Jednou z pozoruhodných tábornických dovedností je vaření v pravěké keramice. Pojďme si vyzkoušet, jak vařili naši dávní předkové. Polévka či kaše z keramické nádoby má neopakovatelnou chuť a na táboře po ochutnávce většinou nic nezbyde.

Předpokladem vaření po způsobu pravěkých kuchařů je vhodná keramická nádoba. Na našem webu najdete je popsán postup výroby a výpalu přírodní keramiky (v závěru článku jsou odkazy). Tento text je určen každému, kdo už zvládl vyrobit nádobu na vaření, a chtěl by vyzkoušet ještě vaření v ní. Je třeba dodržovat několik zásad, aby se snížilo nebezpečí popraskání.

Tvar nádoby

Nejprve si řekněme něco o vhodném tvaru nádoby. Nehodí se totiž každý tvar, pro vaření na ohništi je vhodná nádoba s menším dnem a šikmo se rozšiřujícími stěnami. Taková nádoba se postaví na kraj ohniště mezi uhlíky (malé dno snižuje ztráty od studenější plochy pod nádobou), šikmé stěny zlepšují stabilitu nádoby a brání zvrhnutí.

Mezi tvary pravěké keramiky je mnoho vhodných nádob. Mezi nejpraktičtější pro vaření na otevřeném ohni patří slovanské varné nádoby, které se rozšiřují a až v horní části jsou mírně uzavřené prohnutým okrajem.

Topení v ohništi a popraskání nádob

Při vaření v keramice je třeba počítat s tím, že nádoba může prasknout. Při topení jsme vždy dodržovali pravidlo, že plameny by se neměly keramiky dotýkat v místech, která jsou nad hladinou vody/pokrmu v nádobě. Časem ale náš obdiv k hliněnému materiálu rostl a dovolili jsme si i trochu drsnější topení. Riziko prasknutí se tím ale samozřejmě zvyšuje.

Topení kolem nádoby je trochu jiné, než v běžném ohništi, je třeba se naučit přikládat kolem nádoby tak, aby oheň hořel pokud možno stabilně, ale ne divoce. Jednodušší je mít nádobu na okraji ohniště, kde se dobře přikládá na cca ¾ obvodu. Zbylá čtvrtina obvodu není ohřívána, ale ničemu to nevadí, naopak k topení a míchání je lepší přístup. Další zásadou je dávat nádobu do ohniště vždy už naplněnou (vodou či mlékem).

Zajímavou zkušeností je zjištění, že i v popraskané nádobě je možné celkem v pohodě vařit. Při nepozornosti topiče se totiž může stát, že nádoba popraská a objeví se trhliny známé z archeologických nálezů pravěkých keramických nádob vystavených v muzeu. Velmi často je možné v popraskané nádobě dál vařit ještě nějaký čas, než se definitivně rozpadne.

Míchání a odstavení z ohně

Důležitou součástí umění pravěkého kuchaře je správné míchání. Zvlášť u kašovitých pokrmů je třeba dobře a vytrvale míchat, aby se kaše nepřipálila. Ale i s polévkou je třeba občas zamíchat. Proto je lepší mít nádobu na kraji ohniště, kde je lépe přístupná pro míchání.

Zpočátku jsme v oddíle měli dojem, že vyjmutí nádoby z ohniště bude obtížné a vymysleli jsme držák z vidlice a zpětného háčku, kterým jsme mohli nádobu z ohniště vyndat. Po čase jsme zjistili, že při vaření na okraji není problém nádobu vyndat buď holou rukou, nebo pomocí hadříku či chňapky.

Nové nádoby

Při výpalu v přírodní peci se málokdy povede dosáhnout vyšších teplot přes 800 °C. Již zhruba 600 °C zaručí, že keramika je vypálená (také podle typu keramické hmoty) a ve vodě se nerozmočí. Takové na nízko vypálené nádoby jsou ovšem málo slinuté a propouštějí vlhkost, která ochlazuje nádobu při vaření. Někdy je propouštění tak silné, že se jen s obtížemi povede přivést vodu v nádobě do varu.

Na tomto místě je dobré připomenout, že propouštění vody není u přírodně vypalovaných nádob nic neobvyklého. Jak bylo řečeno, jde o výši teploty dosažené při výpalu. Teprve keramika vypálená na vyšší teploty kolem 1000 °C je dostatečně slinutá, aby vodu udržela. Ani použití glazury nijak propouštění vody nezamezí, ale protože většina glazur obsahuje sklo a musí se vypalovat na vyšší teploty, bývá glazovaná keramika většinou (ne vždy) vodě odolná.

U přírodní keramiky není ale propouštění vody zásadním problémem (snad jen při prvních použitích, kdy se voda ne a ne vařit, jak je zmíněno výše). Pomůže uvařit v nádobě kaši či jiný hutnější pokrm. Póry keramiky se zanesou, zuhelnatí a keramika přestane propouštět vodu.

Přínos vaření

Častou chybou bývá, že když už se člověk naučí zpracovat a vypalovat keramické nádoby, obává se je používat, aby o pracně získanou nádobu zase hned nepřišel. To je obvyklá chyba, ale jisté je, že teprve praktickým používáním keramiky (a vlastně o jakémkoliv vlastnoručním výrobku) člověk propojí znalosti o pravěkém vaření.

Teprve, když se člověk naučí vařit v keramických nádobách a pozná jejich vrtochy, může dostatečně ocenit vlastnosti keramiky a přiblíží se umění našich pravěkých předků.

The post Vaření v pravěké nádobě appeared first on Ostrov nápadů.

Přírodní keramika na dětském táboře může být velmi atraktivní nejen podle fantazie tvůrců či podle vzorů přírodních a pravěkých národů. Jaké možnosti zdobení a povrchové úpravy přírodní keramika nabízí?

Na webu Ostrov nápadů můžeš najít kompletní popis zkušeností s výrobou a výpalem keramiky na táboře. Tento článek se zabývá povrchovou úpravou keramiky a to nejen nádob, misek a hrnečků, ale také volné plastiky. V této oblasti panují mezi nadšenci a experimentátory v oblasti tvorby keramiky snad největší nejasnosti a nejistoty.

Přírodní keramikou rozumíme výrobky podle vzorů přírodních a pravěkých národů a kultur, ale i volnou tvorbu s využitím postupů bez současné technologické podpory.

Stručný přehled možností povrchové úpravy a ozdobení přírodní keramiky

Vyrývané vzory – zdobení vyrýváním či vypichováním jednoduchým hrotem nebo vícehrotou vidlicí je známé od pravěku. Už nejstarší lineární nádoby byly zdobené rytou linkou a hned poté následovala kultura s vypíchanou keramikou. Rytí se jako ozdoba udrželo po celou dobu používání keramických nádob. Do středně zaschlé nádoby s vyhlazeným povrchem je možné rýt výzdobu od jednoduché linky až po složité obrazce včetně motivů fauny, flory či antropomorfních prvků.

Slámování a jiné otisky – v pravěku bylo často používáno zdobení pomocí vtlačování buď nějaké přírodniny nebo za tím účelem zhotovených kolků. Pod pojmem slámování se skrývá obyčejné šlehání hotové vlhké keramiky slámou či podobným rostlinným materiálem. Vznikne nepravidelný vzor, který ozvláštní povrch keramiky. Je možné použít také otisk šňůry, kterou se vlhká nádoba obtočí – podle této metody se jeden typ pravěké keramiky jmenuje šňůrová keramika. Efektní je razítkování – pravidelné opakování otisků dřívek seříznutých do potřebného tvaru, tak zdobilo keramiku mnoho přírodních národů.

Inkrustace – do vyrytých vzorů se po částečném zaschnutí vpraví jinak barevná hlinka, která po výpalu zvýrazní vyryté tvary – z našeho pravěku jsou tím známé třeba překrásné zvoncové poháry.

Zalešťování – nádoby a povrchy v koženém stavu je možné vyleštit do vysokého lesku, který velmi připomíná glazuru. Kožený stav znamená, že na omak je povrch již tuhý, ale při větším tlaku hladkým předmětem se vyhladí až do lesku.  K zalešťování se používaly hladké oblázky, z věcí dostupných na táboře je to například lžíce. Pozor, na vlhké nádobě zalešťování nefunguje, opravdu musí být v koženém stavu. Tuto techniku používali v pravěku od konce eneolitu, když keramice začaly konkurovat kovové nádoby (např. únětická kultura, knovízská kultura). Dokázali tak vyrobit a vypálit nádoby velmi podobné kovovým.

Tuhování – na povrch ještě vlhké nádoby se nanese vrstvička hlinky s obsahem tuhy. Po výpalu je pak nádoba černá. Tuto metodu lze doporučit jen zkušenějším, uhlík obsažený v tuze se výpalu snadno vyhoří a nádoba pak nemá černou barvu. Nejlepším způsobem je redukční výpal.

Engobování – malování na povrch vysušené keramiky (může být i v koženém stavu) barevnými hlinkami, kterými se vytvářejí vzory, kresby, ornamenty. Engoba je v táborových podmínkách použitelná bez problému. Jde o rozplavenou keramickou hlínu (přírodní nebo uměle obarvenou). Přírodní hlinky je nutné vyzkoušet předem zkusmým vypálením, při výpalu se totiž barvy mění a jen odborník předem odhadne, jakou barvu bude mít hlinka po výpalu. Barevné hlinky je možné nanášet dřívkem nebo štětcem, případně i poléváním.

Redukční výpal – náročný způsob výpalu, při kterém se před dosažením potřebné teploty výpalu zamezí přístup vzduchu ke keramice. Vlivem chemických reakcí je pak keramika černá nebo tmavě šedá (podle množství kyslíku, který se k nádobě dostane). Zamezení přístupu kyslíku je dost náročné a musí trvat až do doby, kdy teplota výpalu dostatečně klesne, aby se oheň znovu nevzňal. Redukční výpal se někdy zaměňuje se zakuřováním (například v pilinách), což je podobný proces, kdy v důsledku hustého kouře keramiku pokryje nespálený uhlík.

Co naopak je velmi obtížné – glazura

Mnoho dotazů bývá u přírodní keramiky ohledně glazur. Přírodní národy glazování nepoužívaly, protože teplota výpalu v přírodě nedosahuje takových teplot, aby se glazura roztavila. Glazura je vlastně drcené sklo, které se nanáší na keramiku po prvním výpalu (tzv. přežah). Výpal glazury potřebuje mnohem vyšší teplotu, než se obvykle v přírodní peci dosáhne. Nízkotavné glazury sice existují, ale nízká teplota tavení je většinou dosažena příměsí látek, které jsou jedovaté (nejčastěji olovo).  Navíc glazura vyžaduje čisté prostředí, které se v přírodní peci dosáhnout nedá.  Ze všech těchto důvodů je přírodní výpal glazur velmi obtížný, s dětmi prakticky nedostupný a zůstává doménou elektrických keramických pecí.

Zajímavý hoax zasel do českých dětských duší J. V. Pleva, který nechal ve své úpravě příběhu Robinsona Crusoe objevit solnou glazuru. Vznikla na hrnci s osolenou vodou, který mu praskl na ohništi. Solná glazura opravdu existuje, ovšem Pleva už si bohužel nezjistil, že (zjednodušeně řečeno) vzniká za velmi vysokých teplot a jen v absolutně čistém prostředí uzavřených profesionálních keramických pecí. Přírodní keramická pec na to nestačí, natož Robinsonovo obyčejné ohniště. Navíc je vedlejším produktem velmi jedovatý chlor. Nicméně Robinsona četli všichni, takže se tento dotaz s železnou pravidelností opakuje.

Častá je také představa, že glazura zajišťuje vodonepropustnost keramiky. Není to zcela pravda. Míra propouštění vody je daná teplotou výpalu keramiky. Čím vyšší teplota, tím méně nádoba propouští vodu. V přírodních pecích nebo v ohništi je teplota nízká a keramika více propouští. A naopak, teplota výpalu glazury je vysoká. Proto tedy glazovaná keramika obecně méně propouští vodu, ale není to zásluha glazury. Nicméně, i nízko pálená keramika se časem při používání zatáhne, póry se ucpou a nádoba přestane propouštět vodu.  Chce to jen používat nádobu a něco hustého v ní uvařit.

Tolik stručně k možnostem zdobení a povrchové úpravy přírodní keramiky. Tento článek vznikl na základě dotazů čtenářů u článků o přírodní keramice.

The post Přírodní keramika – povrchová úprava, glazura, engoba appeared first on Ostrov nápadů.

Výpal velké zásobnice patří k tomu nejobtížnějšímu, do čeho se při experimentech s keramikou na dětském táboře můžete pustit.  Jak výrobu, tak výpal velké zásobnice doporučujeme až po určitých zkušenostech s výrobou a výpalem keramiky v přírodě.

Výpal keramiky v přírodě má mnoho úskalí a pokud jde o velkou zásobnici, je její výpal opravdu oříškem. Nevejde se totiž do běžných horizontálních ani vertikálních pecí. Pro experimenty s výpalem zásobnice zbývá v podmínkách dětského tábora jediná volba, jednorázová milířovitá pec. A i v ní je výpal tak velké nádoby velmi obtížný. Text navazuje na článek o přípravě a utváření velké zásobnice.

K problémům se dostaneme později, nejprve něco o principu milířovité pece. Pro dětský oddíl je nutné, aby experiment netrval řadu týdnů, ale aby se dal uskutečnit během třítýdenního tábora.  Z toho důvodu je zásobnice vyrobena hned na začátku tábora a vysušena během tábora, což jsme již popsali ve zmíněném článku. Na samém konci tábora je možné uskutečnit výpal.

Jak probíhá výpal? Jednorázová milířovitá pec se postaví na kostře z kulatiny, která se oplácá hlínou do té míry, aby se dovnitř ještě dala dát zásobnice. Poté se zásobnice vloží a začne rychlá fáze stavby. Milířovitý tvar se uzavře kulatinou a pokryje hlínou. Zůstanou pouze dva přikládací otvory při zemi v ose převládajících větrů. Okamžitě po dostavění začne výpal, jinak vysušená zásobnice zvlhne.

Vnější vlhká hliněná vrstva během výpalu ztvrdne dřív, než vyhoří milířovitá dřevěná kostra a výpal pak pokračuje až do dosažení potřebné teploty, což je minimálně 600˚ C, ale spíš více. Právě v dostatečně pomalém zvyšování teploty se skrývá největší nebezpečí, že velká zásobnice výpal nepřežije. Obecně o průběhu výpalu keramiky si více přečtěte v článku Výpal keramiky v přírodě.

Když vše dobře dopadne, po vychladnutí se druhý den hliněný milíř rozbourá a vypálená zásobnice se vyndá. Nyní postupně projdeme projdeme průběh celé stavby pece a výpalu podle fotografií.

Stavba pece zabere celý den, nejprve je třeba připravit kamenný rošt pro zásobnici tak, aby nestála na zemi, ale byly pod ní mezi kameny kanálky, kudy se dostane oheň a vypálí se i dno nádoby. Poté se připraví dřevěná kostra pece.

Na obrázku je dobře vidět kamenný rošt pro postavení zásobnice a kanálek, který vede pod rošt a přivádí tam kyslík potřebný pro  dostatečnou teplotu dna nádoby při výpalu.

Opodál se na slunci dosušuje zásobnice. Sušila se celkem 14 dní. Při sušení se uvnitř nádoby objevila svislá prasklina, což znamená, že sušení neproběhlo dobře a výpal neprojde bez problémů. Jakmile se na nádobě objeví během sušení prasklina, není možné již výrobek opravit, výpal se nepodaří. Na fotografii není prasklina vidět, zkusili jsme provizorní opravu, i to je zajímavá zkušenost. Vzhledem k tomu, že výpal tak velké nádoby zkoušíme v oddíle zase po mnoha letech, rozhodli jsme se přesto výpal provést. Přestože nádoba výpal nepřežije, zkušenosti se budou v budoucnu hodit.

Milířovitá pec je připravená pro vložení zásobnice. Při stavbě jsme dokončili co největší část práce a ponechali jen otvor na vložení zásobnice. Vysušená zásobnice by měla ve vlhkém prostředí být co nejkratší dobu, aby od vlhké pece znovu nenavlhla. Připravili jsme si také také kameny, které přemostí přikládací otvory. A to jak vepředu, tak i u zadního přikládacího otvoru. Až do této fáze jsme pec dostavěli dva dny před výpalem. Tím, že část pece bude vysušená, zmenší se problémy s vlhkostí při výpalu.

Také jsme připravili další kameny, kterými po dosažení potřebné teploty výpalu přikládací otvory pece uzavřeme. Chladnutí bude tím pádem pomalé a neohrozí vypálenou keramiku. Až bude pec rozpálená, nic už nebude možné zkoušet, vše musí být připraveno dopředu.

Zásobnice je na místě, pec se může uzavřít. Nyní začíná závod s časem. Pec se musí dokončit co nejrychleji a hned poté musí začít výpal, aby zásobnice znovu nezvlhla.

Veškerá další keramika pro výpal je vložená dovnitř zásobnice. Tam je nejvíce chráněna před výkyvy teploty. Nejlepší by bylo zakrýt i celou zásobnici (ideální jsou staré vypálené nádoby nebo střepy), ale tak velké střepy nemáme. Do zásobnice je také vložený termočlánek k měření teploty výpalu, další je vně hned vedle zásobnice, abychom znali teplotu v peci.

Obložení otvoru pece je dílem chvilky. Světlo zapadajícího slunce vytváří iluzi plamenů v kanálku pro přístup vzduchu. Tak daleko ještě nejsme, i když je to už jen otázka desítek minut. Je jasné, že nová a vysušená část pece se nespojí, ale prasklina v místě spoje nevadí. Máme připravenou trochu hlíny, kterou případné praskliny zamázneme.

Pec je dostavěná. Dostavba trvala necelé dvě hodiny. Jakmile je pec dokončená, ihned zapalujeme oheň. Je vidět ještě vlhký plášť pece a uvnitř už hoří malý ohýnek. Nyní nás čeká několik hodin mírného zvyšování teploty. Jakmile bychom nárůst teploty v peci přehnali, zásobnice by popraskala. Malý ohýnek pomalu zahřívá zásobnici a vysouší pec.

Výpal pokračuje i po setmění. Asi po tři hodiny udržujeme malý ohýnek, aby se pec vysoušela a teplota zásobnice narůstala pomalu. I při maximální opatrnosti se však potvrzuje náš předpoklad, že popraskání zásobnice při sušení bylo smrtící. V jednu chvíli se z pece se ozývají duté rány, jak odstřelují kusy keramiky. Pokračujeme ve výpalu a po asi osmi hodinách od začátku výpalu dosahujeme teplotu 827 °C.  Zakrýváme kameny oba otvory a pro jistotu je ještě oplácáme hlínou.

Druhý den ráno je v peci stále ještě několik set stupňů a pec pomalu chladne po celý den. Necháváme keramiku v klidu chladnout, otevírání pece plánujeme až třetí den. Navíc víme, že se výpal nezdařil, jen nevíme, jestli zásobnice zůstala pohromadě, nebo jestli se rozpadla na kusy.

Teprve třetí den můžeme pec otevřít. Milířovitá pec je jednorázová, rozbíjíme tedy plášť a konečně vidíme zásobnici. Je prasklá svisle, jak jsme předpokládali (na foto v peci není prasklina vidět), ale navíc odstřílela i plocha stěny, teplota se v peci přes naši snahu zvýšila v kritickém okamžiku příliš rychle.

Nádoba však zůstala vcelku. Vynášíme zásobnici ven, je stále ještě teplá, malé nádoby uvnitř zásobnice jsou téměř horké. Nádoby uvnitř zásobnice se vypálily v pořádku, kromě několika hliněných forem zůstaly většinou vcelku, tento výpal se povedl bez problému. Vypálená hlína krásně zvoní, což je důkazem vysoké teploty výpalu.

Experimentální výpal velké zásobnice se nezdařil, ale zkušenosti uplatníme při dalších výpalech. Největší problém je svislá prasklina na obrázku, která se objevila už při sušení. Buď bylo sušení příliš rychlé, ale spíše bylo v hlíně málo ostřiva. Do přírodního jílu je totiž nutné přidat dostatek jemného písku nebo nasekaného sena, aby nádoba nepopraskala. Ostřivo zlepší dilatační vlastnosti keramiky při sušení i při výpalu. Objem jílovité keramické hlíny se při sušení zmenšuje až o 20%, což je pro experiment v přírodě a zvlášť u velkých nádob problematické.

Přesto, že zásobnice popraskala, považujeme výpal za úspěšný. Dosáhli jsme potřebné teploty výpalu, dokonce ještě o něco vyšší, než bylo nezbytné. Ověřili jsme si způsob stavby milířovité pece i průběh výpalu a získali plno zkušeností. Co se nepovedlo tentokrát, povede se příště. Právě tím je experimentální archeologie zajímavá.

The post Výpal zásobnice v milířové peci appeared first on Ostrov nápadů.

Velké keramické zásobnice sloužily v pravěku k uchování obilí a dalších potravin. Výroba, sušení a hlavně výpal pravěké zásobnice v rámci experimentu není jednoduchá věc, jeden z takových pokusů jsme pro Ostrov nápadů zdokumentovali.

Pravěká zásobnice je opravdu pořádná nádoba. V našich končinách se v období pravěku objevují zásobnice vysoké až kolem 60 – 80 cm a výroba takové nádoby dá zabrat i hodně zkušeným experimentátorům. Na letošním táboře jsme se (již potřetí v historii oddílu) pokusili repliku velké pravěké zásobnice vyrobit. Jak probíhala příprava, stavba, sušení a výpal se dozvíte v následující reportáži.

Den první – přípravné práce

Nejprve jsme si našli nákresy pravěkých originálů a vybrali vzor, ke kterému se pokusíme přiblížit.

Z kartonu vyrábíme šablonu ve skutečné velikosti. Při přípravě šablony je třeba počítat se zmenšením zásobnice při schnutí, které bývá podle použité hlíny kolem 10 – 20 %. Šablonu budeme přikládat zevnitř, proto ji zmenšíme o tloušťku střepu nádoby (asi o 2 cm). Aby se vešla do nádoby, je to šablona jen poloviny zásobnice a přikládá se ke středu dna.

Pak začínáme s nejméně zábavnou prací, přípravou hlíny. Rozhodli jsme se použít přírodní nezpracovanou hlínu, jakou měli k dispozici naši předkové v pravěku. Tu máme přivezenou v suchém stavu v pytlích. Více o hlíně se dočtete v článku Příprava přírodní keramické hlíny.

Hlínu zbavujeme nečistot a kamení a zpracováváme ji šlapáním do požadované konzistence. Je to velmi zdlouhavá práce. Na druhou stranu se nohy zbaví všech zbytků odrostlé kůže a po práci vypadají jako nové,

Do hlíny přidáváme jemně nasekané kousky sena, aby při stavbě stěna nádoba lépe držela a nebortila se. Seno při výpalu samozřejmě vyhoří.

Hlíny bylo potřeba velké množství a její příprava nám zabrala většinu dne. Je výhodné udělat si hlínu pár dní dopředu, čím déle je připravená hlína uleželá, tím se lépe zpracovává a výrobek je kompaktnější.

Poslední přípravnou prací byla volba místa, kde budeme zásobnici stavět a příprava podložky. Je nutné počítat s tím, že během stavby a během prvních několika dnů schnutí nebude možné s nádobou hýbat. Proto místo volíme uvážlivě (aby bylo spíše ve stínu, aby do nádoby v noci někdo omylem nekopl, atd…). Také jsme podložku pečlivě vyrovnali do vodorovné polohy. Je lepší, když je podložka uzpůsobena k budoucímu přenášení hotové nádoby, která zpočátku bude vážit několik desítek kg.

Den druhý – stavba zásobnice

Začínáme kulatým dnem, které umístíme na podložku. Šířku střepu nádoby (tedy i šířku dna) volíme asi 2 cm. Od začátku prací velikost a tvar nádoby ověřujeme proti šabloně.

Důležitou součástí stavby je příprava hadů, která je při této velikosti poměrně pracná a náročná. Připravujeme je vedle na krajince a pak je lepíme na nádobu. Hady se snažíme dělat pečlivě (tedy správně prohnětené a rovnoměrně tlusté a vysoké, ve správné délce), aby s nimi při „montáži“ na nádobu bylo co nejméně práce.

Okraje hadů i nádoby je před spojením potřeba dobře naškrábat a namočit. Dobré spojení jednotlivých částí je zásadní problém při práci s takto velkou masou hlíny. Více o tématu se dozvíte v článku Spojování hlíny při tvorbě nádob.

Hady nalepujeme na kulaté dno a spoje pečlivě zahlazujeme.

Přidáváme další patra hadů a tvar nádoby kontrolujeme dle šablony. Povrch se snažíme upravovat rovnou do finální podoby, nečekáme s vyhlazením až nakonec, jako při stavbě běžných nádob.

Při stavbě děláme zhruba po 3 patrech technologické pauzy (cca hodinu), kdy pod mokrým hadrem a igelitem udržujeme vlhký jen rozpracovaný hořejšek a spodní část nádoby již necháme zavadnout. Díky tomu, že spodní patra pak již drží, se celá nádoba nezbortí.

Rovnou také upravujeme povrch nádoby škrábáním (stejně jako to měl originál). Jako vhodný nástroj se ukázala borová šiška.

Stavba jde překvapivě rychle od ruky a přestože jsme čekali, že nám to zabere aspoň dva dny, tak již v pozdním odpoledni doděláváme okraj nádoby (snažíme se ho vyhladit a srovnat co nejpečlivěji) a po precizním naškrábání povrchu také nalepujeme čtyři uši.

A pohled na celou hotovou nádobu. Výška nakonec vyšla asi 65 cm.

Nádobu jsme (asi hlavně díky kvalitní hlíně, která opravdu dobře držela) zvládli postavit během jednoho dne. Teď bude následovat pomalé vysychání nádoby a poté její výpal. Obě tyto fáze jsou velmi kritické, nádoba je opravdu veliká a v obou fázích hrozí její popraskání….

O průběhu schnutí a výpalu se dočtete v pokračování tohoto článku.

The post Pravěká zásobnice appeared first on Ostrov nápadů.

Vyrobte si štěrchátko, jednoduchý pravěký rytmický hudební nástroj. Výroba je jednoduchá a zvládnou ji bez problému i děti bez větších zkušeností s keramikou. 

Štěrchátko patří k nejjednodušším rytmickým hudebním nástrojům. Je vyrobené z keramické hlíny. Uvnitř je duté a v této dutině jsou malé kamínky či hliněné kuličky, které při třesení vydávají chrastivý zvuk. Hodí se nejen do pravěké kapely, ale je to i pěkný doprovod třeba ke kytaře.

Při výrobě a zdobení našeho štěrchátka jsme se inspirovali skutečnými nálezy z doby bronzové. Nic vám ale nebrání si na stejném principu navrhnout tvary vlastní.

Z keramické hlíny (přírodní nebo kupované) nejprve vymačkáme dvě stejně velké mističky, v průměru cca 7 cm. Dbáme na to, aby šířka stěny mističky byla rovnoměrná.

K horní mističce přilepíme držátko, vyrobené z malého válečku. Spoj musí opravdu pevně držet, aby vám při chřestění držátko neupadlo. Hlínu na obou stranách spoje navlhčete a naškrábejte klacíkem, až vznikne řídká kašička. Pak přitiskněte k sobě a vše velmi dobře propojte a zahlaďte. Více se dozvíte v článku Spojování hlíny při tvorbě nádob.

Před tím, než spojíme obě mističky dohromady, musíme dovnitř vložit kamínky nebo hliněné kuličky (alespoň 10 ks). Aby se tyto nepřilepily zevnitř k ještě měkké hlíně mističek, zabalíme je do papíru nebo do listu. Obal při výpalu shoří a kamínky budou volně chrastit. Kamínky můžeme zabalit dohromady, hliněné kuličky každou zvlášť.

Poté již můžeme mističky spojit, opět velmi pečlivě, stejným způsobem jako když jsme lepili držátko.

Pak co nejlépe uhladíme povrch štěrchátka. Ten potom můžeme ozdobit různými vzory, rytím nebo obtiskováním pomocí dřevěných zdobítek připravených a vyřezaných z klacíků.

A důležitá věc, do spodní mističky je nutné propíchnout uprostřed malou díru. Když na ni zapomeneme, štěrchátko při výpalu praskne. Vzduch v dutině se totiž teplem rozepne a pokud by nemohl dírkou uniknout, štěrchátko roztrhne.

Štěrchátko, stejně jako jiné keramické výrobky, musíme nechat důkladně vyschnout a poté vypálit. Více o sušení a výpalu se dočtete v článku Výpal keramiky v přírodě.

The post Štěrchátko appeared first on Ostrov nápadů.

Chcete snížit nebezpečí, že se vaše keramika při výpalu rozpadne? Při vytváření věnujte pozornost spojování hlíny.

Keramika je oblíbená a vděčná náplň mnoha táborových programů. Kompletní postup výroby keramiky v přírodě najdete v článku Pravěká a přírodní keramika . My se tentokrát zaměříme na nejčastější chybu při vytváření keramiky. Tou je špatné napojování jednotlivých částí plastiky nebo nádoby a pramení z nedostatečné zkušenosti s přírodní keramikou.

Spojit dobře dva kusy keramické hlíny vyžaduje pečlivost, kterou mnozí podceňují. Máme na mysli například ruce a nohy keramické plastiky lidské nebo zvířecí postavy, hlavu sněhuláka či ucho pokličky. Nejvíce problémů dělá napojování při vytváření nádoby technikou spojování pásků hlíny.

Ptáte se, proč tolik řečí s napojením dvou kousků hlíny? Je to proto, že špatně propojená hlína při výpalu ráda odpadne. Figurce upadne ručička, nádobka se roztrhne na několik kulatých mezikruží a ze sněhuláka jsou tři kuličky. Jak správný spoj vypadá? Z fotografií je to dost jasné, ale pro jistotu připojujeme ještě popis. Jako příklad jsme zvolili napojení pásku při vytváření nádoby.

Při napojení pásku na již hotovou část nádoby je třeba nanést na spojované plochy řídkou kašičku z hlíny. Na snímku vidíte přípravu takové kašičky naškrábáním připojované plošky klacíkem namočeným ve vodě. Klacík je také možné klacík namočit v hlíně rozmíchané na řídkou kaši (keramici ji nazývají šligr). Podobně naškrábeme i okraj již hotové části nádoby. Obě naškrábané plochy spojíme přitlačením.

Pokračujeme dál a natřeme kašičkou nebo naškrábeme další část spojované plochy a přitlačíme, aby se zvlhčené a naškrábané plochy spojily.

Stejným způsobem dokončíme spojení poslední části přidávaného pásku. Konec pásku zkrátíme a spojíme se začátkem (pokud pásek přidáváme po spirále, není potřeba propojovat konec se začátkem).

Když je pásek spojený, musíme tlakem prstů na obě strany pásku uhladit propojení, aby zmizela linka napojení nového pásku. Začít můžeme například uvnitř nádoby. Pohybem prstu nahoru a dolu spoj musí zcela zmizet. Všimněte si, že z druhé strany je proti tlaku prstu, který zahlazuje spoj, podložen prst druhé ruky. Tento prst (prsty) vytváří protitlak a zabraňuje tomu, aby se při zahlazování neponičil tvar nádoby.

Když je vnitřní strana vyhlazená, podobný postup opakujeme zvenčí nádobky a opět nezapomeneme na protitlak..

Je jedno, jestli napojujeme pásek na vznikající nádobce, nebo jestli přiděláváme hlavu, ruku či nohu k figurce. Vždy je potřeba navlhčit (a lehce naškrábat) celou plochu zamýšleného spoje, pevně přitisknout a uhladit obvod spoje. Takto propojená nádoba nebo plastika už by neměla dělat problémy a váš výrobek při správném výpalu zůstane vcelku.

The post Spojování hlíny při tvorbě nádob appeared first on Ostrov nápadů.

Výpal keramiky v přírodě je sice náročnější, ale o to zajímavější tábornická dovednost. Horizontální pec je pro větší výrobky dostatečně dobrou a současně relativně dostupnou možností výpalu v přírodě.

Výhodou horizontální pece je snadnější možnost ohlídat šetrný průběh výpalu. Jízek nad topeništěm keramiku chrání před tepelnými rázy, které zvláště v začátku výpalu mohou způsobit popraskání vypalované keramiky.

Stavba pece zabere většinou několik dní. Je třeba získat dostatek dřeva na konstrukci pece i na  topení a větší množství hlíny. Konstrukce horizontální pece spočívá hlavně ve výstavbě klenby nad zahloubenou částí pece. Nejdříve je třeba najít vhodné místo pro stavbu pece. Nejlepší umístění je v mírném svahu, kde půjde dobře vykopat zahloubená část pece a ušetří se také velká část zadní a boční klenby. Pec je třeba orientovat topeništěm k převládajícímu směru větru a základy prokopat tak, aby k topeništi byl dobrý přívod vzduchu, což výrazně pomáhá k dobrému průběhu výpalu.

Vlastní pec má zhruba obdélníkový půdorys, kde v horní zahloubené části je vyvýšené místo, kde jsou při výpalu naskládané nádoby, pak následuje jízek (schod) a topeniště s mírnou prohlubní. Klenbu můžeme vytvořit buď překladem z kamenů, které zamažeme jílovitou hlínou, nebo uděláme kostru z lískových prutů, které posléze opět obalíme jílovitou hlínou.

Jílovitá hlína pro stavbu pece nemusí být nijak jemná, čistá ani zbavená drobných kamínků. Je však třeba ji řádně zpracovat s vodou do mazlavé konzistence vhodné k zamazávání či obalování prutů kostry. Nejlépe se to dělá šlapáním bosýma nohama, což je současně výborná masáž pro nohy.

Kamenná konstrukce má oproti hliněné nevýhodu ve větším odvádění tepla při výpalu, což souvisí i s větší spotřebou dřeva. Pokud zvolíme prutovou konstrukci klenby, postupujeme tak, že základní pruty ohýbáme a zapichujeme země po obvodu pece. Takto vzniklou kostru dále zahušťujeme proplétáním dalších prutů. Pruty roštu pak obalujeme hlínou, do které je možné přidat předem namočené seno či trávu, hlína pak lépe drží na konstrukci pece. Nejprve obalíme křížení prutů, hlínu přitlačujeme co nejpevněji, aby neopadávala ani neodstávala od kostry. Pokud budou pruty obalené špatně, vyhoří dříve než se klenba vypálí a klenba se propadne. Po mírném zaschnutí vyplníme zbytek klenby mezi křížením prutů.

V zadní horní části pece necháme otvor pro komín. Musí být tak velký, aby jím šly do pece naložit nádoby. Při výpalu ho pak částečně zakryjeme kamenem. Tím je stavba pece hotová. Hotovou pec necháme pár dní prosychat a občasným mírným zatopením schnutí pomáháme. Pec nemusí být před výpalem úplně proschlá, ale v tom případě musíme začít s výpalem hned po založení keramiky, aby výrobky nenatáhly vlhkost.

Galerie – stavba a výpal v kamenné horizontální peci

The post Stavba horizontální keramické pece appeared first on Ostrov nápadů.

Výpal keramiky v přírodě nevyžaduje nutně stavbu složité pece, pro malé výrobky postačí i otevřené ohniště. Je však nutné dodržet základní technologické postupy.

Nejjednodušší výpal vlastnoručně vyrobené keramiky, a to nejen pravěké, není nic obzvlášť složitého, musíme však dodržet určitá technologická pravidla. Nesprávný postup může poškodit nebo úplné zničit vypalované výrobky. Co všechno je potřeba, aby se keramika vypálila bez poškození?

Sušení

Především musí být všechny výrobky dokonale suché. Při výrobě keramiky na táboře může být sušení nádob a plastik obtížné, protože hrozí několik nebezpečí. Keramika podle velikosti a množství použité hlíny může schnout dva dny, ale větší výrobky také více než týden. V noci je potřeba zajistit, aby přes den téměř usušené výrobky nemohly znovu zvlhnout. A ještě jedna drobnost, i napohled úplně suchá keramika může být pro výpal příliš vlhká, proto je v poslední fázi dobré zajistit dosušení třeba nad kamny v kuchyni.

Stejným nepřítelem jako vlhkost je pro keramiku i příliš rychlé sušení. Pokud vystavíte i třeba jen mírně zavlhlou nádobu nebo plastiku na slunce, skoro jistě popraská. Keramika se při sušení zmenšuje (podle druhu keramické hlíny) až o 20 %, což je obrovský nápor. Pokud tato změna probíhá příliš rychle (nebo dokonce nerovnoměrně na sluncem vyhřívané polovině), keramika to nevydrží. Hlavně zpočátku je třeba keramiku sušit opatrně, ve stínu, případně zabalenou v nějaké látce.

Co se děje během výpalu

Pro dostatečné vypálení keramiky je rozhodující, jestli se podaří překročit hranici teploty zhruba 600 ºC, kdy hlína prochází trvalou přeměnou. Taková keramika se pak již při styku s vodou nerozmočí. Stanovit správnou teplotu je v přírodě obtížné, a tak je lépe počkat, až vypalovaná keramika začne žhnout tmavě červeným žárem. V té chvíli již byla překročena teplota potřebná k výpalu. Předtím čeká keramiku ještě jedno úskalí. Při teplotách v rozmezí 200–500 ºC hrozí nebezpečí popraskání, protože uniká voda, která i při sebelepším vysušení v hlíně zůstává. Stoupá-li teplota v této fázi výpalu příliš rychle, nestačí se voda vypařovat malými póry z hlíny ven, vznikne přetlak jako v miniaturním parním kotli a keramika se roztrhne. V ohništi pak zůstanou jen střepy.

Proto je třeba v kritické době zvyšovat teplotu velmi pomalu, což vyžaduje trpělivost. Keramik v elektrické peci to má jednoduché, automat za něj vše ohlídá. Oheň je třeba při výpalu kontrolovat a zvyšovat teplotu opatrně. Zdá se to docela náročné, ale není to zas nijak zásadní problém. Je ale pravda, že příliš rychlý vzestup teploty je příčinou většiny neúspěchů. Počátek výpalu musí být v podstatě zahřívací, oheň nesmí hořet přímo na keramice, ale okolo. Teprve po prohřátí vypalovaných předmětů se oheň pomalu přibližuje ke keramice a teplota co nejpomaleji stoupá. Jakmile je překročena teplota 500 ºC, je vyhráno a keramika již snese i větší tepelné šoky.

Pec nebo ohniště

Pro první keramické výrobky není nutné stavět složitou pec. Několik kousků keramiky je možné vypálit v otevřeném ohništi. Při dodržení výše zmíněného postupu se keramiku podaří kvalitně vypálit i v obyčejném ohni. Čím je objem keramiky menší, tím snadněji se dosáhne potřebné teploty. Další pomůckou je zahloubené ohniště, kde se vyšší teplota udržuje snadněji, ale je zapotřebí umožnit přístup vzduchu například vyhloubeným zářezem. Pro větší objemy keramiky je vhodnější postavit keramickou pec. To již je o něco složitější, stavbou pece se budeme zabývat samostatně, např. v článku Stavba horizontální keramické pece.

Po výpalu je nutné nechat keramiku pomalu vychladnout a poté ještě den dva počkat s používáním, než se vyrovná pnutí, které velké teplotní změny vyvolaly. Buďte připraveni, že nádobka, vypálená v přírodě na nějakých 600 až 700 ºC, bude propouštět vodu. Aby se tak nedělo, musela by teplota výpalu dosahovat k 1000 ºC, a to se v přírodě dosahuje obtížně. Ale nevadí, používáním se póry hlíny zanesou a nádoba postupně vodu propouštět přestane.

The post Výpal keramiky v přírodě appeared first on Ostrov nápadů.

Připravte si přírodní keramickou hlínu podle oddílu experimentální archeologie Mamuti.

Podle Mamutů není nutné používat průmyslově zpracovanou hlínu na výrobu pravěké keramiky, dokonce je z hlediska autentičnosti mnohem lepší používat surovinu přírodní. Můžeme ji získat prakticky všude, kde jsou jílovité půdy. Přírodní keramická hlína musí být jílovitá s určitou příměsí písku nebo jiného ostřiva, které snižuje plasticitu.

Mamuti nakopou jílovitou hlínu v místě, kde není mnoho organických příměsí, a nechají co nejdéle odležet (na tábořišti leží venku na dešti po celý rok, což se projeví na kvalitě, ale není to nezbytné). Čím déle je vystavena vlivu počasí, tím menší je nebezpečí popraskání vyrobených nádob. Před použitím hlínu důkladně prohnětou jako těsto na knedlíky. Větší množství rozšlapávají nohama, což je moc dobrá zdravotní kúra pro kůži na nohou. Obsahuje-li hlína hodně jílovitých složek, přidají do jílu trochu jemného písku. Poměr je daný spíš zkušenostmi, než přesnými čísly.

Pokud si chtějí hlínu prověřit před použitím, uhnětou na zkoušku malou destičku velikosti tenké krabičky od sirek, usuší ji a vypálí v ohništi. Přitom měří rozměry destičky po zhotovení, po usušení a po vypálení. Jestliže celkové zmenšení přesáhne 20 %, přidají do hlíny jemný říční písek na ochranu před popraskáním výrobků při sušení a výpalu.

Zpracovaná hlína se uchovává vlhká, zabalená tak, aby nevysychala. K použití je připravena nejlépe dva tři týdny po prohnětení, v případě potřeby je možné použít ji kdykoliv.

The post Příprava přírodní keramické hlíny appeared first on Ostrov nápadů.

Výroba a výpal pravěké nebo jakékoliv přírodní keramiky je kreativním doplňkem programu jakéhokoliv tábora či oddílu. Tento článek uvádí do celé problematiky. Obsahuje stručný popis a odkazuje na další texty, které přibližují jednotlivé části celého postupu.

Příprava hlíny

Zpočátku je nejjednodušší použít kupovanou a již zpracovanou hlínu. Hlavním cílem je vyzkoušet si radost z tvoření a přírodní výpal. Později je možné přidat i zpracování a přípravu keramické hlíny z přírody a také si vybrat předlohy z nepřeberné pokladnice keramických výrobků přírodních národů celého světa.

Vytváření nádoby

Na začátek zkusíme malou misku. Tvar modelujeme z pásků hlíny kladených na sebe a pečlivě pospojovaných. Nejprve uděláme ploché dno a na něj postupně nalepujeme uválené válečky hlíny, které se před nalepováním zploští do pásku podle požadované tloušťky nádoby. Každý pásek musíme přilepit k vznikající nádobce pomocí řídké kašičky z hlíny. Spoj pečlivě prohněteme a uhladíme, aby se pásky dobře propojily (více v článku Spojování hlíny při tvorbě nádob). Malé nádobky mají tloušťku stěny do půl centimetru, tloušťka dna i stěn by nikde neměla být výrazně odlišná. Celkový dojem hodně záleží na konečném uhlazení povrchu a pečlivém zpracování okraje nádoby.

Pokud se pustíme do větší nebo složitější nádoby, je nejlepší připravit si šablonu vnitřního tvaru nádoby a tvar podle šablony kontrolovat. Aby šla šablona do nádoby vložit, je na ní přesně polovina průřezu nádoby, šablonou otáčíme uvnitř kolem nádoby a případné odchylky upravujeme.  Větší nádoby mohou mít tloušťku stěny i jeden centimetr a pravidlo o stejné tloušťce stěn i dna je tady ještě důležitější. U větších nádob se stává, že vlhká hlína nedrží tvar a nádoba si sedá. Pokud nepomůže delší hnětení a válení pásků, aby byly tužší, musí být vytváření na hodinu či dvě přerušeno, dokud nádoba trochu nevyschne. Okraj nádoby zabalíme do vlhkého hadru a počkáme, až zbytek zatuhne.

Výroba plastiky

Děti zpočátku raději než nádobu modelují různá zvířátka a jiné motivy plastiky. Pak není potřeba postupovat spojováním pásků, ale volnou modelací. Při vytváření plastiky je zapotřebí dodržovat několik pravidel. Při napojování jakékoliv větší hmoty je třeba obě spojované části slepit pomocí řídké kašičky z hlíny, aby se plastika při vysychání nerozpadla. Dalším důležitým pravidlem je nevytvářet nikde velkou hmotu výrazně tlustší nebo silnější než zbylá část, protože také hrozí popraskání při vysychání. Pokud potřebujeme větší hmotu, musíme v ní propíchat otvory, kterými bude vlhkost moci odcházet a nebezpečí popraskání se zmenší. Také je možné dovnitř například těla zvířátka zmuchlat papír, který při výpalu vyhoří a zůstane dutina, ale i ta musí mít alespoň jeden otvor.

Sušení

Hotová keramika musí pomalu vysychat. Přitom je po několik dní je uložená ve stínu nebo v uzavřeném prostoru, aby příliš rychlým vysycháním nepopraskala. Objem keramické hmoty se totiž při sušení hodně zmenšuje, někdy až o 20 %, při rychlém vysychání nastává nerovnoměrné pnutí a nádoba může popraskat. Teprve až je miska zdánlivě suchá, může jít na slunce nebo na teplo. Zhruba po dalším týdnu sušení (doba závisí na velikosti) je keramika připravená na vypálení. 

Výpal

Výpal keramiky může proběhnout v otevřeném ohništi nebo v přírodní peci. V prvním případě je složitější dosáhnout pomalého růstu teploty, který snižuje nebezpečí, že keramika při výpalu popraská. V případě výpalu v přírodní peci je zase nevýhodou časově náročnější stavba. Aby usušená hlína hlína výpalem změnila strukturu a ve vodě se pak už nerozmočila, musí při výpalu projít teplotou přes 600 °C, což se pozná tím, že keramika žhne červeně, jakoby se stane průsvitná. Také vychládání po výpalu musí být co nejpozvolnější.

Tyto základní informace probírají jednotlivé samostatné články podrobněji.

The post Pravěká a přírodní keramika appeared first on Ostrov nápadů.