Ivan Hiawatha Makásek patří k výrazným postavám skautského, woodcrafterského, ochranářského a také tábornického světa. Je autorem řady knih, z nichž některé spadají i do oblasti zájmu Ostrova nápadů.

Rozhovor a autorem je pro nás vždy příležitostí lépe poznat člověka, který promlouvá k mnohým svými knihami. Recenzím tábornických knih, včetně legendárních starších příruček, se věnujeme pravidelně a k tomu patří i rozhovory s autory.

Tentokrát jsme požádali o rozhovor RNDr. Ivana Makáska – Hiawathu. Titulek článku sice hovoří o indiánech, ale autorské rozpětí Ivana Makáska je mnohem, mnohem širší. Kromě příruček a časopisů blízkých táborníkům je také autorem knih, které mapují historii ochranářského časopisu Nika, vznik lakrosu u nás, či historii roverských, skautských a tábornických oddílů. Svět Indiánů je ovšem námětem jeho knih nejčastěji.

Ostrov nápadů je především tábornický web, začneme proto z této strany. Tvoje dávná příručka Kult ohně je jednou z mála knih určených pro ohnivce. Jak vznikla.

Příručka Kult ohně (1967) nejdříve vyšla jako samizdat, rok poté ji vydali skauti v JUNu. Skauti ovšem spisek dali po čase do klatby, když měli za to, že jde spíše o woodcrafterský počin – nešťastné to dědictví našeho junáctví. Původně jsem ji pro ohnivce nepsal, adresoval jsem ji všem, kteří ohně užívají na svých výletech, táborech, při různých zkouškách, tábornické praxi. Jejich vztah k ohni byl spíše jen praktický, ale někdy nedůstojný. Přál jsem si, aby cítili něco víc. Inspiroval jsem se nejen ve starých woodcrafterských časopisech, ale bylo to i mé bytostní založení. A tak jsme se tou cestou vydali v Neskenonu. Bylo zapotřebí zkušenosti, nápady, mystické představy sepsat, abychom měli následovníky.

Které z dalších tvých knih a příruček se týkají tábornictví?

Moje příručka pro pokročilé skauty Táboříme v týpí (1972) se bohužel nikdy nedostala mezi čtenáře. Napsal jsem ji po úspěšném měsíčním táboře Neskenonu (tábor Bílých týpí), kde se indiánské stany velmi osvědčily. Asi šedesátistránkovou knížečku opatřil Zdeněk Ruffer nákresy, obrázky, kolážemi a po měsíci jsem ji předal v Olympii. Obsahovala návody na materiál, střihy a způsob šití různě velkých stanů, návod ke stavbě a zařízení indiánského interiéru, postel Arapaho z proutí, zhotovení sítěné hamaky, rohoží, jak zvládat déšť, kouř, horko, vítr (dělali jsme si během tábora pečlivé záznamy, které  jsem posléze vyhodnotil); připojeny byly i názorné fotografie. Podobnou příručku do té doby u nás nikdo nenapsal.

Zatímco knížka postupovala více než roční kalvárii po nakladatelstvích (např. Blok v Brně) a vraceli ji s poukazem, že „voní“ Západem, vyšla roku 1971 v New Yorku kniha manželů Laubinových. Byla fundovanější díky jejich působení v indiánských rezervacích. Do češtiny ji přeložili Josef Šilha a Jiří Macek-Čiksika, hoši z Neskenonu, kteří s využitím mé příručky, včetně jejího názvu, posléze přišli s vlastní verzí nejdříve v samizdatu a po roce 1989 vyšla dvakrát v Lize lesní moudrosti (poprvé 1990 v edici Les).

V roce 2014 dal mé původní příručce Táboříme v týpí výpravnou knižní podobu, a k mým 70. narozeninám vydal Tomáš Studenovský -Tuwanakha, redaktor Midewiwinu.

Zmíním i Lakros, sport českých skautů a trampů. Téměř devadesátistránkovou knížečku o vzniku historii a rozvoji lakrosu u nás vydalo v Dobřichovicích nakl. a vydavatelství UPO. Tisk ofset, barevná obálka, černobílé i barevné foto. Lakros se sice u nás hrával už za první republiky v LLM, ale pro moderní dobu jsme ho znovu objevili v Neskenonu. Jeho historii v Kanadě a rozvoj u nás v 70. letech popisuji v této sice útlé, ale myslím zdařilé a fotograficky dobře vybavené publikaci (mimochodem mám k dispozici asi 30 kusů).

Historická kroniková trilogie – Kluci z Dakoty, Kluci z Neskenonu a třetí díl Kluci z Neskenonu a lidé z Midé, má táborníkům co říci, zvláště těm, co vedou dětské oddíly. A v knize Neskenonské návraty, kterou vydal Midewiwin v roce 2013, si táborníci také najdou své. Považuji ji za jednu z nejlepších.

Velkou tábornickou stopou je vydávání časopisu Wampum Neskenonu, který pro veřejnost vycházel v letech 1992 – 2006. Co bylo cílem časopisu a co v něm najdou táborníci?

Cílem bylo sdělit mládeži přístupnou formou, že woodcraft a skauting pocházejí z jedné kolébky, a že by bylo ve svobodné zemi hloupé udržovat falešnou tradici vzájemné nevraživosti mezi oběma hnutími. Ve Wampumu si mohli dobře počíst i trampové a všichni táborníci inklinující k setonovské tradici a k roveringu. Akceptování toho nejlepšího z obou hnutí právě praktikoval Neskenon, a časopis (původně čistě oddílový) toho byl dokladem. Získal si skutečně velkou oblibu.

Ve Wampumu Neskenonu se projevilo tvé celoživotní pojetí blízkého propojení skautingu a woodcraftu. Co je podstatou této myšlenky?

Studium historie obou hnutí a znalost činnosti skautského oddílu i woodcrafterského kmene. Touha neztratit životní kamarádství z neznalosti věcí a souvislostí. Za bratry jsem měl jak skauty, tak woodcraftery, podobně jako spolupracovník Wampumu grafik Ladislav Rusek. Ten žil junácký ekumenismus (jak jsem mu rozuměl) v praxi, a svým uměním to prokazatelně vyjadřoval.

Tvůj oddíl Neskenon výrazně promluvil k mnoha následovníkům. Jak se to podařilo?

Každý oddíl má svou neopakovatelnou atmosféru. My jsme naši hru na historickou indiánskou Ligu pěti irokézských kmenů hráli tak přesvědčivě a důsledně i podle existujících živých vzorů, že měla působivou vypovídající hodnotu i pro střídající se další oddílové generace. Aby nikdo nezapomínal na tradiční názvy, hry, sněmovní písně, obřady, zvyklosti a události – vše bylo zaznamenáno v našich kronikách, almanaších i knihách. A to se samozřejmě promítalo do všeho, co nás obklopovalo. Žili jsme Ne-Ske-Nonem: bojovníci, owačirové, náčelníci, ohnivci, wagamedi, šamani. Všichni stoupali na Horu poznání, podle získaných důkazů – činů orlích per. A ctili Dvanáctiramenný Zákon Ohně. Kdosi označil naše sněmy jako lesní mše. Romantika a mystika uchvacovala nejen dětskou mysl. Silnou roli hrál také velmi intenzivní život v přírodě, její poznávání a ochrana.

S tábornickou a trampskou komunitou souvisí také oceňovaná kniha „Poselství Svatojánských proudů“. Jaký máš vztah k tomuto téma?

Kniha Poselství Svatojánských proudů (2001) má podtitul Příspěvek k rané historii skautingu, vodáctví a trampingu středních Čech, což mluví samo za sebe. Vyšla roku 2001 v neobvyklém formátu v nakladatelství Ostrov. Přesto, že šla na dračku, zůstalo jen u 1. vydání pro nedorozumění s nakladatelem. Podnět ke vzniku této publikace dal nález jako vystřižený z knih Jaroslava Foglara: desítky let se pátralo po tzv. staničních knihách skautů, vodáků a trampů, které spojovala Vltava. A náhle jednu z nich kdesi na půdě starého domu náhodou objevili dva trampové, aby mi ji nabídli ke zpracování. Byl to unikát, plný zápisů, kreseb a fotografií. V té době celé to legendární území Svatojánských proudů už dávno zaniklo pod vodami přehrady. Knihu jsem doplnil o další dokumenty a svědectví pamětníků, z nichž jedním byl (v té době nejstarší vodní skaut) legendární MUDr. Jiří Votava – Fixín. Kniha je opatřena několika fotografiemi a grafikou Jana Čáky z knihy Zmizelá Vltava.

Mimo tábornictví jsi zanechal mnoho hlubokých stop v ochranářství. Časopis Nika jsi vedl v letech 1979 – 2006. Byl v nelehké době socialismu a v období po jeho pádu významným zdrojem informací o ochraně přírody a ekologii. V roce 2018 jsi vydal knihu „Moje léta s Nikou“. Jak na tohle období hledíš dnes?

Bylo to důležité období mého života a doufám, že Nika „vyryla“ na poli ochrany přírody a životního prostředí významnou brázdu, takže se celý tým redaktorů a našich spolupracovníků nemá za co stydět. I když dnešní mladá ekologická obec o Nice už moc neví. I proto jsem také předmětnou knihu napsal. Čekal jsem sice větší odezvu (150 vydaných a prodaných výtisků je přece jen málo), ale mezi významnými ekology zřejmě získala body, což myslím vedlo k udělení Ceny Josefa Vavrouška za celoživotní dílo (to je pouze domněnka).

Další tvojí láskou jsou Indiáni, vydal jsi řadu knih o jejich historii i současnosti. Co čtenáři v knihách najdou?

Původně jsem chtěl studovat etnografii na filosofické fakultě, ale nakonec jsem se vydal přírodovědeckou stezkou, což nebylo nijak v rozporu (američtí studenti antropologie se indiány dnes zabývají). O jejich etnografii jsem se nepřestal zajímat, hlavně o historii a společenské zřízení.  Samozřejmě jsem vyrostl na příbězích Karla Maye, ale brzy jsem si uvědomil, že jde o pouhou fixi. Chtěl jsem o nich psát pravdu na podkladě historických událostí. Léta jsem sbíral podklady a až v penzi jsem vydal trilogii: V zajetí Irokézů (2013), Hrozba černého šamana (2015), Dvakrát medvědem (2017).

Stále víc mě zajímala také současnost indiánských kmenů. V roce 2006 jsem podnikl s přítelem cestu do Kanady a vytěžil z toho trilogii. První vznikl malý průvodce (300 stran) po indiánských skupinách Yukonu a Britské Kolumbie s názvem Stále vztyčují totemy (2008). Další kniha Totemy a indiáni Severozápadního pobřeží Pacifiku (2010) s doporučující předmluvou prof. dr. Josefa Kanderta , CSc. vyšla o dva roky později. Odborník mimo jiné píše: „O kultuře a umění indiánů Severozápadního pobřeží bylo sepsáno nemálo článků a knih, pokud ale vím, žádná se nepodobá té naší. V našem, českém prostředí, je to jeden z mála textů vůbec pojednávající o této oblasti…“ Třetí kniha se jmenuje Indiáni Britské Kolumbie strpěli Olympiádu (2011). Konala se v kanadském Vancouveru roku 2010. Místní domorodci proti umístění největšího sportovního svátku světa bojovali několik let, a každého vnímavého čtenáře překvapí, jaké újmy museli přestát včetně rozsáhlých zásahů do jejich životního prostředí a místní přírody. Tuto knihu je stále možné objednat.

Kniha Současní indiáni a ropné písky (2018) je plná boje amerických domorodců za životní prostředí, proti nejdrastičtější formě těžby ropných písků – frackingu a proti výstavbě sítě ropovodů, které jsou bezostyšně vedeny v přímém či blízkém kontaktu s indiánskými rezervacemi. Indiáni současně řeší i ohrožování světového klimatu, čistotu pitné vody a udržení lidských i občanských práv. Kniha vyšla vlastním nákladem autora v bibliofilském nákladu (v případě zájmu je možný i jednotlivý dotisk cca do měsíce).

V těchto dnech vychází vlastním nákladem kniha Hvězdy nad Dakotou a Želvím ostrovem nepohasly. Po nenaplněných nadějích v roce 2016 pozdvihly domorodé národy (kmeny) opět hlavy a jejich bojovnici si dali nové sliby. Čtenář se dozví, jak se jim dařilo či nedařilo plnit náročná předsevzetí po vzepětí v siouxské rezervaci Standing Rock v Severní Dakotě.

Obdržel jsi významnou ekologickou cenu Josefa Vavrouška za rok 2018. Co bylo podnětem pro její udělení?

Dlouholeté šéfování a vydávání ekologického časopisu Nika a, jak už jsem řekl, kniha Moje léta s Nikou.

Kde se čtenáři Ostrova nápadů dozvědí víc o tvých knihách, kdyby si nějakou chtěli koupit a přečíst? 

Jak se mi dostat na kobylku?  Nuže, do vyhledávače stačí zadat mé jméno (pozn. redakce  – asi nejlepší povídání o Hiawathovi jsme našli na stránkách oddílu Shawnee).

Největší nabídka knih (včetně knížek vydaných vlastním nákladem) je ve spřáteleném antikvariátu ve Stodůlkách u stanice metra Hůrka, Sluneční nám. č. 2583, webové stránky www.antikvariat-nika.cz, e-mail: info@antikvariat-nika.cz, a konečně můj mail: makasek.ivan@seznam.cz. Rozsáhlý videorozhovor a také podrobně popsaný životní příběh najdete na stránkách Paměti národa.

Děkujeme za rozhovor a přejeme dostatek elánu a zdraví do další práce.     

The post Ctitel indiánů Ivan Hiawatha Makásek appeared first on Ostrov nápadů.

Vyzpovídali jsme pro Ostrov nápadů velkou osobnost tábornické literatury. Na naše otázky odpovídal Vladimír Rogl, autor příruček U táborového ohně a Správnou stopou, které nedávno vyšly v reprintu původního vydání.

Vladimír Rogl reagoval na naši recenzi jeho knížky Správnou stopou. Chtěli jsme článkem zprostředkovat čtenářům obsah knih, které vyšly po bezmála padesáti letech beze změn. Spojili jsme se a redakce se vypravila do malé obce poblíž Kladna, kde Vladimír dnes žije.

Připomínáme, že knihu Správnou stopou podepsanou autorem máme připravenou jako odměnu pro jednoho ze čtenářů, kteří článkem nebo námětem přispějí do poloviny prosince k výměně zkušeností na Ostrově nápadů. Nechceš do klubovny pěkný vánoční dárek? Více najdeš v článku Získej knihu Správnou stopou.

Vladimír je dnes vitální osmdesátník s bystrým úsudkem, stále ještě píše do regionálních novin a zajímá se o dění ve skautských oddílech. Zpočátku se náš rozhovor logicky točil kolem příruček, právě vydaných v reprintu.

Jsi profesně kartograf, ale knížky U Táborového ohně i Správnou stopou jsou komplexní tábornické příručky. Jak se stalo, že jsi rozšířil záběr na celou tábornickou oblast?

To bylo tak: Můj bratr byl ve skautu už před válkou a když se v roce 1945 skaut obnovil, brácha dělal vůdce v našem oddíle a já se stal vlčetem. Ve skautu jsem se naučil plno věcí, od stopování, uzlování, morseovky až po základy topografie. Poznali jsme různé hry, chodili na výpravy a už v srpnu vyrazili na první tábor, kde jsme si po prvé v životě sami vařili. Na místo táboření jsme šli pěšky a všechno (i trofejní německé maskované stany) vezli na vozíku. Později jsem dělal i rádce vlčat, ale o Vánocích v roce 1949 nám sebrali klubovnu a rozehnali nás.

Začal jsem tedy po skautsku vést pionýry, mezi kterými bylo i pár mých vlčat. Občas to někomu vadilo, občas ne. Po maturitě v roce 1954 jsem z rodné Hané odešel studovat do Prahy a o prázdninách jezdil na tábory ROH i na vodu se Svazarmem.

Později jsem vedl na jedné základce na Vinohradech turistický kroužek, což byl ve skutečnosti oddíl opět fungující na osvědčených skautských principech – tj. družinové schůzky, víkendové výpravy a v létě putovní tábor. Snažil jsem se vracet dětem to, co jsem ve skautu kdysi dostal sám. Oddílem prošla stovka chlapců i děvčat, a právě pro ně jsem vlastně začal psát. Psal jsem o všem, co jsme v oddíle potřebovali znát. Nebyla to tedy jen moje oblíbená topografie, ale i běžná tábornická praxe.

Psal jsi nám mailem, že knihy U táborového ohně a Správnou stopou měly pohnutou historii. Můžeš ji přiblížit?

Vydání „táborového ohně“ bylo několikrát odloženo, protože tam prý bylo mnoho indiánů. Vyšel ve velkém nákladu až v létě 1968. Kniha byla prakticky ihned rozebrána, ale to už byla v redakci i kniha Správnou stopou, na které jsme začali se Ctiradem Smolíkem pracovat už v roce 1967. Jenže po srpnových událostech můj ilustrátor a kamarád Ctirad emigroval do Kanady a jako emigrant byl pochopitelně podezřelý a nevhodný. Naštěstí mezitím dostala naše společná prvotina U táborového ohně výroční cenu za nejlepší knihu pro děti v nakladatelství Olympia. 

Snad díky tomu kniha Správnou stopou nakonec vyšla v roce 1969 i s Foglarovou povídkou Zápas o modřínový srub. I tato kniha byla poměrně rychle rozebraná a chtěli ji vydat znovu. Jenže nastalo druhé kolo problémů. Normalizace už byla v plném proudu a emigrant Smolík byl na indexu. Stejně tak Foglar. Kniha se musela předělat a nové ilustrace nakreslil Jirka Petráček. Upravené vydání vyšlo v roce 1973 a přesto, že už v něm nesměla být ani Foglarova úvodní povídka, bylo opět rychle rozebrané.

Logicky mělo přijít další vydání. Jenže v té době se vše asi řídilo jinými pravidly?

Přesně tak, peripetie pokračovaly. Správnou stopou z roku 1973 byla poslední kniha, která mi v Olympii vyšla. Mladá fronta mne označila za skautského autora, se kterým se oni rozešli, a tím pádem se se mnou rozešlo i nakladatelství Olympia.

Další vydání proto muselo počkat až po pádu komunismu, že?

Ano, ale tím útrapy obou knih nekončily. Začátkem devadesátých let mne oslovilo Pospíšilovo nakladatelství, že obě příručky vydají. Aktualizoval jsem obsah, Jirka překreslil obrázky, ale nakladatelství mezitím zkrachovalo. Pak se ozval Vlastimil Svoboda z Ottova nakladatelství. Obě knihy jsem opět upravil, ale po třech letech vyšlo jen Správnou stopou.  Byl jsem proto upřímně rád, když zcela nedávno vydal Jindra Kraus z nakladatelství Pragoline obě knihy jako reprint v úplně stejné podobě, jak vyšly před půl stoletím. Možná bych měl dodat, že po vyhazovu z Olympie mi nabídlo spolupráci nakladatelství Naše vojsko, pro které jsem ještě napsal tři publikace o mapách, topografii a zbraních.

Jenže peripetie nepotkaly jen Tvé knihy, i Ty sám jsi měl co do činění s StB.

To má dlouhou historii. Začalo to v roce 1954, kdy jsem byl jako osmnáctiletý kluk zatčen za tzv. protistátní činnost. Spočívala v tom, že jsem si na táboře ve Zlatých Horách opsal leták Svobodné Evropy. Netušil jsem, že dívka, která leták se mnou opisovala, byla tajnou spolupracovnicí StB.

Na základě jejího udání mne koncem listopadu ve škole zatkli, nasadili pouta a po prvních výsleších a prvních fackách v Bartolomějské převezli do Olomouce. Tam mne ve vězeňském mundúru dali do cely a pokračovali ve výsleších. Z vyšetřovací vazby mne však neočekávaně propustili a teprve po letech jsem si ve svém spise přečetl, že měli obavu, aby nedošlo k „dekonspiraci“ tajné spolupracovnice StB „Evy“.

K této epizodě se váže téměř úsměvný příběh staršího kolegy, který měl podobné jméno jako já – Vladimír Rodr. Na fakultě byl docela známá firma, takže když z Olomouce přijeli tři estébáci (plus řidič), na děkanátu je poslali automaticky za Rodrem. Toho zatkli a než zjistili omyl, tak prý dostal i po hubě, dokonce mi to pak vyčítal. Teprve pak si přijeli pro mě, to už mě pro jistotu legitimovali.

Od té doby jsem byl ale pod dohledem a už se to pořád se mnou táhlo. Současně mne ale naštvali tak, že jsem se komunistům navzdory rozhodl s dětmi pracovat a vychovávat z nich poctivé lidi.

Setkání s StB nebylo nikdy příjemné. Pozvali si Tě vícekrát?

Několikrát jsem byl předvolán i na přelomu padesátých a šedesátých let. V Praze jsem měl kamaráda Jirku Šustra ze společného tábora litovelských a pražských skautů v roce 1948.  Ještě si pamatuji náš pokřik: „Čechy, Morava, Litovel, Praha, všechny nás spojuje junácká snaha!“ No, a Jirka mne koncem 50. let přivedl do vodáckého oddílu Svazarmu na Smíchově. Oba jsme nosili skautské opasky, podávali si levou ruku a netajili se tím, že jsme byli skauti.

Kdosi nás udal, tak si nás pozvali do Bartolomějské na tzv. protiskautské oddělení StB, kde na nás podporučík Šíma, pozdější velké zvíře, začal dělat „bububu“. Budeme-li pokračovat ve skautské protistátní činnosti, že s námi zatočí. Estébáci moc rádi říkali: „My všechno víme!“ Věděli, s kým se stýkáš, kdo k tobě chodí, kam ty chodíš. A znovu jsem byl na výslechu v roce 1975, i když se více týkal mé činnosti průvodce po Praze. Dodnes si pamatuju na vyšetřovatele. Byl to nějaký Vladimír Mareček, mladý kluk, ale pěkný mizera.

Tvojí hlavní doménou je topografie. Jak se změnila od doby Tvých příruček?

Dnes existují GPS a další pomůcky, ale sever zůstane pořád na severu. Hodně se změnily mapy. Ty, které se vydávaly v 50. a 60. letech, to byly zmetky. Pracoval jsem tehdy v Kartografickém ústavu, kde se mapy dělaly. Vím, jak se to mrzačilo, krátily silnice, pohraničí neexistovalo. Dnes máme dokonalé turistické mapy v přehledném měřítku a takovou mapu podle mne nenahradí žádná GPS.

Kdybych dnes vedl oddíl, tak bych pořád chtěl, aby se děti uměly orientovat v terénu, uměly zacházet s mapou a buzolou a obešly se aspoň na chvíli bez mobilů. Když jedu autobusem a všechny děti neustále hledí do mobilu, tak si říkám, že všeho moc škodí. Líbí se mi proto skautské tábory na kterých děti nemají mobily. Nejsem ale zase takový staromilec, abych byl zásadně proti. Dobré je třeba lovení kešek pomocí GPS, při kterém si člověk osvojí zase jiné orientační návyky.

Myslíš, že má dnes cenu v dětských oddílech učit třeba azimut?

Určitě ano, protože to patří k základním znalostem turistů, skautů a všech, kdo se chtějí pohybovat v přírodě. V tomto případě jsou hry nejlepší metodou, jak děcka zaujmout, zatáhnout do problému a něco je naučit. Myslím, že není třeba zbavovat se něčeho, co se osvědčilo.

Vždyť uteklo dobrých 70 let od doby, kdy jsme se ve skautu všechno učili a já to dodnes nezapomněl. Když jsem kdysi kreslil mapy do prvních knih cestovatele dr. Stingla, vyprávěl mi, že se často orientoval i podle hvězd. Poznal přírodní národy, které se vždy dovedly perfektně orientovat.

Jaké byly Tvoje oblíbené knihy?

Jako malý kluk jsem četl pohádky, Káju Maříka nebo Gabru a Málinku. Četl jsem samozřejmě i foglarovky, které ovšem v poválečné době nebyly k sehnání. Měl jsem ale veliké štěstí, že v Litovli mě maminka jednoho skauta dovolila vybírat si knihy v jejich velké rodinné knihovně. Měla na mě vliv i v tom, že jsem jako třináctiletý kluk četl nejen dětské knížky, ale i autory jako byli Čapek, Kopta, Poláček nebo Medek.

Měl jsem rád i zálesácké knihy od autorů jako byl například London, Zane Grey nebo Seton. Myslím si, že jsem byl dost velký čtenář nejrůznějších žánrů. Dnes už čtu méně. Doby, kdy jsem přečetl jednu knihu denně, jsou nenávratně pryč. Trochu se hrabu v zahrádce, pěstuju třeba ačokču a také se zabývám historií legií.

Vzpomínám si, že Tvůj otec byl legionář. Jaký měl osud?

Otec pocházel z velmi skromné rodiny. Měl jen obecnou školu, a to velmi ovlivnilo jeho názor na vzdělání. Své děti proto doslova nutil, aby dosáhly co nejvyššího vzdělání. V 1. světové válce strávil tři roky v zajetí na Ukrajině i na Sibiři. Pracoval na poli, v dolech i v lesích. V roce 1918 vstoupil do legií k prvnímu údernému praporu, který prolamoval nejtěžší úseky a sloužil k ochraně štábu. V té době už v Rusku převzali moc bolševici, kteří chtěli vrátit legionáře do Rakouska jako bývalé zajatce, což znamenalo popravu. Museli se proto probojovat přes Sibiř do Vladivostoku, odkud se vraceli domů přes Ameriku. Otec se vrátil až v druhé polovině roku 1920 a dal se k četnictvu.

Z četnictva byl vyhozen dvakrát, poprvé za protektorátu od Němců, kteří mu dali důchod. Po válce se vrátil do služby, ale v roce 1948 byl vyhozen znovu, tentokrát už bez důchodu. I poté, co okusil vězeňskou stravu, vždycky věřil, že se moc komunistů jednou zvrtne. Bohužel se toho ale už nedočkal. O bolševicích z vlastní zkušenosti mluvil vždy jako o bagánech nebo svoloči.

Ještě jsi zmínil, že pěstuješ ačokču, co to je?

Před lety se mi dostala do rukou semínka jihoamerické pralesní okurky tzv. „ačokča“ (je známá také pod názvem chlupatá okurka). Je to jednoletá nenáročná rostlina s obrovským množstvím plodů, několik set na jedné rostlině. Malé chutnají jako okurka kombinovaná s paprikou či rajčetem. I letos se jich urodilo hodně a kdyby někdo měl zájem, můžu poslat semínka.

Pokud někdo projeví zájem o ačokču, určitě rádi zprostředkujeme kontakt. Ale zpátky k tábornické literatuře. Dnes vycházejí knihy o přežití, ale příruček o klasickém tábornictví je minimum. Nemáš pocit, že tábornictví je trochu na ústupu?

Pokud se týká skautských oddílů, tak tento pocit nemám. Vím, že skaut je naopak na vzestupu a ve střediscích tady v okolí děti ani nepřijímají, protože mají nedostatek vedoucích. Znám poměry v buštěhradském nebo slánském středisku a navštívil jsem i jejich tábory. Tam tábornictví rozhodně na ústupu není, a i když se nevyhýbají věcem moderním, pořád pokládají za důležité umět postavit stan, rozdělat oheň, vázat uzle a správně se orientovat. Dnešní mládež je poněkud přetechnizovaná, dětem se nečte, ale posadí se k televizoru. Děti jsou proto vděčné, když jim přečtete pohádku, když se s nimi maluje. A podobné je to i v oddíle. Když děti vidí, že vedoucí se jim věnuje a chce je něco naučit, tak na mobil klidně zapomenou.

Na Ostrově nápadů chystáme recenze legendárních tábornických příruček. S jakými knihami jsi pracoval Ty?

Jako kluk jsem odebíral časopis Vpřed, ve kterém byla spousta nápadů, stejně jako ve foglarovkách. Teprve později už jako vedoucí oddílu jsem si obstaral nejrůznější knihy a příručky od známých autorů. Nelze nejmenovat Svojsíkovy Základy junáctví, Tábornickou encyklopedii nebo Skautský rok od Mirko Vosátky, kterého jsem poznal i osobně. Nezapomenu ani na knihy E. T. Setona a legendární Skautskou praxi od Velena Fanderlíka, což je taková malá knížečka, ale je v ní všechno!

Snažíme se také přivést lidi k výměně zkušeností a k psaní příspěvků. Ostatně jsi mi slíbil podepsat pro ně svoji knihu. Co bys vzkázal začínajícím autorům?

K psaní nestačí jen umět ťukat na počítači, ale chce to mít nějaké zkušenosti. Já jsem začínal psát o tom, co jsem viděl kolem sebe. To znamená nejdřív si osahat to, o čem chci psát. Dobrá průprava je proto přispívat do časopisů nebo psát třebas kroniku.  Potom je dobré se přesvědčit, zda budu mít čtenáře, kteří to budou číst. A to samozřejmě platí i v tábornické oblasti.

Podle mne psané slovo samo o sobě v příručkách není příliš zajímavé a také proto všechny moje knížky, ale opravdu všechny, pracují s obrázky. Kladl jsem velký důraz na vyvážení kresby a textu. Kdyby se v knihách U táborového ohně a Správnou stopou spočítal poměr, tak by tam možná bylo víc návodných obrázků než textu. Také jsem proto vždy uváděl, že autorem není jen moje osoba, ale že jsme s ilustrátorem autoři dva.

Jinak můžu říci, že psaní mne naplňovalo dobrým pocitem a těšilo mne, že moje knížky čtou i děcka z oddílu. Nedávno mi dokonce jeden bývalý člen oddílu režisér David Sís napsal, že dával své dceři na tábor právě jednu z mých knížek.

Kdysi mi někdo říkal, že to, co píšu, je i v jiných příručkách. Musím zopakovat, co už jsem říkal i těmto kritikům: sever zůstane na severu, ať to píše Foglar, Rogl, nebo Vosátka. Autor ale musí textu dát vlastní představu ověřenou a osvědčenou v praxi s dětmi.

K legendám dnes už patří i Tvoje knihy. S velkou otevřeností jsi popsal nejen peripetie knížek, ale vlastně celého svého života. I proto jsme článek nazvali Peripetie Vladimíra Rogla. Děkujeme za rozhovor i za všechny knihy, které jsi pro táborníky napsal, a těšíme se na další setkání.

The post Peripetie Vladimíra Rogla appeared first on Ostrov nápadů.