Drobná hříčka nabere osobitou atmosféru při souboji se skutečnými duchy. Stačí jen polínka a dvě barvy a hra může začít.

Na bitvu se strašlivými strašidly je třeba se připravit, ale není to nic složitého. Při štípání dřeva je třeba nechat několik větších špalků rozštípaných tak, aby samy stály.

Dvě barvy stačí vykouzlit obličeje strašlivých duchů, které je třeba zahnat (dokonce stačí jen jedna barva a uhlíky z ohniště). To změní běžnou hru s porážením špalíků na mnohem dobrodružnější souboj s duchy.

Na louce za táborem se rozestaví duchové připravení zaútočit na pokojné táborníky nebo na vystrašené lesní obyvatele (podle aktuální motivace). Zbraněmi proti duchům jsou polínka z rozštípaných polovin špalků či z kuchyňského dřevníku. Z patřičné vzdálenosti (podle věku a zdatnosti) mohou táborníci zaútočit proti duchům házením polínek. Každý poražený duch je malým vítězstvím.

Hra může být kooperativní, úkolem je společně položit na lopatky všechny nepřátelské duchy. Stejně tak dobře je možné změnit hru na kompetitivní, kdy se měří čas zničení kohorty duchů jednotlivým družinám/skupinám/dvojicím podle potřeby.

Měření času potřebného ke sražení duchů svádí ke spěchu, klidnější variantou je počítání ran potřebných k vítězství nad duchy. V případě omezené zásoby střeliva je možné spočítat poražené duchy po vyčerpání střeliva.

Lze také použít obyčejné klacky nasbírané v lese či příhodně velké kameny. Atmosféru je možné vylepšit večerním soumrakem a vhodným nasvětlením družiny duchů.

Po hře se duchové i střelivo jednoduše vrátí do kuchyňského dřevníku, případně je možné duchy obřadně rozštípat na polínka vhodná do táborových kamen.

The post S polínkem na duchy appeared first on Ostrov nápadů.

Rozlušti zprávu psanou tajnou abecedou a splň úkol v ní napsaný. To je zadání hry, ve které si účastníci procvičí zručnost i bystrý úsudek.

Každý hráč dostane zprávu psanou tajnou abecedou (písmena jsou nahrazena znaky a značkami). Klíč k jednotlivým znakům je nutné získat střelbou na klacíky, které jsou zapíchané ve vzdálenosti asi  4 m od hráčů. Klacíky mají v rozštěpu upevněný lístek s rozluštěním vždy jednoho znaku tajné abecedy (tak, že hráči vidí bílou nepopsanou stranu lístku).

Kdo zasáhne šiškou klacík (tak, že klacík nebo lístek spadne), může si lístek vzít (palba je na tu dobu přerušena) a použít ho k překládání tajné zprávy. Čím lépe kdo bude zasahovat, tím více znaků si „vystřílí“ (je třeba vyzkoušet, aby klacík šlo šiškou sestřelit). Každý znak je v lístcích na zabodnutých větvičkách jen jednou, každý tedy nemůže získat celý klíč tajné abecedy, je potřeba zprávu domýšlet z neúplných slov.

Tajný úkol: „Hledej v okolí tábořiště a přines úlomek cihly, kousek skla, plechu a jednu borovou šišku!“ Podle pořadí splnění úkolu (pozor na prozrazení těm, kteří dosud zprávu nerozluštili) dostávají hráči body za hru.

Tolik (zkrácený) popis hry Střelba na písmena převzaté z knihy Jaroslava Foglara Kronika Ztracené stopy. Pro praktické použití je třeba uvážit, že v knize byla hra připravena pro pět hráčů (teoreticky mohl mít každý překlad pro 20 % znaků). Rozluštění proto nebylo jednoduché.

Obměny Ostrova nápadů: Pro větší počet hráčů doporučujeme lístky tajného kódu jen přečíst a klacík s lístkem znovu zapíchnout (je také možné použít aspoň dvě sady lístků). Luštění bude rychlejší i snadnější a nehrozí ztráta motivace při neúspěšném domýšlení slov.

Jinou obměnou je, že překlad tajné zprávy nebudou luštit jednotlivci, ale proti sobě budou bojovat družiny (při počtu tří bude každá mít k dispozici zhruba 30 % rozluštěných znaků). I tak by ale bylo rychlejší lístky s přečtenými znaky do hry vracet.

Lístky s klíčem nemusí být získány střelbou, je také možné lístky ukrýt ve vymezeném prostoru. Podle místních podmínek může být úkol změněn, ne všude jsou na tábořišti k dispozici kousky skla, cihel či plechu. Jednodušší bude získávat různé přírodniny (inspiraci najdeš třeba ve hře Prohledej okolí z herny Ostrova nápadů).

Sada kartiček není náročná na místo a je možné nosit ji na výpravy jako univerzální herní pomůcku. Více se dočteš v článku Kartičky pro hry, kde jsou také vhodné rozměry kartiček.

Hra Střelba na písmena je převzata jako ukázka z knihy Jaroslava Foglara Kronika Ztracené stopy z roku 1967. V knize autor popsal řadu her, ale také spoustu námětů pro činnost oddílu a dovedností pro táborníky. Recenzi jsme zveřejnili v seriálu Pocta starým knihám. V knize je spousta menších i větších her v klubovně i v přírodě, v pozdějších vydáních je dokonce samostatná kapitola s hrami.

The post Střelba na písmena appeared first on Ostrov nápadů.

Listopad charakterizují listy poletující lesem či parkem. Zahrajte si hru, komu doletí nejdál list, který si každý hráč při přípravě na hru vybere.

Všimli jste si, že některé listy mají vynikající letové vlastnosti? Zahrajte si na výpravě jednoduchou podzimní hru s létajícími listy. Hráči mají určitý čas vybrat si jeden ze spadlých listů, který má šanci doletět co nejdál.

Pravidla jsou stručná. Každý hráč má dva nebo tři pokusy se svým listem, vítězem je ten, jehož list doletí nejdál. S ohledem na délku doletu je vhodné vypouštět listy z vyvýšeného místa, nebo na svahu, aby měly listy šanci doletět dál.  Také vítr není dobrý pomocník, lepší je bezvětří.

Jaký list si hráč vybere je čistě na něm. List musí být dobře vyvážený, nejpřirozeněji mají dobré letové vlastnosti javorové listy s delším řapíkem. Listy s kratším řapíkem nemívají dostatečnou stabilitu a hůř letí. Pokud list neletí plynule a pohupuje se, je řapík příliš lehký. Jsou také mnohé další listy, které mohou pěkně létat. Stačí jen chvíli zkoušet.

Před hrou je dobré stanovit pravidla na úpravu listů. Doporučujeme ponechat možnost ohýbání okrajů listu, protože většina listů neletí rovně, ale mírně zahýbá. Často stačí list mírně ohnout, aby letěl rovně. Problematičtější úpravou je odtrhávání části listů nebo skládání a je lepší tuto možnost zvážit a předem vyloučit či povolit. Také prudké hození listu má většinou opačný efekt a mnohem dál doletí list vypuštěný s citem a plynule.

Možnou obměnou je, že každý hráč může mít více listů, mohou hrát dvojice či družiny liniově, to znamená, že členové družiny startují tam, kde dopadl list předchozího hráče.

Tato podzimní hříčka umožní prozkoumat stavbu listu a ověřit si potřebu vyvážení pro klouzavé vlastnosti listů.

The post Létající listy appeared first on Ostrov nápadů.

Hru podobnou golfu, ve které se místo holí a míčků používají létající talíře, si můžete zahrát na volně přístupných hřištích v městských parcích nebo třeba na táboře či výpravě.

Diskgolf vznikl v 70 letech v USA a v poslední době je oblíbený i u nás. Je to hra vhodná pro dospělé i pro děti. Diskgolfová hřiště vznikají v mnoha městech a jsou volně přístupná. Stačí si jen přinést vlastní disky či obyčejný létající talíř a můžete si tuto zábavnou hru vyzkoušet.

Cílem diskgolfu je dostat disk (létající talíř) na co nejmenší počet hodů z určeného místa (výhoziště) do diskgolfového koše. Po prvním odhozu z výhoziště hází hráč dále z místa, kam disk dopadl, a pokračuje tak stále, dokud netrefí disk do koše.

Diskgolfová hřiště mají 6-18 jamek, které se obvykle liší vzdáleností (50 – 200 m) a rozmanitostí terénu. V ČR najdeme přes 70 hřišť a vznikají stále nová. Zde najdete jejich aktuální seznam.

Pokud si ale chcete zahrát diskgolf třeba na táboře či venku na výpravě, nic tomu nebrání. Místo košů stačí označit strom či zatlouct do země kůl. Jde pak o to, tento cíl diskem trefit. Hráli jsme diskgolf i s bedničkou od zeleniny, do které bylo třeba disk trefit tak, aby zůstal uvnitř. Na táboře či na výpravě je o napínavou hru postaráno.

Zjednodušení hře neubírá na zajímavosti. Dá se hrát třeba i s jediným diskem, hráči si na místo dopadu disku umístí osobní značku a diskem hraje další v pořadí (při větším počtu hráčů se ale hra protahuje). Hřiště nemusí být ani připravené předem, stačí vždy označit nový cíl (novou jamku) a postupně zvyšovat obtížnost. Pozor na terén, už jsme také lovili disk z rybníka (bohužel, ten náš disk neplaval).

Pravidla jsou stejně jednoduchá na speciálním hřišti i na louce. Podobně jako v golfu jde o to, zahrát celé hřiště na co nejméně hodů. Na jamce se hráči střídají, hází vždy ten, kdo je od koše nejdále. Při hře méně zkušených „diskgolfistů“ je třeba centrálně počítat zúčastněným skóre (počet pokusů), protože při systému, kdy hází vždy ten, kdo je od jamky nejdále, přibývá někdy poslednímu počet hodů rychleji. Po přesunu na další jamku odhazují hráči v pořadí od nejnižšího skóre.

Při hře na městských hřištích, kde jsou napevno nainstalované kovové koše s tlumícími řetězy (pro snazší umístění disku do koše), má hra zase jiné kouzlo. Koše bývají někdy dost daleko a vyplatí se mít lepší vybavení, obyčejný talíř moc daleko neletí (hlavně, fouká-li trochu vítr).

Na diskgolf se totiž používají speciální disky, jsou tvrdší, létají dál a nehodí se ke klasickému házení z ruky do ruky. Hráči jich obvykle mají několik s různými vlastnostmi a pro konkrétní hod vybírají ten nejvhodnější (disky se mohou po každém hodu měnit). Jeden disk pořídíte v ceně od 300 Kč.

Ale samozřejmě není problém vyzkoušet si diskgolf s úplně normálním létajícím talířem. Třeba právě na nejbližší výpravě.

The post Diskgolf appeared first on Ostrov nápadů.

Pokud seženete větší houpačku, můžete si zahrát na piloty bombardérů. Cílem hry je trefit (vybombardovat) z letící houpačky co nejvíce cílů.

Tato hra patří mezi lanové hry, ale její příprava je poměrně nenáročná. Stačí vyrobit dostatečně velkou houpačku (čím větší, tím lepší). My jsme používali pouze dlouhé lano zavěšené mezi stromy, na jehož konci byla pro lepší sezení přivázána krátká šprušle. Postačil by i větší uzel na laně.

Pak už potřebujete pouze cíle, používali jsme velké hrnce a barely (z méně hlubokých cílů bomby vyskakují). A dále bomby, může jít o šišky, malé míčky nebo papírové koule.

Cíle rozmístěte na jedné straně letové dráhy houpačky, okolo bodu, ve kterém se houpačka zastaví a pak letí zpět (ale nikoliv přímo pod dráhu houpačky, aby na ně nemohl nikdo spadnout).

A naopak na druhé straně bude startovní čára. Za ní nasedají piloti na houpačku. Pro jednodušší nasedání je tam umístěn špalek (houpačka je zde již výše nad zemí, takže se špatně nastupuje, zvláště menším dětem).

A o co vlastně jde. Pilot nasedne na houpačku, jednou rukou se drží lana a v druhé drží bombu. Nesmí šlápnout za startovní čáru. Poté odstartuje, zhoupne se (sám nebo za pomoci spoluhráčů) a letí nad cíle na druhé straně. Během letu se pokusí odhodit bombu tak, aby zasáhl jeden z cílů (tj. bomba zůstala v hrnci či lavoru). Poté se vrací zpět. Za čárou může sestoupit, nebo se zhoupnout znovu (spoluhráči mu mohou podat další bombu).

Herních principů se dá vymyslet více. Je možné hrát například na družiny, kdy každý hráč z družiny bombarduje tak dlouho, dokud nezasáhne postupně všechny cíle. Pak se vystřídá a nastupuje další hráč. Kdo zrovna nelétá, pomáhá s nabíjením a směřováním hupu.

Nebo je možné cíle bodově ohodnotit a počítat, kdo nahází více bodů na třeba deset zhoupnutí.

A nezapomeňte na bezpečnost. Prostor pod houpačku musí být vyčištěný kvůli možným pádům (žádné kameny, pařezy, větve,…). Také pozor na okolní stromy, prostor pro kyvadlo musí být volný.

The post Bombarďáci na houpačce appeared first on Ostrov nápadů.

Vyrobte si barevný jehlan z brček a zahrajte si s ním jednoduchou a zábavnou hříčku, vhodnou do klubovny či na zastávku při čekání na vlak nebo autobus.

Hra má velmi jednoduchý princip. Menší skupina hráčů stojí v kruhu a hází mezi sebou jehlan vyrobený z barevných brček. Jehlan má 6 brčkových hran a každá hrana je jinak bodově ohodnocena podle barvy. Hráč si při chycení jehlanu přičte body podle toho, za brčko jaké barvy jehlan chytí. Více viz podrobná pravidla.

Jak jehlan vyrobit

K výrobě budeme potřebovat 6 barevných brček, v našem případě tři modrá, dvě zelená a jedno červené. Dál už stačí jen kousek provázku, který protáhneme brčky tak, aby vznikl jehlan. Vážeme pouze jeden uzel na konci, zbytek zvládneme protahováním.

Nejprve navlékneme 3 brčka za sebou. Jedním krajním provlékneme provázek i v protisměru, vznikne základní trojúhelník. Viz obr 1.

Pokračujeme v navlékání, přidáme dvě brčka na rohy, ze kterých vychází provázek.  Oba provázky nyní společně protáhneme posledním brčkem. Viz obr. 2.

A pak již stačí spojit uzlem tak, aby vznikl hotový jehlan. Viz obrázek 3.

Jehlan je lehoučký a snadno rozložitelný i složitelný, není tedy problém vzít ho s sebou třeba na výpravu.

Pokud chcete, aby jehlan více létal, použijte těžší brčka, případně brčka vyplňte např klacíky či špejlemi.

Podrobná pravidla

Strany jehlanu jsou bodově ohodnocena takto

• Modrá -1 bod
• Zelená – 2 body
• Červená – 3 body

Hází si minimálně 2 hráči mezi sebou na vzdálenost cca 2 m (záleží, jak máte těžká brčka, podle toho jehlan létá).

Jehlan se chytá i hází jednou rukou.

Při chycení se smí jehlan dotknout pouze chytající ruky (tj. žádné opření o tělo apod), v tom případě se hod nepočítá (je za 0 bodů).

Nechycení, stejně jako „nečisté chycení“ přes roh jehlanu je také za 0 bodů.

Hází se stejnou rukou, jakou hráč jehlan chytil, nijak se nepřehmatává.

Jehlan musí být hozen slušně a přesně, jinak se hod opakuje.

Hrajeme do tolika bodů, dokud to hráče baví. Případně nastavíme limit (např. 10 bodů), kdo ho dosáhne, vyhrává kolo a vypadává. V tom případě se obvykle hraje více kol.

The post Házecí jehlan appeared first on Ostrov nápadů.

Chcete si užít souboje excelentních parašutistů v délce seskoku nebo v přistání na přesnost? Zahrajte si podzimní hru s využitím schopnosti rotujícího letu javorových nažek.

Ještě před záplavou listí se na podzim k zemi snášejí roje úžasných parašutistů na rotujících křidélkách. Javorové nažky pořádají nevypsanou soutěž o nejkrásnější let v nekonečné rotující spirále. Zkuste si s nažkami zahrát malou hříčku.

Každý ze soutěžících si pečlivě vybere ze záplavy nažek na zemi svého parašutistu. Hledá takovou nažku, která nejlépe využívá rotační let, není moc těžká a hlavně dobře startuje (těžší nažky někdy chvíli letí svisle, než začnou rotovat). A pak už může začít soutěž.

Javorový seskok hrajeme jako vyřazovací soutěž dvojic, podobně jako paralelní slalom.  Oba parašutisty vypouští startér najednou z otevřených dlaní nadhozením do výšky z vyvýšeného místa, aby byla dráha letu co nejdelší (na úvozem, z velkého kamene, z nízké větve stromu nebo ze zídky). Která ze dvou současně vypuštěných nažek nažek zůstane déle ve vzduchu? Každý hráč sleduje svého parašutistu a startér rozhodne, který zůstal ve vzduchu déle a postupuje do dalšího kola. Při dostatku času je napínavější soutěžit na dva vítězné seskoky.

Je třeba přesně dopředu stanovit pravidla soutěže. Některé nažky mohou mít horší start (jak už jsme psali, chvíli padají volným pádem), jiné startují ihned, proto je pro výběr soutěžní nažky důležité zkoušet letové schopnosti podle daných pravidel, podle větru i způsobu startu. Hráč může v průběhu soutěže svého favorita měnit, nebo střídat více parašutistů.

Kromě soutěže v co nejdéle trvajícím seskoku, kdy je potřeba vypouštět oba parašutisty najednou a za stejných podmínek, si můžete zasoutěžit v přesnosti přistání. Takový seskok na přesnost je tím zajímavější, čím vyšší místo na soutěž se podaří najít. Zde není potřeba startér, každý vypouští svého parašutistu sám. Podmínkou je, aby parašutista rotoval na svém křídle nejméně polovinu seskoku.

Žebříček postupujících může být vyřazovací na jednu porážku, či složitější na dvě porážky, více najdete v článku Turnajové systémy.

Jistě vymyslíte i další varianty, například s označenými nažkami, kdy není potřeba soutěžit ve dvojici a může skákat více parašutistů najednou.

The post Javorový seskok appeared first on Ostrov nápadů.

Přehazovaná s vlastními botami je rychlá hra vhodná na letní louku. Naházejte na soupeřovu polovinu více bot, než on na tu vaši. Pozor, zásah letící botou docela bolí.

Hru hrajeme na louce, kterou lanem rozdělíme na dvě poloviny. Soupeří proti sobě dvě družstva.

Všichni si sundají boty a každé družstvo dá své boty na hromadu uprostřed svého území. Pak začíná vlastní hra. Po startu začnou všichni přehazovat boty ze své poloviny na polovinu soupeřovu.

Cílem družstva je, aby po uplynutí předem dohodnutého časového limitu (stačí cca 5 minut) bylo na soupeřově polovině více bot než na polovině vlastní. Jde tedy o to sbírat a házet boty co nejrychleji a co nejdále.

Je také nutné dávat dobrý pozor na boty letící od soupeře, zásah botou docela bolí. Doporučujeme používat jen lehčí boty, pohory a kanady nejsou zrovna nejvhodnější. A samozřejmě je zakázáno záměrně na někoho mířit.

Hra je poměrně fyzicky náročná, je proto lepší dělat jednotlivá kola hry kratší a zahrát si více kol za sebou.

A úplně na závěr probíhá poslední část této hry – najdi svoje boty…

The post Boty – přehazovaná appeared first on Ostrov nápadů.

Zábavná variace na vybíjenou či hru „na jelena“. Hráči stojí v kruhu a přihrávají si míč, kterým se snaží vybít „starou herku“ běhající v kruhu.

Jednoduchá hříčka vhodná na louku. Hráči vytvoří velký kruh, rozestup mezi hráči je 1-2 m. Uprostřed kruhu pobíhá „stará herka“. Cílem hráčů je zasáhnout (vybít) míčem ocas herky.

Herku vytvoří alespoň 4 hráči, kteří stojí za sebou a drží se za ramena či za pas. Herka se nesmí rozpojit. První hráč tvoří hlavu herky, poslední je ocas.

Hráči v kruhu si navzájem přihrávají míč a snaží se zasáhnout ocas herky. Aby hráč mohl vystřelit, musí mít „nabito“, tj. musí míč chytit ze vzduchu. Herka se samozřejmě brání,  pobíhá po kruhu, různě se kroutí, ranám nastavuje hlavu a ukrývá svůj ocas. Hlava herky smí střelu chytat rukama, ostatní v těle herky ruce nemají (drží se s nimi), tak mohou používat na obranu před míčem alespoň nohy. Ocas se samozřejmě míče nesmí dotknout vůbec ničím – jinak je vybitý.

Je-li herka zasažena do ocasu, úspěšný střelec se stává hlavou herky a hráč – ocas odchází na místo střelce.

Hra se obvykle nijak nehodnotí, hraje se pouze pro zábavu.

The post Stará herka appeared first on Ostrov nápadů.

Házeli jste rádi ve škole mokrou houbou? Tak přesně tohle bude hlavní náplní této hry vhodné na léto do rybníka.

Houbovou bitvu hrajeme ve vodě. Soutěží dvě nebo v našem případě tři družiny proti sobě.

Ke hře budeme potřebovat na každou družinu jedno plavidlo (např. duši od traktoru), asi 20 ks molitanových houbiček (stačí nastříhat nějaký starý molitan) a raketu na líný tenis. Dále provázek a bójky na rozdělení území.

Každá družina má jedno plavidlo , na kterém sedí střelec. Střelec hází po ostatních střelcích (jen po střelcích) molitanové střely. Jeho cílem (a cílem celé družiny) je způsobit co nejvíce zásahů ostatním střelcům. Jakmile je ale střelec zasažen nepřátelskou houbou, musí plavidlo opustit a na jeho místo nastupuje další člen družiny.

Ostatní hráči, kteří zrovna nejsou střelci, manévrují s plavidlem  a hlavně sbírají střelivo a nosí ho střelci.

Ve vodě vyznačíme území (rozdělíme ho provázkem na bójkách na poloviny či třetiny), každá družina se smí pohybovat a manévrovat svým plavidlem jen ve svém území.

Na družinu jsme přidali ještě jednu raketu na líný tenis, kterou může zvolený obránce využít při bránění svého střelce.

Hraje se na určitý čas (cca 20 minut) a vítězí ta družina, která má nejvíce zásahů.

Po plavidle se smí střílet až ve chvíli, kdy je střelec na palubě (ne při střídání hráčů po zásahu).

Hráči se na pozici střelce musí střídat v předem určeném pořadí stále dokola (tedy nikdo nesmí být podruhé, dokud každý nebyl alespoň jednou).

The post Vodní houbová bitva appeared first on Ostrov nápadů.