Když na zimní výpravě objevíte pěknou zasněženou louku, můžete si zkusit zahrát závod dostavníků. Rozproudí krev a zahřeje jak cestující, tak bujné koňské spřežení.

Pro závod je třeba vybrat vhodný dostavník. Nejjednodušší je velký plastový pytel (ten se snadno nese a je kdykoliv připraven k použití). Použít je ale možné jakýkoliv vhodný prostředek, který je k dispozici. Například plastové boby, klasické sáně, ale třeba i plastový lavor nebo pneumatiku. K dostavníku připevněte cca 5 m dlouhé lano, vyznačte vhodnou trasu a závod může začít.

Do dostavníku usedne jeden z hráčů a dva nebo tři se ujmou role spřežení. Trasa by měla být vyznačena na volném prostranství buď na vzdálenost (záleží hlavně na rychlosti), přibližně do kruhu (záludnosti odstředivé síly), nebo jako slalom (velké záludnosti odstředivé síly). Po projetí trasy nastoupí další spřežení. Měří se čas průjezdu trasou, vítězí nejrychlejší posádka.

Aby bylo vše spravedlivé, mělo by každé spřežení projet trasu tolikrát, aby se na každého dostala role cestujícího.  Výměna cestujícího a spřežení může být součástí měřeného času (záleží tak na šikovnosti a je i legrace), ale z hlediska postupného zahřátí všech hráčů je možná lepší, aby se soutěžící posádky střídaly (tedy jeden cestující od každé posádky a pak teprve výměna, časy každé posádky se pak sčítají)).

Terén musí být bezpečný a nejlépe na rovině s dostatečnou vrstvou sněhu.

Hra je se svolením vydavatele převzata z publikace Hanse Hirlinga „333 her pro malé i velké skupiny dětí 8 -14 let“, jejíž recenzi najdete zde.

The post Dostavník na sněhu appeared first on Ostrov nápadů.

Červená a bílá je jednoduchá  hra plná krátkých sprintů a rychlých startů. Prvek náhody při každém startu dělá tuto hru velmi napínavou a zábavnou.

K této hře si předem vyrobíme pomůcku. Z vhodného prkénka uřízneme menší destičku, jednu její stranu polepíme červeným papírem a druhou stranu bílým.

Hru pak můžeme hrát kdekoliv na louce. Lany (nebo třeba jen přibližně šátky či batohy) vyznačíme středovou čáru  a rovnoběžně s ní dvě cílové čáry, každou ve vzdálenosti cca 30 m od středové čáry.

Hráče rozdělíme na dvě stejně silná družstva. Jedno z nich označíme jako družstvo Červené, druhé Bílé. Družstva se postaví na začátku každého kola do dvou řad proti sobě podél středové čáry (je mezi nimi mezera cca 2 m). Vedoucí vyhodí losovací destičku tak, aby dopadla někam doprostřed mezi družstva. Destička zůstane ležet bílou nebo červenou stranou navrch.

Padne-li červená, honí hráči červeného družstva bílé hráče. Bílí hráči se snaží doběhnout dozadu za svou cílovou čáru dříve, než je červení hráči chytí (dotknou se jich).

A padne-li bílá barva, je vše samozřejmě naopak – bílí honí červené.

Po doběhnutí za cílovou čáru se všichni hráči vrací zpět a družstvo, které honilo, nahlásí vedoucímu počet pochytaných protihráčů. Za každého chyceného hráče dostane jeden bod. Body se sčítají přes všechna kola, vyhrává družstvo, které má více bodů.

Kola se střídají rychle za sebou. Hrajeme tak dlouho, dokud to hráče baví (obvykle překvapivě dlouho). Často ani není nutné body sčítat a můžeme hrát jen tak pro radost.

The post Červená a bílá appeared first on Ostrov nápadů.

Cílem tříčlenných týmů je přepravit co nejrychleji poštu na vzdálenost  70-100 km. Hráč, který právě nese poštu, musí jít pěšky. Ostatní smějí využívat hromadnou dopravu. Hra je nejen o vytrvalosti, ale také o dobrém plánování.

Pony express

Pony Express byla kurýrní služba, která v letech 1860–61 přepravovala poštovní zásilky z východního pobřeží USA na pobřeží západní. Osamělí jezdci na koních denně riskovali své životy, aby co nejrychleji přepravili poštovní zásilky.

Hra

Na téma Pony Expressu jsme vymysleli  poměrně náročnou celodenní hru určenou pro 3členné týmy starších hráčů. Hra je složitější na organizaci a od jednotlivých týmů vyžaduje krom vytrvalosti také podrobné plánování a vzájemnou koordinaci.

Pony Expressu proběhlo několik ročníků a vítězství v něm bylo vždy velmi ceněno.

Základní pravidla

Soutěže se účastní tříčlenné týmy. Cílem týmu je co nejrychleji přepravit poštu ze startu do cíle.

Poštu nese vždy jeden člen týmu. Ten se může pohybovat pouze pěšky, jít, běžet, plazit se atd.  Poštu může kdykoliv předat dalšímu členu v týmu (vystřídat se).

Ostatní členové týmu, kteří zrovna nenesou poštu, smějí k přesunům využívat hromadnou dopravu (MHD, vlaky, autobusy). Žádné další způsoby dopravy nejsou povoleny.

Na startu musí být všichni členové týmu a čas se v cíli stopne ve chvíli, kdy dorazí jezdec nesoucí zprávu. Zbývající členové týmu musí do cíle dorazit také, a to nejpozději 5 hodin od doručení zprávy.

Soutěží se ve dvou kategoriích, Hard a Soft, každá kategorie má svého vítěze. Tým se rozhodne, ve které kategorii chce soutěžit.

Kategorie Hard:
Tým nesmí během hry využívat mobilní telefony, komunikace mezi členy je buď přímá, nebo prostřednictvím psaných vzkazů.

Není povoleno používat žádné elektronické navigační pomůcky, ani vzdálený přístup (sms, internet v mobilu) k informacím o dopravě. Není povolena žádná podpora mimo tým (poskytování informací o spojení apod.)

Kategorie Soft:
V této kategorii je povoleno využívat jakékoliv pomůcky pro komunikaci i navigaci. Je možné využívat spolupracovníky mimo tým.

Organizace hry

Hra je náročnější na organizaci. Organizátor  by měl zajistit:

• včasné vyhlášení trasy závodu (viz dále), aby týmy měly dostatek času na plánování své cesty,
• základní zabezpečení – tj. alespoň to, že bude po celou dobu hry na telefonu a všichni účastníci budou mít s sebou mobily, kdyby se něco stalo,
• auto – jednak pro převoz věcí (spacáky, batohy) ze startu do cíle a jednak pro případ nějaké krize na trase,
• vhodné je občerstvení v cíli a nějaká ta cena pro vítěze.

Trasa závodu

Délku trasy zvolíme dle očekávaného výkonu závodníků. My jsme používali trasy v rozmezí 70 – 100 km. Již při návrhu trasy by měl organizátor myslet na to, zda je reálné se po této trase pohybovat pomocí hromadné dopravy – což je klíčové pro efektivní střídání v týmu. Vhodné je začít ve větším městě (v našem případě Praha), kde díky MHD mají závodníci na začátku mnoho možností, kudy trasu vést. A dále je vhodné trasu alespoň přibližně směřovat podél nějaké výraznější vlakové či autobusové linky.

Plánování v týmu

Klíčové pro úspěch týmu v této hře je správné plánování (v kategorii Hard). Vše musí být promyšleno dopodrobna předem, tedy odkud, kdo kam běží, komu předává obálku, kdy tam musí být, jakým spojem se dostane na místo další předávky atd…. Vhodné je mít připraveny i krizové scénáře (co když nestihnu tento spoj, …).

Nejjednodušší strategie je rozdělit trasu na třetiny, kdy každý člen týmu uběhne v kuse cca 30 km, předá poštu dále a pak nějak dojede do cíle.

Málokdo z nás měl ale schopnost uběhnout naráz 30 km, proto jsme volili častější střídání po menších vzdálenostech. Optimální se ukázalo, aby každý z týmu běžel dvakrát nebo třikrát. To ovšem vyžaduje mnohem složitější přesuny hromadnou dopravou mezi jednotlivými etapami. Vše musí dobře navazovat,  někdy je skoro nemožné trasu naplánovat vhodně a bez časových ztrát.

Podrobná pravidla

A pro zájemce přikládáme i podrobná pravidla, která jsme používali:

Start závodu

Start (vyběhnutí na trasu)  by měl probíhat brzy ráno, obvykle jsme startovali v 6:00.

Na startu je možné odevzdat věci, které si chtějí hráči nechat odvést do cíle (spacáky, oblečení,…).

Na startu musí být přítomni všichni členové týmu.

Cíl

Jakmile je zpráva doručena do cíle, stopne se týmu čas. Zbývající členové týmu musí do cíle dorazit také, a to nejpozději 5 hodin od doručení pošty. V případě, že přijdou později, přičte se k času týmu doba, o kterou se opozdil poslední dorazivší člen týmu nad pětihodinový limit.

Tým

Maximální počet členů týmu jsou 3. Může jich ale být i méně. Týmy musí předem odevzdat konečný seznam členů týmu, jméno, příjmení, věk a platný mobil.

Pošta

Poštu, kterou je nutno přepravit do cíle, bude představovat obyčejná zapečetěná malá obálka. Tu týmy obdrží na startu a v cíli ji musí předat ve „slušném stavu“ (tj. neroztrhanou, nepropocenou, nepřeloženou a dopis uvnitř musí být čitelný).

Poštu musí mít u sebe vždy jeden člen týmu. Není možné ji někde odložit, mezi členy týmu musí být předávána z ruky do ruky.

Cesta

Jezdec, který nese poštu, se musí pohybovat po svých (chůze, běh). Může volit jakoukoliv trasu, ale je zakázáno pohybovat se po dálnicích. Tyto  nesmí ani přecházet, pouze po oficiálních přechodech, nadjezdech apod.

Doprava

Členové týmu, kteří nenesou poštu, smějí k přesunům využívat hromadnou dopravu. Konkrétně jde o MHD, vlaky a autobusy. Žádná jiná doprava (auto, autostop, kolo, brusle, parník….) není povolena. Při nastupování a vystupování  je možné využívat pouze oficiálních zastávek.

Kategorie Hard

Tým nesmí využívat telefony, komunikace mezi členy je buď přímá, nebo prostřednictvím psaných vzkazů.

Není povoleno využívat žádné elektronické navigační pomůcky ani vzdálený přístup (sms, internet v mobilu) k informacím o dopravě.

Není povolena žádná podpora mimo tým (poskytování informací o spojení apod.).

Jedinou výjimku k předchozímu bodu tvoří vlakové a autobusové nádraží, kde je možné zeptat se na spojení.

Není povoleno využívat žádná elektronická zařízení k uložení informací (mapy, offline jízdní řády,…).

Je možné mít s sebou tištěné/psané poznámky, plány, mapy, jízdní řády atd..

Pokud tým v kategorii Hard poruší některé z omezení pro kategorii Hard, přechází automaticky do kategorie Soft a může hru dokončit v této kategorii.

Jídlo a věci na cestu

Veškeré vybavení si tým nese od startu s sebou. Pouze jídlo a pití je možné cestou koupit.

Bezpečnost

Týmy se zúčastňují na vlastní nebezpečí. Soutěžící mladší 18 let musí mít písemné svolení rodičů, které odevzdají při startu.

Důrazně doporučujme používat reflexní vestu pro pohyb na silnicích.

Pro pohyb v noci jsou doporučená cyklistická blikátka (vzadu červené, v předu bílé – čelovka)

Každý musí mít s sebou mobilní telefon, své číslo nahlásí při startu. Soutěžící také dostanou číslo organizátorů, na které mohou volat v případě problémů.

Legendární Pony Express

Legendární Pony Express se v roce 1860 proslavil jako 3000 km dlouhé poštovní spojení mezi státy Missouri, Kansas, Nebraska, Colorado, Wyoming, Utah a Nevada s cílem v Kalifornii. Jezdci jezdili tryskem a střídali koně po cca 20 km. Nejrychleji dokázali poštu přivézt do Sacramenta v Kalifornii za 7 dní a 17 hodin (poštovním dostavníkům to trvalo 3 měsíce). Neuvěřitelné je, že Pony Express fungoval pouze rok a půl (ztratil smysl po zavedení telegrafického spojení na podzim roku 1861), přesto si získal obrovskou popularitu a stal se legendou Divokého Západu.

The post Pony Express appeared first on Ostrov nápadů.

Jeng – jang – jong je krátká hříčka s podivným názvem. O vítězi rozhodují rychlé nohy a hlavně také náhoda, protože hráči proti sobě bojují střiháním (kámen-nůžky-papír).

Proč se této hře říká zrovna Jeng – jang – jong, nevím. Asi to bude mít něco společného s losováním/střiháním kámen – nůžky – papír, má to podobný rytmus.

Hráče rozdělíme na dvě družstva. Ta se postaví proti sobě na startovní čáry ve vzdálenosti cca 50-70 m. Hráči v družstvu utvoří řadu – frontu s určeným pořadím.

Po startu vybíhají první hráči z každého družstva směrem k protivníkovi. Někde zhruba v polovině se proti-běžící hráči potkají. Na tomto místě si střihnou, tedy zahrají si kámen – nůžky – papír. Kdo střihání vyhraje, pokračuje ve svém běhu směrem k soupeři. V tu chvíli však od soupeře může vyběhnout hráč číslo dvě. Běžící hráči se zase někde potkají (tentokrát již blíže k jedné straně) a střihání se opakuje.

Cílem každého družstva je doběhnout až ke startovní čáře soupeře. Hráči to mohou ovlivnit pouze co nejrychlejším během (aby k setkání s protivníkem došlo vždy co nejdále od vlastní startovní čáry). Nicméně ve hře samozřejmě hraje velkou roli náhoda při střihání, která poměrně napínavě přesouvá bojovou (tedy střihací) linii z jedné strany na druhou.

Hráči, kteří při střihání prohrají, odcházejí zpět ke svému družstvu a řadí se nakonec fronty.

Hra není příliš dlouhá a obvykle hrajeme několik kol.

Při hře se hodí rozhodčí. Často vznikají spory v tom, kde přesně se proti-běžící hráči minuli a na kterém místě by se tedy mělo střihat.

The post Jeng – jang – jong appeared first on Ostrov nápadů.

Původně indiánská hra lakros se často hraje na zálesáckých a woodcrafterských táborech. Nechcete ji vyzkoušet?

V několika vlnách se indiánská hra lakros zabydlela u českých woodcrafterských kmenů a junáckých oddílů. Na jeho rozšíření má největší zásluhu známý pražský oddíl Neskenon, ale lakros se hrál i dávno před tím. Dnes se hraje i několik sportovních forem lakrosu, ale stejně dobře je možné zahrát si na táboře velmi jednoduchou verzi českého lakrosu.

Pravidla použitelná pro letní tábory nijak hru výrazně neomezují, podobně jako původní indiánský bagataway (indiánský název lakrosu). Hrají proti sobě dvě stejně početná družstva, branky mají libovolný tvar, například trojnoha (pro sportovní lakros má branka rozměr 183 x 183 cm) a jsou od sebe podle počtu a kondice hráčů 30 až 100 m. Kolem branky je kruh o poloměru 3 m, kam smí pouze brankář. Míč se nabírá, nosí, přihrává a střílí do branky pouze lakroskou (branka dosažená nohou, rukou nebo z brankoviště samozřejmě neplatí).

Hraje se bez autů i za brankami (uprostřed hřiště je možné vymezit krajní body, kterými hráč musí proběhnout na polovinu soupeře, aby se hra netoulala až příliš do stran). Porušení pravidel nebo dotknutí se míče rukou či nohou se trestá ztrátou míče, který sudí vloží jednomu z hráčů do lakrosky. Stejně se posuzují i fauly a tlučení lakroskou do lakrosky shora. Při dlouhém souboji o míč na zemi se píská rozskok a sudí vyhodí míč nad oba hráče.

Než se hráči naučí sbírat bezpečně míč ze země (hrozí dlouhý zápas o míč ležící na zemi), může být přidáno pravidlo, že míč patří tomu, kdo ho první přikryje lakroskou . Zápas může začínat vyhozením míčku vzhůru uprostřed hříště, při kterém hráči vybíhají od své branky. Stejně tak i po každé brance. Je také vhodné přiměřeně věku hráčů regulovat hru tělem. Hraje se tenisovým míčkem buď na čas rozdělený do dvou poločasů nebo na dohodnutý počet branek.

Pro hru můžete použít stejně dobře dřevěné lakrosky, jejichž výrobu jsme popsali, jako si vyrobit duralové, případně samozřejmě i koupené lakrosky. Záleží na úrovni zanícení táborníků. Jen pozor při kombinování typů lakrosek, to může být trochu problém, protože s každým typem se hraje odlišně. Dřevěné lakrosky se při kombinované hře s pevnějšími lakroskami mohou snadno zničit.

Hra je fyzicky náročná a pohyb si užije opravdu každý. Předpokladem plynulosti hry je alespoň základní zkušenost s chytáním, sbíráním a házením míčku pomocí lakrosky. Sportovní forma českého lakrosu má samozřejmě pravidla přesnější, jejich podobu naleznete zde http://ceskylakros.cz/dokumenty.php

The post Lakros na táboře appeared first on Ostrov nápadů.

Vyrobte nosítka, na kterých je opravdu možné nést člověka. S těmito nosítky pak uspořádejte závod.

Tato hra má dvě části. V první mají družiny v daném čase a jen s pomocí dostupného materiálu vyrobit nosítka. V druhé části se s těmito nosítky pořádají závody.

Výroba nosítek

Na výrobu nosítek určíme maximální čas, např. 2 hodiny. Družiny dostanou omezené množství materiálu, v našem případě jen dvě prádelní šňůry a dále jen to, co najdou v lese. Nosítka musí unést člověka (viz dále pravidla závodu).

Během výroby je možné připravit také náhradní díly, případně celá náhradní nosítka. Dobré je také nepodcenit testování, závod bude dlouhý, nosítka se nesmí rozpadnout a také nesená osoba musí být v alespoň trochu pohodlné pozici.

Závod nosítek

Po uplynutí doby na výrobu začíná závod nosítek. Je určená poměrně dlouhá trasa (cca 2 km). Družiny s nosítky vyráží na tuto trasu. Podmínkou je, že v nosítkách je vždy někdo nesen. Zároveň každý z družiny (i ten nejtěžší) musí být nesen alespoň jednou – po určitý minimální čas (dle délky trasy a počtu lidí v družině).

Nesený hráč musí ležet volně, tj. nesmí se sám aktivně přidržovat (např. pověsit se na tyč).

Pokud se nosítka rozpadnou, je možné je během cesty opravovat, či vyměnit za náhradní. Po tu dobu se samozřejmě není možné pohybovat.

S každou družinou vyráží na trasu jeden rozhodčí, který kontroluje střídání a dodržování podmínek.

Vítězí ta družina, která dorazí do cíle jako první.

The post Závod nosítek appeared first on Ostrov nápadů.

Eskymácká honička je běžná hra na honěnou, hráči se ale pohybují pouze v bludišti cestiček vyšlapaných do sněhu.

Narazíte-li na pěknou souvisle zasněženou louku, můžete si na ní zahrát eskymáckou honičku. Nejprve je nutné do sněhu vydupat cestičky, ve kterých se bude běhat. Vytvoříte bludiště různě se křížících cest. Vydupává vždy v řadě za sebou několik lidí.

Při vlastní honičce je pak možné pohybovat se pouze těmito cestičkami. Nesmí se přeskakovat ani předbíhat (obíhat) ostatní hráče.  Pravidla jsou stejná jako při normální honěné, jeden má babu a dotekem ji předává ostatním hráčům.

The post Eskymácká honička appeared first on Ostrov nápadů.

Seberte zlému opičákovi z jeho výběhu banány. Opičák je přivázaný u kůlu, ale své banány zuřivě brání.

U stromu či kůlu je na laně za pas přivázán jeden nebo dva opičáci (vedoucí či vybraní hráči). Lano opičákům vymezuje kruh, ve kterém se mohou pohybovat. Kolem opičáků jsou na zemi poházeny banány (papírové lístečky, šišky…).

Hráči si poblíž opičáků položí šátky a každý se snaží nasbírat/nanosit na svůj šátek co nejvíce banánů. Banány se samozřejmě nosí po jednom. Koho se zlý opičák dotkne, musí doběhnout k trestnému stromu opodál (a nechat ležet banán, pokud už ho chytil).

Hra končí po určeném čase, nebo když je většina banánů vysbíraná. Je možné hrát na více kol a prostřídat opičáky.

The post Na zlého opičáka appeared first on Ostrov nápadů.

Hon na lišku je honička s šátkem vzadu za pasem. Šátek vlaje jako liščí ocas a komu je vytržen, končí. Každý se snaží ubránit svůj ocas co nejdéle a nasbírat co nejvíce ocasů od ostatních lišek.

Honičku zná každý, ale my jsme si oblíbili divokou honičku s šátkem volně zastrčeným vzadu za pasem. Honička spočívá ve snaze připravit soupeře o jeho šátek. Šátky vlají při běhu jako liščí ohony, odtud název „hon na lišku“. Hraje každý proti každému, a tak když honíš jednoho, může ti další klidně vytáhnout tvůj šátek a je konec. Honit totiž smí pouze ten, kdo má svůj šátek za pasem a jakmile o něj přijde, musí opustit herní pole. Vítězem je ten, kdo zůstane poslední s šátkem na bojišti.

Obměna. My jsme každé kolo hry končili už při posledních třech finalistech. Všichni si pak spočítali „ulovené“ šátky, finalisté si přidali bod za výdrž a teprve po několika kolech byl vyhlášen celkový vítěz.

The post Hon na lišku appeared first on Ostrov nápadů.