Roznítit oheň je možné mnoha způsoby. Jedním z elegantních tábornických způsobů je křesání ohně pomocí ferocerové tyčinky firesteel. Jak takové křesadlo funguje a jaké má výhody?

Získat jiskru je velmi jednoduché. Stačí vzít ferocerovou tyčinku a pevným pomalým tahem ostrou kovovou hranou z ní vykřesat bohatý vějíř jisker, které zapálí připravený troud. Oproti zápalkám křesadlo nenavlhne, oproti zapalovačům nedojde plyn a oproti většině dalších způsobů je zapálení ohně mnohem rychlejší.

Ferocerové křesadlo je poměrně nová tábornická pomůcka. Ujal se pro ni název firesteel a říká se jí také švédské křesadlo, protože ji pro svět objevila švédská armáda. Ve slitině několika kovů je důležitý cer, jehož piliny při křísnutí vzplanou a letící jiskra hoří velmi vysokou teplotou až 3000 ˚C. Díky tomu krásně zapálí připravený troud.

Křesadlo mírně oxiduje, proto je potřeba nejprve trochu odškrábnout povrch (tím se do troudu také naškrábe trochu kovových pilin, které podpoří rozhoření ohně). Při křesání je nejlepší opřít konec tyčinky o podložku těsně u hromádky troudu, tak jiskry neminou cíl. A pak stačí už jen křísnout oním pomalým silovým tahem hrany o křesadlo. Jako hrana poslouží plíšek prodávaný s křesadlem, nebo hřbet nože.

Troud

Nejprve je ale třeba připravit troud. Pokud je vám blízký přírodní způsob, poslouží naškrábaná březová kůra, nožem nařezané dřevěné štěpinky či dřevěný podpalovač s jemně naříznutými hoblinami vyrobený ze suché větve. V ukázce je použité naškrábané smolnaté dřevo, které může být součástí soupravy firesteelu.

Pro ty, co netrvají na zálesáckém stylu, je nejsnadnější naškrábat hoblinky z magnéziového bloku. Dobře chytá vata, naškrábaný ubrousek či papírový kapesníček.

A podle místních podmínek musíte mít samozřejmě připravené vhodné topivo na přiložení, aby oheň zase neuhasnul.

Ferocerové křesadlo, zapalovač a zápalky. 

Zpočátku jsme uvedli některé výhody firesteelu. Pravda ale je, že obyčejným zapalovačem a případně dokonce outdoorovým zapalovačem zapálíte ve většině případů oheň snadněji a rychleji.  Několik drobných výhod křesadla je v jeho jednoduchosti a bezporuchovosti (to zvláště v porovnání se zapalovačem), odolnosti proti vlhku (to zvláště v porovnání se sirkami) či v pohodlném zapálení plynového vařiče i ve větru (to už dokáže jen outdoorový zapalovač).

Největší výhodou křesání je zábavnost vzniku jiskry, křesat s firesteelem je totiž opravdové potěšení. I vy se můžete potěšit naším krátkým videem.

Video

Ferocerové křesadlo je praktickou pomůckou, která zajistí, že rozděláte oheň.  Jestli to bude přírodnější cestou, nebo vatou napuštěnou benzínem, to záleží na vás. Firesteel stojí na pomezí mezi těmito dvěma styly. Opravdoví zálesáci samozřejmě vytáhnou třecí dřívka, nebo staré křesadlo s pazourkem a budou vás pozorovat s nadhledem (a ti zkušení nejspíš budou i rychlejší). Ale i v batohu zkušených zálesáků se dost často ferocerové křesadlo najde jako záloha pro případ nouze.

The post Ferocerové křesadlo firesteel appeared first on Ostrov nápadů.

Jedním z tradičních tábornických umění, jak elegantně rozdělat oheň, je křesání. Je rychlejší a snadnější, než získání jiskry třením dřev.

Křesání je velmi efektivní a rychlý způsob, jak tradičním způsobem získat jiskru pro roznícení ohně. Podmínkou je ovšem zkušenost s potřebnými pomůckami. Základem je kvalitní ocílka neboli křesadlo z kovu bohatého na uhlík. Jako křesací kámen je nejlepší pazourek a třetí podmínkou je vyzkoušený troud. S prověřeným náčiním je získání žhavé jiskry otázkou několik málo okamžiků.

Ocílku neboli křesadlo umí  vyrobit většina uměleckých kovářů, pro začátek postačí i starý pilník. Pazourek je u nás poměrně vzácný, ale vzhledem k jeho schopnosti vykřesat jiskru se jen obtížně nahrazuje. V komunitě znalců křesání ale koluje dostatečný počet pazourků, takže není nemožné tuto pomůcku získat.

Úderem pazourku o ocílku vyrazíme jiskru, která zapálí troud. Důležité je, že tuto jiskru tvoří malý kousek kovu, který pazourek vyštípl z ocílky. Taková jiskra sama hoří a může zapálit troud. Jiskry, které získáme například při úderu dvou křemenů, neobsahují kov, nehoří aktivně a nedokáží zapálit sebelepší troud.

Nejdostupnějším troudem může být zuhelnatělá jemná přírodní látka ze lnu nebo bavlny, například starý kapesník. Pro začátek takový látkový troud lze získat udušením hořící tkaniny mezi dvěma deskami; jemné černé kousky spálené tkaniny dobře chytají jiskru. Mnohem lépe látka zuhelnatí, když ji vložíme do ohně uzavřenou v plechovce, kam nemá přístup vzduch (lépe s malým otvorem, aby mohly unikat spaliny).

Troud je možné získat více způsoby. Jiskru můžeme chytat také do troudu ze zuhelnatělého chmýří topolů nebo do zpracovaného choroše troudnatce kopytovitého. Troud má i velmi elegantní variantu, knotový zapalovač. Pro snadnější křesání jej vymysleli zálesáci jako výbornou náhradu zuhelnatělé látky nebo choroše. Zuhelnatělý konec přírodního tkaného provázku dokáže zachytit jiskru při křesání velmi elegantně a funguje jako snadno uchovávatelný troud. Více o výrobě zapalovače najdete v článku Knotový trubičkový zapalovač.

Úderem pazourku o křesadlo vyletí sprška jisker, které úder tvrdého kamene vykřeše z kovové ocílky. Jiskru je možné chytat do troudu umístěného přímo pod nebo nad pazourkem (pokud úder křesání vedeme ocílkou) nebo do troudu položeného pod ocílkou (pokud křešeme pazourkem).

Jiskra zachycená v troudu ještě neznamená zapálený oheň. Postup rozfoukání jiskry je stejný jako při rozdělávání ohně třením dřev a dočtete se o tom v kapitole Jiskra ještě není oheň. Méně zkušeným doporučujeme trénovat postup získání ohně z jiskry samostatně.

O respektu, který naši předkové měli k pazourku, svědčí i lidové pojmenování pušky – flinta. Pochází z dob křesadlových zbraní, kdy součástí zápalného křesadlového systému byl i úštěpek pazourku. Zastával zde svoji obvyklou funkci, při stisknutí kohoutku křísnul o ocílku a jiskra zapálila doutnák střelného prachu na pánvičce. Křesadlové zbraně odvál čas, ale pojmenování flinta zůstalo.

Křesání v pravěku a dnes

Největší umění ovšem je vykřesat jiskru bez pomoci kovové ocílky tak, jak to dokázali lidé v pravěku. Stále zatím není rozluštěna hádanka, zda lidé dříve uměli dělat oheň třením dřev nebo křesáním. Jisté je, že křesací soupravy se občas nalézají a také známý ledovcový muž Ötzi měl v kapse opasku troud a stopy po pyritu (jeden z minerálů, který může nahradit kovovou ocílku). Dalším oblíbeným křesadlem je kulová konkrece markazitu.

Na úplně opačném konci vývoje jsou moderní ferrocerová křesadla, která dokážou vykřesat jiskru za jakýchkoliv podmínek. Dají se využít nejen k rozdělání ohně, ale také k zapálení plynového či benzinového vařiče i za větru, kdy je zápalka bez šance.  Pokud máte k dispozici naškrábané smolnaté dřevo, nebo smolnaté hobliny, můžete tímto moderním křesadlem zapálit rovnou malý plamínek.

Křesání má zálesácké kouzlo, podobně jako vznik jiskry třením dřev. Pro správného táborníka je příležitostí být při rozdělávání ohně soběstačným a nezávislým na okolí. Je dobrou a rychlou volbou pro každého, kdo z různých důvodů nechce rozdělávat oheň třením dřev.

Tento článek z roku 2016 byl doplněn o nové informace v dubnu 2018.

The post Roznícení ohně křesáním appeared first on Ostrov nápadů.

Pro opakované zachycení jiskry při křesání nemá knotový trubičkový zapalovač konkurenci. Jeho výroba přitom není složitá.

Poprvé jsem jej spatřil v knize Book of Buckskinning II. Napsal ji s kolektivem dalších autorů William H. Scurlock a ve velmi obsáhlé kapitole o rozdělávání ohňů z dob osidlování divokého západu byla i krátká zmínka o „Tinder Tube“. U ne zrovna příliš kvalitní fotografie sděloval text, že tato pomůcka byla velmi oblíbena zejména u kuřáků cigár v Novém Mexiku.

Tehdy jsem si ještě nedokázal představit, jak se to používá. Až o pár let později, na srazu německých traperů a euroindiánů nedaleko Norimberka, jsem byl doslova unesen tímhle elegantním a jednoduchým výrobkem. Hned po návratu domů jsem se pustil do jeho výroby. Nebylo to nic složitého a brzy se na mne mnozí kamarádi zálesáci obraceli s žádostí, zda bych i pro ně nemohl obstarat ten – jak jsme rádi říkali – „traperský zapalovač“. Na jeden velikonoční sraz jsem dovezl podstatnou část komponentů pro jejich výrobu a na místě jsme tam asi za dvě hodinky vyrobili více jak 10 zapalovačů a většina účastníků si jej mohla odvézt jako suvenýr domů.

O co vlastně jde – je to mosazná rourka, kterou je provlečen čistě bavlněný knot. Opálený konec knotu se dá s pomocí jednoduché leč důmyslné pomůcky (řetízek s háčkem a uzávěrem trubičky) vysunovat a zase zasunovat zpět. Jiskra vzniklá křesáním ocílky o pazourek se snadno zachytí do ohořelé bavlny. Doutnající bavlna pak zapálí například kus suchého dřevěného troudu a pak už následuje klasický postup rozdělání ohně rozfoukáním žhavého uhlíku až do plamene. Zasunutím knotu zpět do trubičky se uzavře přístup vzduchu, doutnající uhlík zhasne a je zároveň dokonale připraven na další použití. Pokud už část knotu uhořela, stačí háček o kousek posunout.

Vlastní výroba zapalovače je jednoduchá, ale trochu problém může být se sháněním vhodné trubičky a příslušně tlustý knot k ní. Doporučuji obojí průměru cca 10 mm, může být i o trochu větší (12 mm). Dále je potřeba řetízek, jaký se používá pro nošení přívěsku kolem krku. Měl by být kovový – neboť bude pravidelně v kontaktu se žhavým knotem. A ještě kovový, dřevěný, kostěný či skleněný korálek většího průměru než je trubička. Korálek slouží k uzavření přístupu vzduchu do trubičky (staří zatáhnout za knot) a doutnající knot zhasne. Korálek si můžete vyrobit z kosti, parohu nebo dřeva sami. Pak už potřebujete jen nějaký kus řemínku (mně se osvědčila jelenice) a obyčejnou kancelářskou sponku.

Trubičku uřízněte zhruba na délku cca 60 – 70 mm, oba konce pilníkem zarovnejte a srazte jak vnitřní, tak vnější hrany. Štípacími kleštěmi ucvakněte příslušnou délku řetízku. Z kancelářské sponky s pomocí kleští vytvořte na jednom konci řetízku háček, jak vidíte na následující fotografii. Na druhém konci udělejte ze zbytku sponky menší očko. Nyní provlékněte tím očkem tenký řemínek a udělejte uzel těsně nad očkem a navlékněte korálek.

Já nejraději dávám mosazné korálky, které se používaly při obchodu s indiány. Ale jejich zásoba už mi došla , tak jsem si vyrobil korálek ze zbytku malého sobího parohu. Hned těsně nad korálkem udělejte další uzel a zbytek řemínku nechte klidně delší.

Celková délka by od prohnutí háčku až po místo, kde je končí spodní uzel a začíná korálek, neměla být dohromady o víc jak 1 cm delší, než je délka trubičky.

Nyní do knotu zapíchněte háček tak, aby se uzel pod korálkem nedotýkal opáleného konce knotu. Provlékněte knot neopáleným koncem skrz trubičku a zatáhněte za něj, až uvnitř zmizí řetízek i s opáleným koncem knotu a vše se zarazí o korálek.
Traperský knotový zapalovač je připraven.

Nyní už jen zbývá pořídit si nějakou pěknou stylovou krabičku, dodat k tomu ocílku s pazourek a můžete vyrazit někam do lesů. Já používám tyhle dvě krabičky. Oválnou krabičku s lupou mám moc rád, dostal jsem ji jako dárek od kamaráda Miša. Původně prý byla na divokém západě určena na tabák a lupa měla posloužit k zapalování cigár.

Tu hranatou jsem koupil za 100,- Kč v jednom starém vetešnictví, vyfoukl jsem ji takřka před nosem nějakému týpkovi, co si do ní chtěl dávat ušlechtilé konopí.

Jinak ta malá ocílka je výrobek SKW a ta ve tvaru kapky je dílem pana Látky – výrobce tradičních slovenských nožů s cínem vylévanými střenkami.

Ještě nějaké poznatky

• knot musí být 100% bavlněný – nutno ozkoušet, při zapálení by se nemělo nic škvařit a dým by měl být příjemný,
• lepší je, když je knot splétaný – kroucená šňůra se rozmotává, opálený konec nedrží pohromadě a háček se do něj nedá pořádně zapíchnout,
• v trubičce musí knot dobře těsnit, tedy neměl by se v ní samovolně posunovat, opálený konec by měl stále zůstávat v trubičce,
• kulatý knot lze v nouzi nahradit plochým širokým knotem do petrolejky, ten se sroluje podél delší osy a tak vznikne vlastně dlouhý kulatý knot, spodní neopálenou část lze nití omotat tak, aby se knot nerozplétal (případně se dá i po celé délce prošít),
• trubičku lze stylově udělat z mosazné nebo měděné trubky, železo asi bude korodovat. Hliník, plast, apod bych rozhodně nepoužíval. Viděl jsem i trubičku udělanou z větší mosazné nábojnice,
• pro opravdové fajnšmekry tu mám nápad kamaráda Hroma, ten si trubičku udělal z kosti.

The post Knotový trubičkový zapalovač appeared first on Ostrov nápadů.

Oheň odpradávna přinášel teplo, světlo i bezpečí, ale byl také důležitým prvkem lidské pospolitosti. Ani dnes není oheň jen pouhá forma hoření a řadu lidí zajímá jeden z nejstarších způsobů roznícení jiskry – tření dřev.

Roznícení ohně třením dřev pomocí luku je umění, které jedni ovládají a další se o totéž marně pokoušejí. Princip je všeobecně známý díky popularizaci v knihách Ernesta Thompsona Setona, zakladatele woodcrafterského hnutí. Seton vycházel ze zkušeností severoamerických indiánů ve zhruba stejné zeměpisné šířce jako je naše republika, a proto je nám blízké i jím popisované přírodní táboření. K tomu se připojila i romantika indiánského prostředí a tak myšlenky woodcraftu našly ve dvacátých a třicátých letech v tehdejším Československu řadu následovníků.

Tření dřev pomocí luku je nejrozšířenější

Spolu s woodcraftem se rozšířila i znalost rozdělávání ohně technikou tření dřev. Samotná technika roznícení jiskry není složitá. Třením vřetena, otáčeného pohybem luku, vzniká v zářezu ohňového prkénka jemná dřevěná drť. Její teplota stále vzrůstá, až překročí zápalnou teplotu a drť začne doutnat. Roznícení ohně pomocí luku není pro zkušené zálesáky žádný problém, překážkou není ani počasí, ani fyzický fond, snad jedině děti a ženy mohou mít určité potíže zvládnout tuto techniku po fyzické stránce. Po zvládnutí techniky je obtížné především dlouhodobé udržení všech potřeb v suchu.

Soupravu pro tření dřev tvoří pevný luk s koženým řemínkem (délka 60 – 70 cm), vřeteno (délka asi 30 cm, průměr cca 2 cm), horní ložisko (zvané želva nebo tulejka), dřevěná destička jako dolní ložisko se zářezem (ohňové prkénko dlouhé tak, aby se dalo přišlápnout, tloušťka kolem 2 cm), podložka a troud na rozfoukání do plamene. Čas je otázkou minut, běžné je roznítit oheň do dvou až pěti minut, špičkové výkony jdou pod minutu.

Hodně záleží na přípravě pomůcek před vlastním pokusem. Tětiva luku je z pevného koženého řemínku (nejlépe řemínek do šicích strojů) a také luk musí být pevný. Upevnění tětivy je uděláno tak, aby šlo řemínek snadno utahovat. Vepnutí vřetene do tětivy luku musí být co nejpevnější a vřeteno se nesmí protáčet. Vřeteno i spodní destička mohou být z různých dřev, pro začátek lze doporučit například lípu. Pozornost je třeba věnovat zářezu v destičce, který se směrem dolů mírně rozšiřuje. Je hluboký tak, aby končil pod středem vřetena. Okraj důlku pro vřeteno by měl být asi 1 cm od okraje destičky, aby nehrozilo vyklouznutí vřetena nebo vyštípnutí okraje. Pod destičku vložíme podložku, na které postupně vznikne hromádka drtě, v níž se uchytí jiskra. Horní ložisko je nejlepší kamenné, ale postačí i tvrdé dřevo s důlkem vymazaným grafitem nebo vylitým olovem. Všechny dřevěné části musí být dokonale vyschlé.

Jak získat žhavou jiskru

Před vlastním pokusem je dobré ujasnit si několik věcí. Vřeteno se musí pevně opírat o prkénko a dobře v něm sedět. Jak už je výše uvedeno, luk nesmí být ohebný ale pevný a tětiva z koženého řemínku musí naprosto pevně obepínat vřeteno. Kožený řemínek se rychle vytahuje, proto musí jít snadno dotáhnout. Důležité je spojení dlaň, želva, vřeteno a prkénko, které musí být co nejpevnější, aby se vřeteno z destičky nevysmeklo. Proto se ruka pevně opírá o holeň nebo o koleno nohy.

Máte-li vše připraveno, můžete začít. Pomocí luku začněte otáčet vřetenem. Luk se zpočátku pohybuje pomalu, aby se soustava usadila a zahřála. Když se po chvíli začne z prkénka kouřit, je třeba trochu zrychlit a přitlačit. Dým musí být silnější a silnější. Na závěr je třeba na chvíli zabrat naplno, odložit opatrně luk, ťuknout do prkénka (aby se uvolnila případná zachycená drť s jiskrou) a také ho dát stranou. Z hromádky drtě, která zbyla na podložce, musí stoupat jemný proužek dýmu, který ohlašuje zachycenou jiskru. Po mírném stejnoměrném foukání (když je člověk příliš udýchaný, je lepší ovívat hromádku dlaní) se objeví kýžený žhavý bod. To ovšem neznamená, že je vyhráno.

Jiskra ještě není oheň

Základem úspěchu je umění rozfoukat plameny z jiskry doutnající v hromádce drtě. To by měl každý bezpečně zvládnout dřív, než uchopí třecí dřívka, jinak hrozí fiasko celého úsilí. Rozfoukání trénujeme proto zcela nezávisle z libovolného doutnajícího materiálu – troudu. Nejsnazší (i když ne jedinou) cestou, jak rozfoukat plameny, je zasypat jiskru jemným dřevěným troudem.

Troud získáme ze ztrouchnivělého dřeva, které se čas od času najde v lese či u vody. Jak se pozná správný troud? Po usušení má ztrouchnivělé dřevo sice zůstat pevné, ale přitom musí ztratit strukturu dřeva a při rozemnutí se drobí na prášek. Naopak papírová, měkká struktura troudu už není pro potřeby roznícení ohně vhodná. Jestliže kousek troudu zapálíme, musí sám celý prodoutnat podobně jako vánoční františek.

Když máme troud, můžeme trénovat rozfoukání jiskry. Rozemnutým troudem zasypeme například malý žhavý uhlík z ohniště nebo doutnající látku. Po chviličce jemného foukání troud zčerná a začne sám doutnat. Opatrně připálíme větší kousek nerozdrceného troudu. Tak získáme doutnající pevný troud, do kterého můžeme pořádně fouknout. K němu přiložíme snadno zápalnou suchou trávu, nalámané jemné větvičky smrku nebo suché nacuchané lipové lýko a rozfoukáme plameny.

Postup při vlastním rozdělání ohně je podobný. Kopeček drtě s malou jiskrou zasypeme troudem rozemnutým na prášek. Od této doutnající hromádky začne doutnat pevný kousek troudu, který pořádně rozfoukáme a lehce přiložíme materiál na podpal. Druhou možností je rozfoukávat plameny přímo z hromádky drtě obložené suchou trávou. Tato cesta je obtížnější v tom, že hrozí rozlétnutí hromádky a ztráta žhavého základu.

Úroveň znalostí o roznícení ohně

Seton samozřejmě nebyl jediný, kdo propagoval použití prastaré techniky roznícení ohně. Z českých autorů jistě skoro každý zná knihy Eduarda Štorcha, který o rozdělání ohně píše několikrát. Méně známé je, že Štorch byl velice aktivní a všestranný člověk, mimo jiné byl také skautským činovníkem a velkým propagátorem přírodního táboření. Sám se o roznícení ohně několikrát pokoušel, ale pokud víme, nikdy se mu to nepodařilo. Suma sumárum, každý o rozdělávání ohně třením slyšel, ale konkrétní znalosti jsou poměrně mlhavé. Mnoho lidí nemá vůbec jasno, zda se dá takto doopravdy oheň rozdělat. Půvabné bludy najdeme v mnoha módních příručkách o přežití. Například v knize Johna Wisemana s hrdým názvem SAS, příručka jak přežít (Svojtka&Co. 1999, Praha), stojí černé na bílém tvrzení, že „…hrot tyčky rozžhavený do ruda se dostane k troudu a ten, pokud na něj lehce zafoukáte, vzplane.“ Kdo to podle návodu údajných odborníků ze SAS (Special Air Servis, elitní jednotky britské armády) zkusí, musí zákonitě propadnout trudnomyslnosti. Dlužno ale říci, že v citované příručce podobných chyb není mnoho, může jít i o chybu překladatele.

V současné době mají u nás zřejmě největší znalosti o roznícení ohně třením dřev členové Ligy lesní moudrosti, což je woodcrafterská organizace s programem založeným na pobytu v přírodě. Pokud někdo chce oheň sám roznítit, nejlepší cestou je kontaktovat některý z kmenů Ligy lesní moudrosti a domluvit se na návštěvě některou z veřejně přístupných akcí Ligy lesní moudrosti. Více informací najdete na www.woodcraft.cz

Jiné způsoby roznícení ohně

Vznik jiskry třením pomocí luku není jediný způsob, jakým přírodní národy umějí rozdělat oheň. Naopak se zdá, že možností je nekonečně mnoho od křesání pazourkem a minerálem přes různé ohňové techniky tření provázku či podélného tření dřev až po roztáčení vřetene holýma rukama. Pro naše podmínky je tření dřev pomocí luku zřejmě nejpropracovanější a tím i nejjistější metodou.

Lze rozdělat oheň i v nouzi?

S využitím techniky tření dřev nelze pro nouzové účely příliš počítat. Oheň se v nouzi dá tímto způsobem rozdělat jen po značných zkušenostech. Při zkoušce rozdělat oheň v lese z pomůcek získaných na místě jen s pomocí nože se podařilo rozdělat oheň za použití jen jediné pomůcky – koženého řemínku, vše ostatní jsme dokázali zhotovit. Ale bez zkušeností mnoha předchozích rozdělání ohně třením by to nebylo možné. Pro nouzové rozdělání ohně existuje řada možností, ovšem vždy je k tomu třeba mít určité pomůcky. Ale jsme přesvědčeni, že výlučně z přírodních zdrojů lze v nouzi oheň získat jen po cílené a velmi důkladné předchozí přípravě a za přispění určité nezbytné porce štěstí.

Jak je roznícení ohně obtížné?

Jak už bylo řečeno, nejde o obtížnou techniku, ale všechny komponenty včetně samotné osoby, která oheň rozdělává, musí být samostatně funkční a musí si sednout. Jsem přesvědčen, že velmi často brání úspěchu nedůvěra v sebe sama. Proto znovu doporučuji zkoušet roznícení ohně pod patronací někoho, kdo rozdělávání ohně třením dřev sám dobře umí.

Obrázkový návod

The post Oheň a tření dřev appeared first on Ostrov nápadů.