamna z cihel spojených hlínou, případně něčí bytelnějším. Přenosná kovová kamna je třeba na tábor přivézt, nebo mít úložný prostor.

Komín

Tah kamen ovlivňuje komín a několik faktorů, je závislý hlavně na výšce a průřezu komína. Pokud je komín dostatečně vysoký, postačí jedna roura. Zvýšení komína tah vždy zlepší. Pokud je výška komína z nějakého důvodu omezená je možné zvolit silnější rouru, případně udělat dvě či dokonce tři vedle sebe. Čím větší tah, tím lépe kamna hoří a v kuchyni je méně dýmu.

Umístění a výška kamen

Kamna je dobré umístit tak, aby topeniště bylo orientováno v převládajícím směru větrů a komíny byly v tomto směru posledním článkem kuchyně. Výška kamen je zase výhodná, když kuchaři mohou bez ohýbání pokládat na kamna těžké hrnce a míchat v nich. Pro konkrétní kamna jsme zvolili výšku 65 cm.

 Plánek a konstrukce

Kamna fungují tak, že v cestě ohně je jízek, který zdvihá plameny až pod tály. Kamna pak dobře vaří. Pokud kamna mají troubu na pečení, je cesta plamenů ještě vedena kolem trouby. V našem ukázkovém případě je jízek nahrazen tělesem trouby.

Doporučujeme udělat kovový rám na tály na míru konkrétních kamen a konkrétních tálů. Bez dobré a rovné plotny se kamna stanou zdrojem problémů. V hrnci nebo kastrolu houpajícím se na nerovných tálech se vaří mnohem pomaleji.

Topeniště

Topeniště je na plánku úplně vpravo. Musí být dostatečně dlouhé, aby se vešla i větší polena. Rošt zlepšuje přístup vzduchu zespodu a kamna lépe hoří. Pro úspornější topení se vyplatí mít topeniště uzavíratelné. Pro dvířka topeniště je výhodné použít kovový rám. Ušetří to spoustu paliva a oheň se lépe reguluje. Kamna mohou být samozřejmě o něco nižší než na plánku, ale kuchaři se pak při vaření budou muset hrbit.

Topeniště je lepší na boku kamen směrem ven z kuchyně. Pro vaření je pak mnohem větší prostor. Je to také nejsnadnější oddělení prostoru pro kuchaře a pro topiče.

Pokud má tábor kamna zhotovená profesionálně, nezbývá, než zajistit zmíněné vlastnosti při jejich pořizování. Ale tábornickou hrdostí jsou vlastnoručně zhotovená kamna, při jejichž stavbě musíš na toto vše pamatovat. Jednoduchá rovnice zní: kde funguje kuchyně, tam je nálada o 100 % lepší.

Články na Ostrově nápadů průběžně upravujeme. Krátký text o táborových kamnech jsme zveřejnili už před několika lety se slibem, že článek rozšíříme. To se po čase stalo a aktuálně jsme po druhém rozšíření článek rozdělili na dva samostatné. V původním textu Táborová kamna zůstal inspirativní přehled ukázek a v tomto novém článku jsou konkrétní podněty pro stavbu.

The post Jak postavit táborová kamna appeared first on Ostrov nápadů.

Na správném táboře nesmí chybět stožár a na něm vlajka. Pojďme si připomenout, co všechno obnáší příprava a stavba táborového stožáru.

Článků na téma stavby stožáru není mnoho. Jednak tábory s vlastnoručně zhotoveným stožárem pomalu ubývají, a jednak jde o interní věc každého oddílu či tábora. Vlajkový stožár má své tradice a zvyky, které se v různých organizacích a oddílech mohou lišit. Zkusme se dobrat alespoň některých společných prvků při stavbě táborového stožáru.

Stožár je významná stavba, která hodně ovlivňuje táborovou symboliku. Výška a složitost stožáru je tak proměnlivá, že společné prvky zde najdeme jen stěží. Předpokládejme, že stožár na tábořišti není od loňska, a že je potřeba zbudovat úplně nový.

Poražení stromu pro stožár je nutné probrat s majitelem lesa. Musí to být zdravý, urostlý a rovný strom. Vybírají a porážejí ho ti nejzkušenější, aby ani strom, ani okolní les neutrpěl žádnou újmu.

Po poražení a po velmi důkladném očištění kmene je třeba zbavit strom kůry. Povrch dřeva se přitom nesmí zašpinit ani poškodit. Nejlepší je rozmístit na vhodném rovném místě několik větších kuláčů (podle délky stožáru, přibližně jeden na 4 m), na kterých stožár leží v rovině. Na odkůrování je příhodný dobře nabroušený poříz.

Po oschnutí následuje veledůležité rozměření vlajkového lanka. Práce na vlajkovém lanku (musí být pletené, nikoliv kroucené) je ohromně zodpovědná, protože není vůbec jednoduché později chybu opravit. Rozměření a postup práce ukazuje obrázek výše (pro přiblížení na něj klikni). V každém případě je nezbytné důkladně vyzkoušet vlajkové lanko ještě před vztyčením stožáru.

Oblíbenou trofejí je placka z paty stožáru, která se přibíjí až na samý vrcholek. Původně měla chránit stožár před deštěm i prudkým vysycháním a zabránit popraskání stožáru. Občas se dokonce ovazuje kůží, aby se předčasně nerozpadla. Časem se z placky stala cenná trofej a na kůži se někdy dokonce píše rok a místo tábora.

Současně je možné kopat jámu na stožár. Měla by být co nejužší, hloubka se udává cca 1/8 výšky stožáru. Hloubka samozřejmě záleží i na podloží. V každém případě budou pro upevnění stožáru potřeba kameny, které spolu s hlínou dostatečně utemují stožár v zemi.

Vztyčování záleží na výšce a hmotnosti stožáru. Pokud táboroví siláci nezdvihnou stožár bez podpory, uváže se zhruba ve dvou třetinách výšky stožáru pomocné lano. Nejčastěji má tři prameny, za které se stožár fixuje v kolmé poloze, dokud není jeho pata dostatečně upevněn v zemi. Když je práce hotova, stožárový úvaz dovolí rozvázat lano ze země.

Při větším stožáru se hodí nůžky, které podepřou stožár při vztyčování. Při ještě větším stožáru je dobré mít nůžky dvoje. Nůžky tvoří dvě tyče svázané tak, aby bylo možné stožár při vztyčování podepřít, odpočinout si a přeskupit síly. Není dobré podcenit kvalitu tyčí, i jen mírně zetlelé mohou prasknout a způsobit katastrofu.

Při vztyčování stožáru se uplatní všichni účastníci tábora, kteří jsou schopni zodpovědně spolupracovat podle pokynů osoby, která vztyčování řídí. Práce musí koordinovat jeden jasně určený člověk, kterému se do kompetence nikdo neplete. Dále je kromě kamenů a hlíny potřeba mít připravenu vodu na zalití, temovací palici a pevnou krajinku, po které pata stožáru sjede do jámy.

Vztyčovaný stožár se od určitého úhlu již dá udržet jistícími lany, do té doby musí spolupracovat siláci zdvihající stožár a případně skupina ovládající nůžky. Když stožár stojí na trojici lan, provedou dva (v úhlu 90° stojící) důvěryhodní okoměřiči korekci kolmosti. Ti zajistí, aby stožár byl opravdu rovně. Táborníci u jistících lan potom drží stožár bez pohybu, dokud není upevněn.

Posledním úkolem je úprava okolí stožáru. U oddílových táborů doporučujeme určit odpovědné a kreativní táborníky už před odjezdem na tábor, aby měli čas rozmyslet si úpravu a zajistit vhodný materiál s ohledem na tradice tábora či oddílu.

Ke stožáru patří také znalosti o vlajce, způsob jejího přenášení, vztyčování a chování se k ní. O tom pojednává článek Státní vlajka na táboře.

Krásné tábornické zážitky pod vlastnoručně zhotoveným stožárem přeje Ostrov nápadů.

Ilustrace z knihy Tábornická praxe, foto www.taborradost.cz, archiv oddílu Mamuti a archiv autora.

The post Stavba stožáru na táboře appeared first on Ostrov nápadů.

K táborové praxi patří časté zatloukání hřebíků, ale mezi táborníky je dost nováčků, kteří něco takového ještě nikdy nedělali. Jak jsi na tom ty, umíš uhodit hřebík na hlavičku?

Při stavbách na začátku letního tábora je zatloukání hřebíků běžné. Nejde o složitou činnost, přesto je třeba znát a dodržovat několik zásad, aby táborová stavba dobře sloužila po celý tábor. Následující pravidla jsou určena hlavně pro nováčky, ale nápady pro ulehčení práce tu nejspíš najdou i zkušenější.

Na táboře budeš nejspíš používat dva druhy hřebíků, obyčejné stavební hřebíky v délce 50 – 150 mm a papíráky. Postup je takový, že nejprve podržíš hřebík v ruce a naťukneš ho do dřeva, aby držel ve správné poloze. Pak můžeš hřebík pustit a dotlouct silnějšími údery, aniž bys vystavil své prsty nebezpečí, že se do nich klepneš sekerou.

Kromě hřebíků potřebuješ dobrou sekeru. Ploška na zatloukání hřebíků nesmí být moc malá a sekera by měla být vyvážená tak, aby se s ní dobře pracovalo. Na tábor určitě nezapomeň vzít pracovní rukavice.

Správná velikost hřebíku

Pro zkušeného táborníka je volba velikosti hřebíku celkem snadná, ale nováčci to mají těžší. Často použijí moc malý nebo naopak moc velký hřebík. Používají se nejvíce normované délky stavebních hřebíků 2,5 x 50, 2,5 x 63, 2,8 x 70 a 4 x 100 (a samozřejmě větší hřebíky na rozsáhlejší stavby).

Pamatuj, že ve spodním prkně mají být zhruba 2/3 délky hřebíku (či alespoň 8x průměr hřebíku). Nejčastěji budeš přitloukat krajinku (bývá kolem 2 cm). Pro pevné přitlučení krajinky bys tedy měl použít spíše délku hřebíku 63 mm, ale pokud nehrozí problém s menší pevností spoje, používají se často hřebíky 50 mm (není tolik starostí s vyčnívajícími špičkami),.

Šikmo nebo rovně? 

Hřebík se nejlépe zatlouká nepatrně šikmo ke směru vláken dřeva. Při nejčastějším spoji dvou krajinek k sobě (dohromady 4 – 5 cm) to ale znamená, že část hřebíku může přesahovat na druhé straně. Jsou dvě možnosti. První je zatlouci hřebík víc šikmo, aby zůstal celý ve dřevě. Někdy to nejde a pak je potřeba přečnívající špičku hřebíku ohnout.

Ohni špičku hřebíku

Pokud špička hřebíku neplánovaně čouhá z poličky či postele, je nebezpečná pro každého, kdo jde okolo. Proto je třeba přečnívající špičku ohnout tak, aby nemohla nikoho zranit. Nejjednodušší je ohýbání pomocí dalšího hřebíku. Pod špičku vlož silnější hřebík a kolem něj špičku ohni sekerou (postup je na kresbě). U lehce čouhající špičky (je krátká a nešla by ohnout přes hřebík) pomůže zahnutí ostré špičky do strany. Při táborových stavbách je samozřejmě potřeba zvážit, jaké trvání stavba bude mít. Pokud se bude po táboře hned zase bourat, může být ohýbání nevhodné, protože spoje s ohnutými hřebíky se mnohem hůř rozebírají. Poraď se s někým zkušenějším, jestli je lepší šikmý hřebík, ohnutá špička nebo kratší hřebík.

Ťuknutí na špičku

Problém při táborových stavbách může nastat, jestliže je třeba zatlouct hřebík blízko příčného konce krajinky. Dřevo snadno praskne a spoj pak nedrží. Nebezpečí prasknutí můžeš omezit, pokud před zatlučením hřebíku poklepeš na jeho špičku a trochu ji ztupíš. Ploška na špičce hřebíku přetrhá vlákna dřeva (která by se jinak vyhnula do strany) a sníží tlak na prasknutí okraje dřeva. Samozřejmě, pokud je to možné, jistější způsob je zatlouct hřebík dál od okraje.

Hřebík se ohnul

Přes všechnu snahu se hřebík občas ohne. Důvodů může být několik. Nejčastější příčinou je úder vedený mimo osu hřebíku, nebo když sekera sklouzne po hřebíku do strany. Pokud hřebík nejde jednoduše narovnat úderem ze strany, je nejlepší vzít kleště a ohnutý hřebík vytáhnout. Někdy je místo špatně dostupné a je lepší hřebík do přitloukaného prkna zatlouct na jiném místě: Na pevném podkladě se hřebík do prkna předtluče tak, aby špička právě koukala na druhé straně. S předtlučeným hřebíkem se prkno přiloží na správné místo a pak už se hřebík zatluče snadněji.

Dalším zdrojem problémů je, pokud netlučeš na pevném podkladě a stloukané krajinky pruží. Pomůže umístění na rovné místo a pečlivé podložení prken špalíkem či položeným kůlem těsně vedle osy stloukání. Někdy je stavba už tak daleko, že nejde položit na zem. Pak pomůže kamarád, který přiloží z druhé strany co nejtěžší palici (sekera bývá moc lehká) a hřebík snadněji zatlučeš. Na palici není třeba ani moc tlačit, při úderu sice odskočí, ale hřebík kousek popoleze. Třetím důvodem může být suk. Sukům se při stloukání staveb vyhýbej, tvrdé dřevo suku hřebík neprorazí.

Hřebík zatlučený po letech například shora do kůlu

Typický příklad je přitloukání desky stolu na kůly zatlučené v zemi. Hřebík zatlučený po vláknech shora do stojícího kůlu drží mnohem méně, než hřebík zatloukaný kolmo ke směru vláken. Dřevo v tomto případě nedrží hřebík tak pevně, jako když hřebík směřuje kolmo na směr vláken. Tady neplatí pravidlo o tom, že pevně drží 2/3 délky zatlučeného hřebíku, použij raději delší hřebík.

Papíráky

Pro upevnění lepenky a jiných krycích materiálů jsou určeny papíráky, kratší hřebíky s velkou hlavou. Táborníci je používají také pro upevnění vypínacích šňůr stanového plátna na podsadu.

Hřebík a zranění

Hřebík je extrémně nebezpečný, když se nechá ležet zatlučený v krajince se špičkou čouhající nahoru. Kdo šlápne na takovou krajinku, může si ošklivě ublížit. Proto nikdy nenechávej na táboře (ani jinde) ležet krajinku s hřebíky špičkou nahoru. Ani, když stojíš vedle a stavbu hlídáš. Nikdy!

Víčko od ešusu

Při práci se vyplatí mít hřebíky uložené třeba ve víčku od ešusu a nepokládat je nikam jinam. Hřebík se snadno skutálí a v trávě už ho nenajdeš. Pak sice tolik nehrozí, že by na hřebík někdo přímo šlápnul, ale možnost zranění o rezavý hřebík je vždy. Pamatuj na to a hřebíky nikdy nenech ležet jen tak. Při bourání tábora (ale i při stavbě) je také dobré vyhradit společnou nádobu na ohnuté hřebíky, aby se nepletly s těmi rovnými.

Tábor a hřebíky

Tábornické zkušenosti získáš nejlépe na letním stanovém táboře, kde musíš vzít do ruky sekeru a postavit či sestavit podsadu pro svůj stan, nebo přiložit ruku k dílu při táborových stavbách. Máme přání, ať je takových letních táborů stále dost pro všechny skauty, woodcraftery, zálesáky a jim podobné táborníky.

The post Jak zatlučeš hřebík appeared first on Ostrov nápadů.

Táborová osobní hygiena zahrnuje nejen umývárnu a latrínu. Je vhodné vyhradit klukům i místo pro malou potřebu. Ti totiž pro tuhle činnost na latrínu většinou nechodí. Jak má takové místo vypadat?

Osobní hygiena ve smyslu pravidel malé potřeby se někdy na táboře příliš neřeší. Pak ale hrozí, že křoví a další zákoutí blízko táborového kruhu jen těžko uchrání před večerním a ranním „odskočením“ (z teplého spacáku se příliš daleko nechce a latrína, kde je nutné si sednout, klukům pro malou potřebu nevyhovuje). To ale zase vadí ve chvíli, kdy se okolí tábořiště využívá ke hrám a k odpočinku.

Řešení není nijak složité. Vyjděme z toho, že je lepší mít pro klukovské čůrání vyhrazené konkrétní místo. Nejčastějším řešením je položená krajinka určená jako čůrací prkno. Bývá to na vhodném místě za křovím nedaleko od cesty na latrínu. Určené místo se také snadněji ošetřuje lehkým zasypáním, které omezí zápach. Místo není třeba nijak zvlášť upravovat. Stačí široká krajinka, která vymezí prostor, do kterého už není radno vstupovat.

Zajímavé je drobné vylepšení, které nedá téměř žádnou práci, a přitom udělá čůrání atraktivnější. Stačí položit další krajinku kolmo přes „dopadový prostor“ a vyznačit na ní vzdálenost po 10 cm. Každý si může pro sebe spočítat, jak daleko se mu to dnes podařilo…

V průběhu roku na výpravě běžně stačí odejít na malou potřebu tak daleko, abych nebyl vidět. Na táboře je to jiné, protože na dva či tři týdny by toto pravidlo nebylo ani hygienické, ani příjemné. Důležité je také mytí rukou, místo určené pro čůrání by mělo být v dosahu vody na umytí, které musí mít každá latrína.

Více o samotné latríně píšeme v článku Táborová latrína. V pravopisu nebývá u latríny úplně jasné, jestli psát dlouhé nebo krátké i. Správný je dlouhý tvar latrína (pochází z latiny zkrácením slova lavatrina – umývárna). Podobné je to se slovem čůrat, aktuálně jsou možné tři varianty – čůrat, čurat i čúrat (poslední se nedoporučuje). Táborové pravopisné záludnosti včetně přehledu, jak často se chyby vyskytují na internetu, jsou tématem článku Zálesácká čeština.

Je zvláštní, že informací o latríně na táboře a o místě vyhrazeném pro čůrání není mnoho. Důvodem je snad určitá neochota zabývat se tímto tématem. Přitom jde o informace velmi důležité pro bezproblémový chod každého tábora.

The post Kam chodí kluci čůrat appeared first on Ostrov nápadů.

Na cestě na latrínu, umývárku nebo do táborové sprchy je dobré vyznačit, zda je toto zařízení volné či obsazené. K tomu slouží spolehlivý, jednoduchý a jednoznačný táborový semafor.

Každý táborník dosvědčí, že rychlé vyznačení obsazenosti latríny je nezbytností. Jednak volání „Je tam někdo?“ postrádá důstojnost a bere klid na vykonání příslušné potřeby. Také zbytečná cesta k obsazené latríně spokojenosti nepřidá. A současně při rychlé cestě na latrínu nemůže být způsob signalizace příliš složitý, jinak nebude fungovat.

Táborníci se s touto drobnou a velmi důležitou táborovou stavbičkou vypořádávají mnoha různými způsoby. Přinášíme dva ověřené semafory, které jsme viděli při našich návštěvách na táborech.

První je jednoduchý semafor z provázku napínaného mezi kůly přes cestu na latrínu. Každé dva kůly prezentují jednu ze tří latrín. Provázek ukazuje, která z nich je obsazená. Výhodou tohoto typu semaforu je, že při cestě zpátky je provázek jasně viditelný a napomáhá tomu, aby táborníci cestou z latríny nezapomněli semafor uvolnit.

I tak se občas stává, že šňůrka zůstane zapomenutá, ale toho si brzy všimnou další návštěvníci latríny a semafor při cestě uvolní. Technicky jde o obyčejnou prádelní šňůru s očkem, která se jednoduše napne na hřebíček zatlučený do protějšího kůlu.

Druhá ukázka je výtvarně výraznější a na první pohled i z dálky ukazuje, která latrína je volná. V tomto případě jsou k dispozici také tři latríny, ale každá je určena pro jiné táborníky. Semafor tvoří otočné barevně odlišené dřevěné desky.

Ještě připomínáme jeden z odstavců našeho článku o češtině, který apeluje na správné používání češtiny na táborech. Slovo latrína se píše s dlouhým měkkým í (víte, z kterého jazyka slovo pochází?), přečtěte si více v našem článku Zálesácká čeština.

Každopádně přejeme klidný a nikým nerušený pobyt na táborové latríně či umývárce i díky bezchybné funkci táborového semaforu.

The post Táborový semafor appeared first on Ostrov nápadů.

Proutěný plot přírodních táborníků, ohrazení pravěké osady nebo originální vymezení tábořiště. Jednoduchá stavba pro využití na táborech nebo stálých tábořištích.

Každý, kdo fandí přírodnímu táboření, může potřebovat oplotit nebo alespoň opticky oddělit určitou část tábořiště, například za účelem vyčlenění místa pro tábornické či experimentální účely. K tomu účelu se výborně hodí proutěný plot.

Jestliže jsme napsali, že jde o jednoduchou stavbu, bylo tím myšleno samotné zhotovení plotu. Trochu náročnější bude získání materiálu potřebného ke stavbě.  Budeme potřebovat větší množství kůlů o průměru 5 cm a více, které budou tvořit svislou osnovu plotu. Získat je nebude pro většinu táborníků takový problém, k tomu účelu se hodí soušky z probírky všeho druhu.

Tou náročnější částí přípravy bude získání „pletiva“ které bude mít úlohu vlastního plotu. Budeme potřebovat větší množství pružných proutků v délce 2 – 4 m, které budeme vplétat mezi svislou osnovu tvořenou do země zatlučenými kůly. Nejvhodnější pro tento účel jsou lískové výmladky, které rostou u každé lísky. Keřům probírka výmladků nebude nijak vážněji vadit. Pokud nejsou lísky v okolí dostupné, bude potřeba je nahradit jinými pružnými pruty. Na výšku plotu cca 1/2 m budeme potřebovat 15 – 25 prutů (odhad je závislý na tloušťce prutů). Čím delší pruty budou, tím delší úsek zaberou.

Samotné vytváření proutěného plotu znamená zatlouci do země svislé kůly ve vzdálenosti cca 70 – 100 cm podle tloušťky, pružnosti a délky vyplétacích prutů. Kratší a pružnější pruty budou potřebovat hustší osnovu, delší a méně pružné si vystačí s osnovou řidší.

Pruty je při proplétání nutno pruty zapřít za svislou osnovu střídavě z obou stran, aby plot držel a přiměřeně stlačit dolů, aby plot byl dostatečně pevný.

Pro jednorázovou táborovou potřebu můžete v případě nedostatku proutí sestrojit i lankový plot, který také poměrně přírodním stylem vizuálně oddělí prostor. I na lankový plot potřebujete kůly na svislou osnovu, ale ušetříte pruty. Lanko na snímku je pouze omotáno, na horní části kůlu můžete místo toho použít lodní smyčku, plot získá na pevnosti. Lankový plot je zajímavou tábornickou stavbou.

Při nedostatku prutů na klasický proutěný plot je možné proplést lískové pruty do oblouku podle naší fotografie. Jeden prut je propleten vždy se čtyřmi dalšími. Plot je elegantní a spotřeba prutů je výrazně menší.

Proutěný plot vydrží v pohodě přes deset let a při občasné údržbě i déle. Je samozřejmě zranitelný stejně, jako každá přírodní stavba. Na druhou stranu jde o prvek, který každé místo ozvláštní.

Texty Ostrova nápadů průběžně aktualizujeme i podle připomínek čtenářů, tento článek z roku 2021 byl doplněn 8/2025.

The post Proutěný plot appeared first on Ostrov nápadů.