Pro signalizaci v nouzi je důležitou pomůckou píšťalka. Víš, jak ji vyrobit z nápojové plechovky, jak ji použít a jaký je nouzový signál?

Od autora řady článků na Ostrově nápadů jsme dostali pěkný návod jak si vyrobit nouzovou píšťalku z nápojové plechovky. Zde je Willyho postup:

„Požadavky na materiál a nářadí při výrobě nouzové píšťalky jsou minimální. Stačí jakákoliv tenkostěnná hliníková nápojová plechovka a nůž či nůžky. Jak nastřihnout a potom zohýbat tvar z plechu, to vidíte na přiložených fotkách.

Nejvíc práce pak bylo donutit prsty (ukazováček a palec) sevřít hrany plechu tak, aby vytvořily obě těsné boční stěny píšťalky.

Oba prsty při správném sevření stočeného plechu utěsní vzduch v těle píšťalky. Zároveň je nutné zajistit správnou velikost mezery rezonančního otvoru, kde zvuk vzniká.

Výsledek – tedy pískot – neočekávej hned, je potřeba delší dobu zkoušet různé nastavení.“ Tolik Willy, jednotlivé fáze výroby píšťalky jsou vidět na fotografiích.

6 signálů za minutu

Jakým signálem píšťalky si v nouzi pomůžeš? Mezinárodní nouzový zvukový signál je šest písknutí vysílaných v pravidelných intervalech jednu minutu. Pak se jednu minutu čeká na odpověď. Odpovědí záchranářů jsou tři signály za minutu vysílané v této pauze. Po minutě čekání se nouzový signál opakuje a opět se jednu minutu čeká. Stejná pravidla jsou i pro nouzové signály vysílané světlem.

Signální píšťalky

S pořízením píšťalky ale nemusíš čekat až na chvíli, kdy začnou problémy. Na trhu je řada malých a lehkých nouzových píšťalek s hlasitým pískáním, které dokáží vydávat zvuk až 120 dB. Pozor při cvičném použití, nezapomínej, že zvuk o síle 110 dB může poškodit sluch už během několika minut.

Nouzové píšťalky, můžeš nosit třeba v KPZ, u pasu, může být i v kombinaci s přezkou batohu. Víš, jestli je na tvém batohu píšťalka? Schválně se podívej, možná ji máš na hrudním popruhu.

Použití nože na řezání plechu sice nahání správnému zálesákovi husí kůži, ale právě pro případy nouze s sebou člověk nůž nosí. Takže v tomto případě je možné se proti dobrým tábornickým mravům prohřešit.

V případě nouzové situace je dobré mít nějakou šikovnou píšťalku po ruce. A pokud není k dispozici, rozhodně se hodí znalost její výroby z kusu nápojové plechovky.

Foto Genia, Zdeňka a Ostrov nápadů

The post Nouzová píšťalka appeared first on Ostrov nápadů.

Stínadla jsou spojena s hlavolamem ježek v kleci. Kamarád Willy nabízí hlavolam, který připomíná Foglarova Stínadla vzhledem. Nechceš si ho taky vyrobit?

Tento článek není běžným tématem Ostrova nápadů. Ale rukodělné práce je na něm dost a dost. Navíc získáš neobvyklou a tajemnou zábavu pro dlouhé chvíle na táboře nebo v klubovně. Děkujeme Willymu za svolení návod na hlavolam otisknout.

K výrobě hlavolamu potřebuješ šikovné ruce, několik hranolů dřeva a trpělivost. Zde je nepatrně zkrácený Willyho návod:

„Mám to štěstí, že je kolem mne hodně činorodých kamarádů a každé naše setkání je ve znamení předávání novinek, co kdo zažil, četl, viděl, vyrobil. Tahle vzájemná inspirace je neskutečně obohacující. V užším kruhu přátel jsme to dotáhli téměř k dokonalosti. Narazíme-li totiž v životě na téma blízké někomu z nás, neváháme sbírat zkušenosti a dovednosti i pro toho druhého. Sám tomu říkám: „Moje bohatství nestojí jen na tom, co dokážu já sám, ale i na tom, co všechno zvládají mí přátelé!“.

Jak jsem Stínadla získal

Zvídavost mne už mockrát dovedla k velmi pěkným zážitkům i hezkým výrobkům. Stejně tak tomu bylo s hlavolamem, kterému jsem dal pracovní název „Stínadla“. Při jedné návštěvě jsem si všiml na polici malé hezké dřevěné makety středověkého městečka. Různé barvy a tvary stříšek, také rozdílná výška budov, hradby kolem dokola, to celé přitahovalo moje oči jako magnet. Nakonec jsem neodolal a nechal si vysvětlit, o co jde.

Byl to hlavolam z oddílové vánoční schůzky. Při pohledu shora to vypadalo jako úzké uličky ve Stínadlech. Celé město se skládalo z různě velkých domů, jejichž půdorys se ani jednou neopakoval. Účelem hry bylo, po vyndání a zamíchání všech budov z hradeb, znovu všechny stavby poskládat zpět. Žádný dům nesměl zůstat mimo hradby a ve městě nemohl zůstat žádný prázdný prostor. Trápil jsem se s tím tenkrát pěkně dlouho, ale bez úspěchu.

Uchvátilo mne to natolik, že jsem si na kousek papíru obkreslil půdorys všech domů s tím, že si něco takového vyrobím sám. Papírek, jak už to u mnohých mých projektů bývá, skončil ve složce nápadů s názvem „možná-kdyžtak-někdy“.

Výroba Stínadel

Každá věc má svůj čas. Jak vnoučata rostla, bylo potřeba je na srubu stále něčím zabavovat. V Hornbachu jsem narazil na dubové tyčky čtvercového profilu. Půdorysy domů byly také sestaveny ze čtverečků a tak mne napadlo nařezat tyčku na rozdílné délky (výšky domů) a zkosením vytvořit různé typy střech.

Většinou, než se pustím do práce, rád si vše pořádně promyslím a často připravím i nějaký nákres. Nakonec vznikly docela podrobné výkresy, podle kterých jsem pak postupoval. Jednotlivé věžičky a domky jsem k sobě slepil oboustrannou lepicí páskou.

Střechy jsem nabarvil na různé odstíny, aby to bylo pestřejší, a hradby městečka jsem vytvořil z latiček přitlučených k boku základní desky. Vše pak doladil nátěr mořidla a přetření lněným olejem.

Skládání hlavolamu

Od té doby na srubu slouží hlavolam „Stínadla“ k zabavení jak menších, tak i dospělých návštěvníků. Ne každý však byl úspěšný – je to hodně o systematičnosti a trpělivosti. Dokonce nezáleží ani na věku hráče – Yučikalův osmiletý synek Mates to vystřihnul velmi brzo. O popularitě hry bez ohledu na to, zda se podaří dosáhnout úspěchu nebo ne, svědčí i to, že se o to už pokusili nejen Češi, ale také Poláci, Slováci a dokonce jedna Italka.“

Tolik Willy a jeho příběh hlavolamu Stínadla. Foglarovskému duchu odpovídá i počet budov, je jich třináct, což bylo Foglarovo oblíbené číslo.

Jak hlavolam složit, ti prozradí nákres. Pokud se do výroby návodu pustíš, můžeš mít úplně stejně pěkný výrobek, jaký krášlí poličku ve Willyho zálesáckém srubu nedaleko Sázavy kdesi u Samechova.

Foto Zdeňka Vilhelmová

The post Hlavolam ze Stínadel appeared first on Ostrov nápadů.

Vyrob si indiánské kostky, stylový herní prvek pro letní tábor i pro schůzky v klubovně. Her s indiánskými kostkami je na webu dostatek a skvělý dojem udělají ve spojení s počítacími dřívky.

Vášeň indiánů pro hazardní hry je dostatečně známá. Nebylo zas až tak neobvyklé, když v sázce proti sobě byly i dost hodnotné věci: deka, puška, kůň. Ale není nutné pouštět se hned do hazardu, bohatě stačí napětí při hře samotné. Mě osobně hodně těší samotná výroba.

Vyrobit indiánské kostky není nijak složité, ale pečlivá práce se vyplatí. Vlastní indiánské kostky jsou jen dvoustranné a vzniknou rozpůlením krátkých špalíčků z lísky. Ideální jsou špalíčky z rovné lískové větve bez suků, průměr 2 – 2,5 cm a délka asi 6 – 7 cm.

Na rovných ploškách jsou zářezy, které určují hodnotu (místo zářezů je možné proužky nakreslit). Nejblíže evropskému myšlení je šest polovičních špalíčků s vyznačenými hodnotami od jedné do šesti (o hrách s kostkami připravuje redakce samostatný článek).

Hod kostkami probíhá tak, že se všechny najednou vyhodí do vzduchu, a podle toho, jak kostky dopadnou, se spočítají body. Viditelné zářezy se jednoduše sečtou a kostky, které leží půlkulatou neoznačenou stranou nahoru, se nepočítají. Maximální počet bodů v jednom kole je tedy 21. Kdo má nejvíce bodů, vyhrál.

Na kostky jsem vyrobil malý jelenicový váček trochu ozdobený korálky a třásněmi s plechovými kornoutky. Indiánské kostky doporučuju doplnit stejně stylovými počítacími dřívky, o kterých jsem psal v článku Indiánská počítací dřívka.

Tím je herní sada hotová. Už jsem několik podobných vyrobil a řeknu to tak, že mě to pořád baví. Sadu na obrázku jsem měl nachystanou do budoucna – byla určená jako dárek a už má svého majitele. Znáš to, když má člověk hodně přátel, příležitost se určitě najde!

Foto Zdeňka Vilhelmová

The post Indiánské kostky appeared first on Ostrov nápadů.

Pro oddílové a táborové turnaje, hry a soutěže se často hodí malebnější bodovací systém, než jsou body v papírovém bloku. Zkus si v předjarním čase vyrobit indiánská počítací dřívka.

Na vůbec první zmínku o počítacích dřívkách jsem poprvé narazil v knize Miloše Zapletala Encyklopedie her. Vyšla roce 1973  (o slavném pozdějším čtyřdílném vydání s názvem Velká encyklopedie her  z let 1986 až 88 ještě nebylo ani potuchy). Miloš Zapletal v knížce píše: „… poprvé jsme viděli počítací dřívka v monografii S. Culina o indiánských hrách. Byly to větvičky dlouhé 20 – 30 cm, silné jako tužka nebo prst, někdy krásně vyřezávané, jindy jen hladké, bez kůry. Indiáni milovali hazardní hry, hrávali je všechny kmeny od Aljašky po patagonské pustiny. Protože však nebyli moc silní v počtech, vypomáhali si počítacími dřívky. Taková dřívka sloužila indiánům při jejich hrách jako zástavy nebo získané body Nám se dřívka zalíbila především pro to, že to někdy byla malá výtvarná díla…“

Práce s nožem mne bavila už od mládí, ihned jsem zatoužil vyrobit si něco takového. Netrvalo dlouho a svými dřívky jsem inspiroval kamarády z našeho kmene Mawaden. Každý si nejprve vymyslel svůj osobní vzor, který pak vyřezal do kůry 20ti stejně dlouhých vrbových proutků. Na dřívka si většina z nás ušila nějaký pytlík a ten jsme s sebou nosili na všechny akce ve městě anebo v přírodě.

S počítacími dřívky jsme si tehdy užili opravdu dost zábavy. Používali jsme je v oblasti sportu (jako body za různé závody v běhu, silácké cviky, hody…), ve znalostních soutěžích (kdo přinese během 3 minut víc spadlých listů různých druhů stromů), ale také pro nejrůznější sázky. Mohu odpovědně říct, že věta – „Tak o dřívko, jo?“ – byla v určitém období téměř jako zaklínadlo.

Jak vyrobit počítací dřívka

Nejlépe se počítací dřívka vyrábějí z rovných prutů, mně se osvědčily vrbové, ale lze použít i lískové. Pokud si zjara zajdeš někam k řece, rázem máš materiál na počítací dřívka. Nařezej si jich více nežli dvacet, ne všechny se povedou bez chyby.

Tloušťka počítacího dřívka je asi jako tužka a může být i o trochu méně. Délku doporučuje Miloš Zapletal 15 cm. Udělal jsem si i 20 cm dlouhé, ale mám i dvě cestovní sady, které jsou dlouhé jen 10 cm (slouží jako sčítací body pro různé hry).

Pro vlastní zdobení do kůry stačí zavírací nebo jakýkoliv menší nůž. Podmínkou je, aby byl ostrý. Je dobré si celý postup několikrát vyzkoušet na náhradním prutu. Ještě taková rada – rozhodneš-li se pro kratší verzi dřívka, neznamená to, že jejich výroba bude lehčí. Držení malého klacíku, manipulace s ním a vyřezávání titěrného vzoru je náročnější.

Nožem nařízni kůru všude tam, kde budou okraje plochy, která má být odstraněna. Důležité je nožem řezat kolmo a jen do hloubky tloušťky kůry. Potom opatrnými řezy odloupni kůru, vznikne kontrastní bílá plocha. Kůra jde nejlépe loupat zjara v době, kdy se pupeny na proutcích ještě neotevírají, ale pod kůrou už proudí voda.  V době, kdy už raší listy, jdou pruty také loupat, ale pod kůrou už je lepkavější míza a k získání čisté bílé plochy je potřeba o trochu více práce.

Když už máš ve vyřezávání a loupání vyzkoušené na vhodném prutu, vymysli si, jakým motivem ozdobíš svoje dřívka. Pro inspiraci jsem si na srubu jedno odpoledne vyřezal takový vzorník asi 20 různých typů, které jsou na následující fotografii.

Nejjednodušší je vyřezávat soustavu různě umístěných tenkých a nebo širších proužků obtáčejících proutek po obvodu. Kdo si však troufne, může dělat i složitější geometrické obrazce. Je ale jasné, že to půjde daleko složitěji, a je dobré si uvědomit, že dřívek je dvacet.

Zkusil jsem dělat dřívka z proutků nařezaných v zimě a taky z hodně zaschlých doma dlouho uložených prutů, co mi zbyly z jara. Tuto práci bych ale doporučil spíše někomu zkušenějšímu. Trochu mi pomohlo proutky ještě namočit na den či dva do vody, ale nebylo to úplně ono.

Ještě lze počítací dřívka ozvláštnit tím, že některé bílé části bez kůry je možné obarvit třeba cibulovými slupkami, nebo zkusit vybarvit či vypálit různé vzory.

Využití dřívek

Podmínkou využití počítacích dřívek je, aby je měli všichni zúčastnění. Počítací dřívka nahrazují body v různých soutěžích. Například, kdo vyhraje soutěž či sázku, dostane jedno počítací dřívko od všech ostatních. Jiná možnost je, že dva první získají dřívko od dvou posledních. Také každý může vložit jedno počítací dřívko do banku, který se pak rozdělí podle pořadí v soutěži, sázce, závodě. Možností je mnoho.

Ve využití počítacích dřívek se meze nekladou a je na každém, jak moc je zařadí do programu. Není nutné se o dřívka sázet a pak je definitivně prohrávat. Mohou klidně sloužit jen jako zástava, či body pro různé hry během výpravy nebo schůzky. Po sečtení na konci akce a vyhodnocení pořadí se dřívka mohou vrátit majiteli.

Zdálo se mi, že by se k indiánským počítacím dřívkům hodil i pěkný stylový obal. Pro jednu sadu jsem se nechal inspiroval tvarem daleko objemnějšího indiánského výrobku zvaného wizipan – ten byl původně určen na skladování potravin. K výrobě jsem použil zbytky nevydělané kůže – rawhide, kousek jelenice na třásně a kytičkovanou látku na horní zavírací část.

Samozřejmě je také možné ušít váček z jelenice s drobnou korálkovou výšivkou, nebo jen obyčejný látkový pytlík – to už záleží čistě na vaší fantazii!

Mám ještě jeden nápad: Přišlo mi dobré zařadit výrobu počítacích dřívek nejen do činnosti kmene, ale dokonce by to mohl být bod v zasvěcovací stezce. Dřívek by si každý nováček musel vyrobit dvacet + jedno navíc. To liché by se mohlo v klubovně ukládat do nějakého vaku, pouzdra, truhličky s označením – kdo a kdy dřívko vyrobil. Časem by z toho mohla vzniknout pěkná sbírka, která je součástí historie kmene.

Liga lesní moudrosti

Výroba dřívek je velmi dobrý trénink zručnosti a pečlivosti. Pro woodcraftery je jejich výroba součástí činu Knihy orlích per 3AA1 Vyřezávání her a hraček. Úkol zní:

Vyrob z proutků sadu 20 počítacích dřívek a navíc pěkně vyřež funkční a bezpečné pomůcky k různým hrám, které si pak i zahraješ (např. hokejka, rovný oštěp s opalovanou špičkou, bumerang, špaček s pálkou, kuželky, pár sněžných hadů, sada indiánských či vrhcábových kostek, domino, sada figurek ke stolní hře, píšťalka z vrbového proutku, zvučící dřívko, létací vrtulka, mlýnek na potoce). Čin: 5 různých her + počítací dřívka, velký čin: 12 různých her.

Text je zkrácenou podobou článku, který vyšel v časopise Woodcraft 2/2022.

Foto Zdeňka Vilhelmová

The post Indiánská počítací dřívka appeared first on Ostrov nápadů.

Nůž patří k těm nejzákladnějším nástrojům lidstva. Od nepaměti pomáhal obstarávat většinu věcí, bez nichž bychom se v životě jen těžko obešli. Stojí proto za to trochu se při výběru tábornického nože zamyslet.

Troufám si tvrdit, že nůž a umění jej dobře ovládat je pro táborníky, zálesáky a woodcraftery stejně důležité, jako třeba kouzlo ohně rozdělaného s třecími dřívky nebo osobní prožitky z těsného kontaktu s divokou přírodou. Dobrý nůž mají s sebou dnešní astronauti v raketoplánu stejně jako měl malý pazourkový nožík ve své výzbroji i Ötzi – mumifikovaný muž z alpského ledovce.

Tento článek ale nemá být nějakým převratným pojednáním o důležitosti nože, je spíš určen všem, kteří před koupí svého prvního pořádného nože právě teprve stojí. Přeji sobě i jim, aby moje povídání alespoň trochu pomohlo při jeho výběru.

Nůž

Má-li s sebou člověk nůž, pak si s dostatkem vlastního důvtipu a šikovnosti může obstarat téměř vše potřebné a proto bychom ho měli považovat za jednu ze svých nejdůležitějších pomůcek. A samozřejmě se podle toho k němu měli i chovat. Dokonce bych se nebál prohlásit, že každý by měl svůj nůž považovat za osobní vizitku. Správně tušíte, že asi nejde jen o to, v jakém stavu ten nůž máte, ale třeba i jak jej používáte.

Dost všeobecných řečí, pojďme se na výběr nože podívat podrobněji. Koupě nože se může celkem zdařile srovnávat s nákupem mobilu. I tady je v první řadě potřeba říct, co vlastně od výrobku požaduji. Výběr je takřka nekonečný a tak samozřejmě, máte-li hodně peněz, můžete své okolí omračovat výrobkem s desítkami různých funkcí a vychytávek (o některých ani nevíte k čemu jsou dobré), případně okolí zahanbovat noblesním vzhledem a okázalým luxusem. V praxi se ale nakonec stejně ukáže, že pro normální život stačí pár základních funkcí, které by měly fungovat naprosto spolehlivě. Ostatní ta „supr-extra-multi“ jsou většinou dobrá jen pro chlubení.

V prvé řadě byste tedy měli rozlousknout tuto otázku – pořizuji si nůž jen pro výpravy do přírody, nebo jej chci mít po ruce i v běžném civilním životě?

Zdálo by se, že je to jedno, ale jen do té chvíle, než se začnete zabývat volbou velikosti. Pokud bude nůž určen jen do přírody, můžete se rozhodovat mezi zavíracím a větším nožem s pevnou čepelí. Osobně si myslím, že alespoň muži by měli mít nůž takřka vždy po ruce, a proto bych přednostně právě kvůli jeho skladnosti a univerzálnosti volil nůž zavírací. Ujišťuji, že pokud máte s sebou na výpravě jen zavírák, mělo by to stačit. Máte-li ještě v batohu přibalenou sekeru, tak je úplně vyhráno. Někdo, kdo si táboření v přírodě opravdu hodně užívá, vozí s sebou na výpravy nože dva. Jeden zavírací, který používá spíše jen na přípravu potravy a druhý větší s pevnou čepelí, který mu poslouží hlavně k veškerému opracování dřeva. Takoví táborníci vám s chutí během pár minut u ohně vyřežou praktickou měchačku a tak podobně.

Jaký zavírací nůž

Já bych pro začátek dal přednost koupi zavíracího nože. Jedním z důvodů je i to, že práce s velkým nezavíracím nožem vyžaduje více zkušeností a ty v pohodě stačíte postupně nabrat i se slušným zavírákem.

– Délka čepele

Bude-li to váš jediný nůž, který s sebou budete vozit ven, měl by mít délku alespoň 8 – 10 cm. Tato délka vám zajistí rovné ukrojení krajíce chleba. Říkáte si, že to snad není zas až tak důležité. Já si myslím, že zvládnutí této nejběžnější činnosti s nožem patří ke stavovské cti každého zálesáka. Vždyť už naše prababičky říkávaly: „Kdo se neumí srovnat s chlebem, ten se neumí srovnat s lidmi!“

Když je čepel příliš krátká, jen taktak ji zaboříte do poloviny chleba a budete muset krajíc pižlat kolem dokola. Většinou z toho nakonec vznikne nevzhledný a kostrbatý skrojek, který se asi bude trochu rozpadat a půjde i špatně namazat.

Ale vše má své meze. Čím bude čepel delší, tím vás to bude zbytečně svádět dělat s nožem věci, které spíše přísluší pevnému – nezavíracímu noži a hrozí, že se váš zavírák vyviklá. Navíc s rostoucími rozměry čepele je skladnost praktického kapesního zavíráku rázem ta tam.

– Tvar čepele

Estetika není nejdůležitější, ale rozhodně to není zanedbatelné kriterium. Proto vám výrobci nabídnou nepřeberné množství tvarů. Obecně platí, že složité tvary mají většinou svůj původ buď v umělecké kreaci tvůrců, nebo se v lepším případě jedná o účelový nůž – elektrikářský, zahradnický, bojový, houbařský, rybářský … atd. Doporučuji držet se spíše jednoduchého rovného tvaru. Například nůž s velkým břichem se hodí spíš k namazání paštiky, než k ořezání klacku.

Stejně tak část čepele přeměněná na zubaté ostří, může vypadat impozantně, ale pokud nebýváte často v extrémní situaci, ve které potřebujete rychle přeříznout silné lano (horolezci, jeskyňáři nebo vodáci), pak to není nutné. Ledaže byste plánovali způsobit někomu nebo sobě opravdu špatně hojitelná řezná poranění.

– Materiál čepele

Na trhu je ohromné množství různých ocelí, případně i slitin vhodných pro výrobu čepelí a věřte, že je to opravdu velká věda. Vám bude stačit pouze jedno zásadní dělení a to na dva základní typy – nerezové či rezové. Obojí má své výhody i nevýhody. Hlavní výhodou nerezové čepele je jednoznačně to, že nepodléhá korozi. Proto se o nůž nemusíte tak pečlivě starat, hodí se zejména pro ty, kteří používají svůj nůž hlavně na přípravu jídla. Velkou nevýhodou nerezové čepele je, že se zdlouhavě a hůře brousí. Navíc se u nerezu jen těžko dosahuje dokonalého ostří, tedy takového, které vám umožní klidně i oholení chlupů na vašem předloktí. To je stará spolehlivá zkouška kvality nabroušení. Nenutím vás se s nožem holit, ale takové ostří je pro náročnou práci opravdovým požehnáním (porcování masa, jemnější vyřezávání, atd.). Kdo nezakusil slast z práce s dobře nabroušeným ostřím, přichází opravdu o hodně.

Požadavek dokonalého ostří naopak dobře splňuje rezová, někdy se jí také říká uhlíkatá či karbonová čepel. Po tomto materiálu rádi sáhnou lidé, kteří nůž používají často a jsou nuceni si jej sami brousit někde mimo civilizaci. Takový nůž se dá nabrousit třeba i o vhodný kámen a s kvalitním brouskem lze dosáhnou onoho, mnou už vychvalovaného, úžasného ostří. Hlavní nevýhodu je však sklon k rezavění. Uhlíkatá ocel snadno ztmavne, už třeba jen při kontaktu s tak obyčejným materiálem, jakým je cibule nebo citrón. Po každém krájení masa, ovoce a zeleniny musíte čepel pečlivě otřít do sucha a v ideálním případě i trochu namazat nějakým tukem. Voda, sůl a cukry jsou živnou půdou pro rez na takové čepeli.

– Střenka

Je to rukojeť, jinými slovy to, za co se nůž drží. Střenka musí v první řadě dobře sedět v ruce. V místě, kde střenka přechází v čepel, by měla svým tvarem vytvářet alespoň malou záštitu. Zabrání vlhké ruce, aby třeba při dlabání nesklouzla až na ostří. Povrch by neměl být příliš hladký a klouzavý, ale na omak příjemný.

DŘEVO – velmi příjemný a hezký materiál. Pozor u dřevěných střenek! Může se vám totiž stát, že dřevo do sebe nabere vlhkost a nabobtná natolik, že sevře zavřenou čepel natolik, že nůž nepůjde otevřít. Tady je nutné hned na začátku celou střenku řádně napustit nějakým zdraví nezávadným olejem nejlépe lněným. Udělejte to, i když se vám zdá, že je dřevo nalakované, a hlavně nezapomeňte na drážku pro čepel.

KOV – bude v zimě studit do ruky a také váha nože nebude zanedbatelná.

PAROH ČI KOST – bude vypadat dobře, rychle se v ruce ohřeje a při pečlivém povrchovém opracování je to velmi příjemný materiál.

PLAST – bude stejně příjemný, navíc se vyrábí v mnoha pestrých barevných variantách a tak, ztratíte-li nůž třeba ve vysoké trávě, bude se snadněji hledat.

– Pojistka

Pojistka je naprosto nezbytná věc, zajišťující čepel proti neočekávanému zavření. Typů pojistek je více druhů. Vyzkoušejte si, že opravdu funguje. Ať je ten nůž sebehezčí, ale pokud je pojistka nespolehlivá nebo tam vůbec není, tak rozhodně ruce od takového nože pryč. Je to spolehlivá továrna na katastrofy. Samozřejmě, že vás pojistka stoprocentně neochrání od říznutí, ale pokud se tak stane, alespoň budete mít jistotu, že chyba byla ve vás a ne v noži.

– Ostatní vybavení nože

Není nutné mít na noži spousty víceúčelových želízek. Většinou vám bude stačit otvírák na láhve a konzervy, vývrtka, hodí se i nějaký bodec, někdo preferuje nůžky či ještě jednu krátkou čepel. 

Tuhle krátkou čepel doporučuji mít stále dokonale ostrou a používat ji jen v opravdu nutných případech. Nikdy nevíte, kdy se vám bude hodit nástroj téměř žiletkového charakteru – třeba při ošetření a pod.

Budete-li nosit nůž jen tak v kapse, měl by mít nějaké očko. S pomocí liščí smyčky do něj můžete provléknout nějakou pevnější šňůrku, poslouží vám k jednoduchému uchycení za opasek nebo poutko kalhot. Nůž tak snadno neztratíte a máte jej vždy po ruce. Šňůrka může při práci s nožem překážet, proto ji při delší a náročnější práci raději sundávejte, snadnou manipulaci umožní malá karabinka. Já dávám před nošení nože v kapse přednost dobře uzavíratelnému pouzdru na opasku.

Pouzdro je vůbec potřebná věc, protože zabraňuje zanesení nečistot do drážek střenky. Další výhodou je, že může být neustále na šňůrce kolem krku nebo na opasku a, pokud se naučíte odkládat nůž vždy jen do pouzdra, zmenšuje se výrazně nebezpečí ztráty nože. A ztráta nože je u začínajících zálesáků věc až nehorázně častá.

Ve velké oblibě jsou teď tzv. nářaďové nože, jejichž součástí je, kromě kleští, pilky, pilníku a různých šroubováků, i normální nůž. Faktem zůstává, že tyto nože přes svoji ohromnou užitečnost nejsou anatomicky tak dobře zpracované, aby se s nimi dala namazat svačina nebo nějak dlouho řezat dřevo. Kvalitní nářaďový nůž také bývá dost drahý, klidně počítejte třeba i 3 – 4 000,- Kč. Další častou nevýhodou je větší hmotnost. Není proto nutné, aby měl takový nůž při putování divočinou v partě každý, ale jeden se vždycky může hodit. Sám takový nůž léta vlastním. Překvapivě často z něj využívám kleště, třeba i k takové kuriozitě, jakou je vytrhnutí mléčného zubu během woodcrafterského táboření nebo k pevnému držení jehly, když mi kamarád zašíval sečnou ránu.

Několik doporučených nožů

Pro orientaci jsem vybral několik osvědčených výrobců zavíracích nožů, které jsou už v slušné kvalitě a zároveň i v rozumné ceně. Jejich fotografie jsou průběžně rozloženy v celém článku.

Na našem trhu jsou běžně dostupné tzv. „švýcarské armádní nože“. To jsou ty, které mají na červené střence emblém malého bílého kříže. Vyrábějí je dvě známé firmy Victorinox a Wenger. Každá má na noži umístěn tento symbol Švýcarska v trochu jiném erbu. Dříve obě vyráběly dost podobný sortiment ve stejné kvalitě, v současné době nože Wenger z trhu ustupují. Obě firmy mají v sortimentu pouze čepele z nerezavějící oceli a pozor na to, že ne všechny nože z jejich produkce mají pojistku! Cenová relace těchto nožů je trochu vyšší – u nožů s pojistkou se pohybuje od 600,- Kč výše.

Francouzské nože Opinel jsou na našem trhu také celkem k dostání a cenově patří k těm levnějším. To ovšem neznamená, že by tomu bylo na úkor kvality. Nože mají dřevěnou střenku a praktický jednoduchý tvar čepele je zajištěn originální otočnou pojistkou. Velkou předností je, že si můžete zvolit, zda chcete nůž s čepelí rezovou a nebo nerezovou. Navíc firma vyrábí stejný tvar nože v různých velikostech. I ty největší Opinely jsou velmi lehoučké a přitom docela pevné. Nože sice nemají žádné očko na přivázání šňůrky, ale to se dá s pomocí vrtačky do dřevěné střenky snadno vyvrtat. Za nevýhodu bych považoval, že pokud se vám nůž třeba při mytí moc namočí, tak dřevo střenky může nabobtnat. Tady je nutné již zmíněné ošetření střenky olejem. Opinel považuji za optimální nůž pro začátečníky, který splňuje prakticky všechny požadavky popsané výše.

Nákup

Pokud začnete svůj nůž vybírat, je možné se nejprve podívat na internetové stránky. Zkuste třeba http://www.noze-nuz.com/ – zde si můžete v nabídce prohlédnout opravdu nepřeberné množství nožů. Kdo se chce dozvědět na toto téma ještě více, tomu doporučuji jedny z nejzasvěcenějších stránek v Čechách – http://www.knife.cz.

Nejlepší však je zajít do kamenného obchodu a v klidu si nože prohlédnout, vyzkoušet, nespěchat a neukvapit se.

Na závěr „ponaučení“

Musíte se smířit s tím, že univerzální a dokonalý nůž, který by uspokojil všechny požadavky, prostě neexistuje. Výsledkem bude vždy kompromis. Doporučuju také neříkat o svém čerstvě koupeném noži, že tenhle už je definitivně poslední. Proč si neuváženým slibem upírat to nádherné dobrodružství vybírat si a shánět nějaký další – tentokrát už opravdu ideální nůž? Věřte mi, vím o čem mluvím a to si troufám tvrdit, že opravdu nejsem sběratelem nožů!

Článek byl napsán pro časopis Woodcraft a se souhlasem autora převzat a nepatrně upraven.

The post Výběr tábornického nože appeared first on Ostrov nápadů.

Jarní les poskytuje leccos dobrého a zdravého. Zkusili jste už například jednoduchý sirup z mladých smrkových výhonků, který má nejen příjemnou chuť a vůni, ale také dobře poslouží při rýmě a kašli?

Jednou jsem se na konci máje těšil na Brdském vandru z mladých smrkových výhonků, které tak krásně rozjasní lesy. Kamarád mi k tomu hned začal vyprávět o výrobě smrkového sirupu. Tak jsem si nakonec dle jeho rady nasbíral menší dávku s tím, že to vyzkouším.

Postupoval jsem podle následujícího receptu:

A tak jsem do cca sklenice velké asi 0,8 litru skládal ve vrstvách stále za sebou – výhonky, cukr, plátek citrónu…

Během následujících čtyř týdnů se díky slunečnímu svitu v uzavřené sklenici postupně objevovalo stále více zlatavého, ne moc hustého moku. Poté jsem sklenici otevřel a tekutinu ochutnal. Bylo to fakt moc dobré, až jsem začal mít obavu, jestli bude vůbec co zcedit. Sklenička čirého sirupu pak putovala do ledničky. Vymacerované smrkové výhonky jsem ještě před vyhozením zalil vodou a udělal si tak moc dobrou smrkovou limonádu.

Ani jsem netušil, jak brzo dojde na praktické použití sirupu. Hned první vlna prázdninových veder mne skolila docela drsnou virózou. Horečka, bolení v krku, suchý, trhavý a téměř nekončící kašel. Lékař předepsal antibiotika a doporučil mi užívat nějaké odkašlávadlo.
No a já si mohl kromě mátového a zázvorového čaje v pohodě naordinovat ještě třikrát denně lžičku vlastního „smrkového nektaru“.

Foto Zdeňka

The post Sirup ze smrkových výhonků appeared first on Ostrov nápadů.

Brýle proti sněžné slepotě jsou nezbytnou pomůckou při dlouhém pobytu na sluníčku v oblastech se souvislou sněhovou pokrývkou.

Rád čtu knihy s polární tématikou a tak jsem se k výrobě téhle praktické a dokonalé pomůcky používané přírodními národy arktické a subarktické oblasti už nějaký čas chystal. Fascinovala mne jednoduchost a přiznám se, že i nepopiratelná elegance sněžných brýlí.

Sněžné brýle jsou nezbytnou pomůckou zejména při jarním sluníčku, které oslňuje oči nejen přímo, ale ještě se násobí díky odrazu slunečních paprsků od krystalků sněhu. Brýle se prý používaly i při sněhových bouřích, aby byl zrak alespoň trochu chráněn před bodavými krystalky sněhu.

Hodně inspirace jsem získal před mnoha lety v Kodaňském národním etnografickém a historickém muzeu, kde je opravdu velmi kvalitní expozice původních obyvatel Grónska. Konec konců, kde jinde by měla být tak bohatá sbírka inuitských předmětů denní potřeby, když Grónsko je součástí Dánska.

Typy těchto brýlí jsou vlastně dva základní. Za prvé – pevné brýle z jednoho kusu, které vidíte na úvodních obrázcích.

Druhou možností je vyrobit je ze dvou kusů, kdy každé oko je zakryto samostatným kusem materiálu. Tyto díly jsou k sobě spojeny řemínkem v místě kořene nosu. Dvoudílné brýle lépe vyhovují nám bělochům, protože na rozdíl od Inuitů nemáme tak plochý obličej a aby brýle dobře zakryly oči i z boku, je nutné dosáhnout hodně prohnutého oblouku. Výroba pevných brýlí z jednoho kusu je potom poněkud náročnější.

Nejčastěji k výrobě Inuité používali dřevo, které nalézali naplavené na břehu moře. Často to bylo dřevo až ze Sibiře. Řeky jako Ob, Lena, Jenisej a řada dalších při jarním tání nebo velké vodě spláchly stromové vývraty do Severního ledového oceánu a tam pak dřevo zamrzlé v ledu putovalo několik let, než se objevilo třeba až u Grónských břehů.
Dalším materiálem byla kost nebo sobí paroh či podobný materiál. Zejména tyto brýle byly často pěkně zdobeny.

Indiánům severních oblastí dobře posloužila i březová kůra. Tento způsob ochrany před sněžnou slepotou je dodnes v nouzi běžně používán. Výroba není složitá a návod na jednoduché sněžné brýle najdete v mnoha tábornických či bushcrafterských příručkách.

Březovou kůru můžeme nahradit papírovým kartonem nebo nějakým kusem tvrdší kůže a podobně.

Svoje brýle jsem vyřezal z kusu lipového dřeva, namořeno lihovým mořidlem a napuštěno včelím voskem.

Pro připevnění kolem hlavy jsem dodal kožený řemínek.

Použití sněžných brýlí v našich podmínkách je jistě velmi omezené, ale jakmile vyrazíte na delší dobu někam do světa sněhu a ledu, ať už je to horský terén nebo severské oblasti, budou sněžné brýle hodně potřeba. A pokud zvolíte zálesácký způsob cestování přírodou, nebudete litovat čas strávený výrobou sněžných brýlí.

zdroj ilustračních obrázků: internet

The post Sněžné brýle appeared first on Ostrov nápadů.

Pro opakované zachycení jiskry při křesání nemá knotový trubičkový zapalovač konkurenci. Jeho výroba přitom není složitá.

Poprvé jsem jej spatřil v knize Book of Buckskinning II. Napsal ji s kolektivem dalších autorů William H. Scurlock a ve velmi obsáhlé kapitole o rozdělávání ohňů z dob osidlování divokého západu byla i krátká zmínka o „Tinder Tube“. U ne zrovna příliš kvalitní fotografie sděloval text, že tato pomůcka byla velmi oblíbena zejména u kuřáků cigár v Novém Mexiku.

Tehdy jsem si ještě nedokázal představit, jak se to používá. Až o pár let později, na srazu německých traperů a euroindiánů nedaleko Norimberka, jsem byl doslova unesen tímhle elegantním a jednoduchým výrobkem. Hned po návratu domů jsem se pustil do jeho výroby. Nebylo to nic složitého a brzy se na mne mnozí kamarádi zálesáci obraceli s žádostí, zda bych i pro ně nemohl obstarat ten – jak jsme rádi říkali – „traperský zapalovač“. Na jeden velikonoční sraz jsem dovezl podstatnou část komponentů pro jejich výrobu a na místě jsme tam asi za dvě hodinky vyrobili více jak 10 zapalovačů a většina účastníků si jej mohla odvézt jako suvenýr domů.

O co vlastně jde – je to mosazná rourka, kterou je provlečen čistě bavlněný knot. Opálený konec knotu se dá s pomocí jednoduché leč důmyslné pomůcky (řetízek s háčkem a uzávěrem trubičky) vysunovat a zase zasunovat zpět. Jiskra vzniklá křesáním ocílky o pazourek se snadno zachytí do ohořelé bavlny. Doutnající bavlna pak zapálí například kus suchého dřevěného troudu a pak už následuje klasický postup rozdělání ohně rozfoukáním žhavého uhlíku až do plamene. Zasunutím knotu zpět do trubičky se uzavře přístup vzduchu, doutnající uhlík zhasne a je zároveň dokonale připraven na další použití. Pokud už část knotu uhořela, stačí háček o kousek posunout.

Vlastní výroba zapalovače je jednoduchá, ale trochu problém může být se sháněním vhodné trubičky a příslušně tlustý knot k ní. Doporučuji obojí průměru cca 10 mm, může být i o trochu větší (12 mm). Dále je potřeba řetízek, jaký se používá pro nošení přívěsku kolem krku. Měl by být kovový – neboť bude pravidelně v kontaktu se žhavým knotem. A ještě kovový, dřevěný, kostěný či skleněný korálek většího průměru než je trubička. Korálek slouží k uzavření přístupu vzduchu do trubičky (staří zatáhnout za knot) a doutnající knot zhasne. Korálek si můžete vyrobit z kosti, parohu nebo dřeva sami. Pak už potřebujete jen nějaký kus řemínku (mně se osvědčila jelenice) a obyčejnou kancelářskou sponku.

Trubičku uřízněte zhruba na délku cca 60 – 70 mm, oba konce pilníkem zarovnejte a srazte jak vnitřní, tak vnější hrany. Štípacími kleštěmi ucvakněte příslušnou délku řetízku. Z kancelářské sponky s pomocí kleští vytvořte na jednom konci řetízku háček, jak vidíte na následující fotografii. Na druhém konci udělejte ze zbytku sponky menší očko. Nyní provlékněte tím očkem tenký řemínek a udělejte uzel těsně nad očkem a navlékněte korálek.

Já nejraději dávám mosazné korálky, které se používaly při obchodu s indiány. Ale jejich zásoba už mi došla , tak jsem si vyrobil korálek ze zbytku malého sobího parohu. Hned těsně nad korálkem udělejte další uzel a zbytek řemínku nechte klidně delší.

Celková délka by od prohnutí háčku až po místo, kde je končí spodní uzel a začíná korálek, neměla být dohromady o víc jak 1 cm delší, než je délka trubičky.

Nyní do knotu zapíchněte háček tak, aby se uzel pod korálkem nedotýkal opáleného konce knotu. Provlékněte knot neopáleným koncem skrz trubičku a zatáhněte za něj, až uvnitř zmizí řetízek i s opáleným koncem knotu a vše se zarazí o korálek.
Traperský knotový zapalovač je připraven.

Nyní už jen zbývá pořídit si nějakou pěknou stylovou krabičku, dodat k tomu ocílku s pazourek a můžete vyrazit někam do lesů. Já používám tyhle dvě krabičky. Oválnou krabičku s lupou mám moc rád, dostal jsem ji jako dárek od kamaráda Miša. Původně prý byla na divokém západě určena na tabák a lupa měla posloužit k zapalování cigár.

Tu hranatou jsem koupil za 100,- Kč v jednom starém vetešnictví, vyfoukl jsem ji takřka před nosem nějakému týpkovi, co si do ní chtěl dávat ušlechtilé konopí.

Jinak ta malá ocílka je výrobek SKW a ta ve tvaru kapky je dílem pana Látky – výrobce tradičních slovenských nožů s cínem vylévanými střenkami.

Ještě nějaké poznatky

• knot musí být 100% bavlněný – nutno ozkoušet, při zapálení by se nemělo nic škvařit a dým by měl být příjemný,
• lepší je, když je knot splétaný – kroucená šňůra se rozmotává, opálený konec nedrží pohromadě a háček se do něj nedá pořádně zapíchnout,
• v trubičce musí knot dobře těsnit, tedy neměl by se v ní samovolně posunovat, opálený konec by měl stále zůstávat v trubičce,
• kulatý knot lze v nouzi nahradit plochým širokým knotem do petrolejky, ten se sroluje podél delší osy a tak vznikne vlastně dlouhý kulatý knot, spodní neopálenou část lze nití omotat tak, aby se knot nerozplétal (případně se dá i po celé délce prošít),
• trubičku lze stylově udělat z mosazné nebo měděné trubky, železo asi bude korodovat. Hliník, plast, apod bych rozhodně nepoužíval. Viděl jsem i trubičku udělanou z větší mosazné nábojnice,
• pro opravdové fajnšmekry tu mám nápad kamaráda Hroma, ten si trubičku udělal z kosti.

The post Knotový trubičkový zapalovač appeared first on Ostrov nápadů.

Máte pocit, že vozit sůl pro vaření na ohni ve staré krabičce od filmu není to pravé zálesácké? Zkuste si vyrobit jednoduchou slánku z bambusu.

Nevím už, ve které staré zálesácké příručce jsem ten nápad viděl. Patrně to byla kniha od některého z klasických amerických autorů, jako jsou W. H. Miller, Dan Beard, B. S. Mason, nebo E. Jaeger, kteří na téma tábornictví v první polovině minulého století vydávali krásně ilustrované příručky. Z nich se dá čerpat dodnes. Nápad je to značně jednoduchý, ale o to praktičtější.

Potřebujete jen kus silnější, pokud možno nepopraskané bambusové hole. Tu vždy kousek pod takzvaným kolenem (to je to pravidelné z venku viditelné přerušení kmínku) přeříznete pilkou a tím získáte rourku s jedním přirozeně dokonale uzavřeným dnem. Pak už jen stačí stanovit si výšku slánky a bambus zaříznout.

Uzávěr vyrobíte z jakéhokoliv kusu dřeva, já jsem dal přednost kousku lípy. Nejprve jsem z ní vyřezal co nejlépe těsnící špunt dlouhý cca 8 cm. Po té jsem z něj nožem z vnitřní části odřízl kus materiálu tak, aby vznikla plocha v délce cca 1/3 délky špuntu. Horní úchopovou část špuntu jsem udělal úmyslně tak, aby při pohledu na vyčnívající část, bylo hned jasné, z které strany je vnitřní ploška seřízlá. Pak jsem špunt zasunul zhruba na polovinu délky a na něj si tužkou označil, kde končí vrchní hrana bambusu. Špunt jsem vyndal a přiložil ho na bambus tentokráte zvenku. Stanovil jsem si, ve kterých místech vyvrtám otvory pro sypání soli. Měl jsem při tom na mysli, aby při pootočení špuntu v bambusu byly sypací dírky buď dokonale zakryty, nebo aby se jimi sůl mohla volně sypat ven. Dírky jsem vyvrtal vrtákem o průměru asi 1,5 mm. Povrch bambusu je dost tvrdý a tak jsem si každou dírku předem označil šídlem trochu hlouběji do povrchu. To mi zajistilo, že vrták díky předpíchnuté dírce nikam nesklouzával. Zbývalo jemným brusným papírem zahladit otřepy vzniklé vrtáním.

Obsah mojí slánky bohatě vystačí na víkendové táboření. Pokud chci dát najednou více soli – například při vaření těstovin, otevřu špunt a sypu potřebné množství rovnou. Potřebuji-li jen přisolit, pootočím špuntem a jemně solím. Při nastavení špuntu do uzávěrové polohy nemusím mít obavy, že by sůl nějak zvlhla a nebo se vysypala.

Bambus jsme si s kamarády obstarali už někdy dávno přes internet a nebylo to nijak extrémně drahé.

Podobnou slánku nemusíte samozřejmě vyrábět jen z bambusu. Rourka by se dala vyrobit i z kmínku bezu či jiného dřeva. Napadla mne už i varianta vytvořit vývrt do silnějšího parohu a z jedné strany napasovat vlhku odolné pevné dno a pak již známým způsobem udělat dírky i špunt . Novodurová či nějaká jiná plastová roura by posloužila asi taky, jen by mi to pak připadalo málo zálesácké, ale to vám asi nemusím vysvětlovat. V komentářích k původnímu textu se objevilo zajímavé vylepšení, že pokud se nechá přepážka uprostřed a udělají se dva špunty, vznikne kromě slánky druhý prostor i pro pepř či jiné koření.

The post Slánka z bambusu appeared first on Ostrov nápadů.

Práce s kůží je příjemná a voňavá, pro začátek si můžete zkusit vyrobit malou koženou brašničku na opasek.

Pomáhal jsem nějakou dobu u kamaráda sedláře, kde jsem si mohl vyzkoušet práci s kůží. Nakonec jsem si mohl udělat radost výrobou  napodobeniny středověké tašvice. Jako materiál jsem použil hovězí kůži a dál jsem potřeboval lihové mořidlo, lněný olej, balzám na kůži a kousek sobího parohu.

Papírový střih je potřebný pro dobré využití materiálu (střih se na kůži tak dlouho rovná, až se materiál optimálně využije), aby díly dobře seděly a také pro správné rozestupy otvorů pro sešití dílů. Díly jsem vyřízl, otvory pro sešití jsem udělal sedlářským výsečníkem a vše nabarvil lihovým mořidlem. Jako první přišijte a vyzkoušejte funkci drobných částí.

Oba kusy kůže (přední díl a bok) byly předem trochu namočeny do vlažné vody, aby se vše při šití dobře tvarovalo. Také poslední (velký díl kůže) byl před sešitím namočen.

Po došití brašničky byly všechny švy a hlavně zakončovací uzly sklepány dřevěnou paličkou, aby vše bylo ploché. Brašničku jsem potom pozvolna sušil zavěšenou za poutka (už v požadovaném vypouklém tvaru) a nakonec jsem ji napustil lněným olejem a balzámem na kůži. Byla to opravu příjemná a voňavá práce pro radost.

The post Kožená brašna na opasek appeared first on Ostrov nápadů.