Ctitel indiánů Ivan Hiawatha Makásek

Ivan Hiawatha Makásek patří k výrazným postavám skautského, woodcrafterského, ochranářského a také tábornického světa. Je autorem řady knih, z nichž některé spadají i do oblasti zájmu Ostrova nápadů.

Rozhovor a autorem je pro nás vždy příležitostí lépe poznat člověka, který promlouvá k mnohým svými knihami. Recenzím tábornických knih, včetně legendárních starších příruček, se věnujeme pravidelně a k tomu patří i rozhovory s autory.

Tentokrát jsme požádali o rozhovor RNDr. Ivana Makáska – Hiawathu. Titulek článku sice hovoří o indiánech, ale autorské rozpětí Ivana Makáska je mnohem, mnohem širší. Kromě příruček a časopisů blízkých táborníkům je také autorem knih, které mapují historii ochranářského časopisu Nika, vznik lakrosu u nás, či historii roverských, skautských a tábornických oddílů. Svět Indiánů je ovšem námětem jeho knih nejčastěji.

Ostrov nápadů je především tábornický web, začneme proto z této strany. Tvoje dávná příručka Kult ohně je jednou z mála knih určených pro ohnivce. Jak vznikla.

Příručka Kult ohně (1967) nejdříve vyšla jako samizdat, rok poté ji vydali skauti v JUNu. Skauti ovšem spisek dali po čase do klatby, když měli za to, že jde spíše o woodcrafterský počin – nešťastné to dědictví našeho junáctví. Původně jsem ji pro ohnivce nepsal, adresoval jsem ji všem, kteří ohně užívají na svých výletech, táborech, při různých zkouškách, tábornické praxi. Jejich vztah k ohni byl spíše jen praktický, ale někdy nedůstojný. Přál jsem si, aby cítili něco víc. Inspiroval jsem se nejen ve starých woodcrafterských časopisech, ale bylo to i mé bytostní založení. A tak jsme se tou cestou vydali v Neskenonu. Bylo zapotřebí zkušenosti, nápady, mystické představy sepsat, abychom měli následovníky.

Které z dalších tvých knih a příruček se týkají tábornictví?

Moje příručka pro pokročilé skauty Táboříme v týpí (1972) se bohužel nikdy nedostala mezi čtenáře. Napsal jsem ji po úspěšném měsíčním táboře Neskenonu (tábor Bílých týpí), kde se indiánské stany velmi osvědčily. Asi šedesátistránkovou knížečku opatřil Zdeněk Ruffer nákresy, obrázky, kolážemi a po měsíci jsem ji předal v Olympii. Obsahovala návody na materiál, střihy a způsob šití různě velkých stanů, návod ke stavbě a zařízení indiánského interiéru, postel Arapaho z proutí, zhotovení sítěné hamaky, rohoží, jak zvládat déšť, kouř, horko, vítr (dělali jsme si během tábora pečlivé záznamy, které  jsem posléze vyhodnotil); připojeny byly i názorné fotografie. Podobnou příručku do té doby u nás nikdo nenapsal.

Zatímco knížka postupovala více než roční kalvárii po nakladatelstvích (např. Blok v Brně) a vraceli ji s poukazem, že „voní“ Západem, vyšla roku 1971 v New Yorku kniha manželů Laubinových. Byla fundovanější díky jejich působení v indiánských rezervacích. Do češtiny ji přeložili Josef Šilha a Jiří Macek-Čiksika, hoši z Neskenonu, kteří s využitím mé příručky, včetně jejího názvu, posléze přišli s vlastní verzí nejdříve v samizdatu a po roce 1989 vyšla dvakrát v Lize lesní moudrosti (poprvé 1990 v edici Les).

V roce 2014 dal mé původní příručce Táboříme v týpí výpravnou knižní podobu, a k mým 70. narozeninám vydal Tomáš Studenovský -Tuwanakha, redaktor Midewiwinu.

Zmíním i Lakros, sport českých skautů a trampů. Téměř devadesátistránkovou knížečku o vzniku historii a rozvoji lakrosu u nás vydalo v Dobřichovicích nakl. a vydavatelství UPO. Tisk ofset, barevná obálka, černobílé i barevné foto. Lakros se sice u nás hrával už za první republiky v LLM, ale pro moderní dobu jsme ho znovu objevili v Neskenonu. Jeho historii v Kanadě a rozvoj u nás v 70. letech popisuji v této sice útlé, ale myslím zdařilé a fotograficky dobře vybavené publikaci (mimochodem mám k dispozici asi 30 kusů).

Historická kroniková trilogie – Kluci z Dakoty, Kluci z Neskenonu a třetí díl Kluci z Neskenonu a lidé z Midé, má táborníkům co říci, zvláště těm, co vedou dětské oddíly. A v knize Neskenonské návraty, kterou vydal Midewiwin v roce 2013, si táborníci také najdou své. Považuji ji za jednu z nejlepších.

 

Velkou tábornickou stopou je vydávání časopisu Wampum Neskenonu, který pro veřejnost vycházel v letech 1992 – 2006. Co bylo cílem časopisu a co v něm najdou táborníci?

Cílem bylo sdělit mládeži přístupnou formou, že woodcraft a skauting pocházejí z jedné kolébky, a že by bylo ve svobodné zemi hloupé udržovat falešnou tradici vzájemné nevraživosti mezi oběma hnutími. Ve Wampumu si mohli dobře počíst i trampové a všichni táborníci inklinující k setonovské tradici a k roveringu. Akceptování toho nejlepšího z obou hnutí právě praktikoval Neskenon, a časopis (původně čistě oddílový) toho byl dokladem. Získal si skutečně velkou oblibu.

Ve Wampumu Neskenonu se projevilo tvé celoživotní pojetí blízkého propojení skautingu a woodcraftu. Co je podstatou této myšlenky?

Studium historie obou hnutí a znalost činnosti skautského oddílu i woodcrafterského kmene. Touha neztratit životní kamarádství z neznalosti věcí a souvislostí. Za bratry jsem měl jak skauty, tak woodcraftery, podobně jako spolupracovník Wampumu grafik Ladislav Rusek. Ten žil junácký ekumenismus (jak jsem mu rozuměl) v praxi, a svým uměním to prokazatelně vyjadřoval.

Tvůj oddíl Neskenon výrazně promluvil k mnoha následovníkům. Jak se to podařilo?

Každý oddíl má svou neopakovatelnou atmosféru. My jsme naši hru na historickou indiánskou Ligu pěti irokézských kmenů hráli tak přesvědčivě a důsledně i podle existujících živých vzorů, že měla působivou vypovídající hodnotu i pro střídající se další oddílové generace. Aby nikdo nezapomínal na tradiční názvy, hry, sněmovní písně, obřady, zvyklosti a události – vše bylo zaznamenáno v našich kronikách, almanaších i knihách. A to se samozřejmě promítalo do všeho, co nás obklopovalo. Žili jsme Ne-Ske-Nonem: bojovníci, owačirové, náčelníci, ohnivci, wagamedi, šamani. Všichni stoupali na Horu poznání, podle získaných důkazů – činů orlích per. A ctili Dvanáctiramenný Zákon Ohně. Kdosi označil naše sněmy jako lesní mše. Romantika a mystika uchvacovala nejen dětskou mysl. Silnou roli hrál také velmi intenzivní život v přírodě, její poznávání a ochrana.

S tábornickou a trampskou komunitou souvisí také oceňovaná kniha „Poselství Svatojánských proudů“. Jaký máš vztah k tomuto téma?

Kniha Poselství Svatojánských proudů (2001) má podtitul Příspěvek k rané historii skautingu, vodáctví a trampingu středních Čech, což mluví samo za sebe. Vyšla roku 2001 v neobvyklém formátu v nakladatelství Ostrov. Přesto, že šla na dračku, zůstalo jen u 1. vydání pro nedorozumění s nakladatelem. Podnět ke vzniku této publikace dal nález jako vystřižený z knih Jaroslava Foglara: desítky let se pátralo po tzv. staničních knihách skautů, vodáků a trampů, které spojovala Vltava. A náhle jednu z nich kdesi na půdě starého domu náhodou objevili dva trampové, aby mi ji nabídli ke zpracování. Byl to unikát, plný zápisů, kreseb a fotografií. V té době celé to legendární území Svatojánských proudů už dávno zaniklo pod vodami přehrady. Knihu jsem doplnil o další dokumenty a svědectví pamětníků, z nichž jedním byl (v té době nejstarší vodní skaut) legendární MUDr. Jiří Votava – Fixín. Kniha je opatřena několika fotografiemi a grafikou Jana Čáky z knihy Zmizelá Vltava.

Mimo tábornictví jsi zanechal mnoho hlubokých stop v ochranářství. Časopis Nika jsi vedl v letech 1979 – 2006. Byl v nelehké době socialismu a v období po jeho pádu významným zdrojem informací o ochraně přírody a ekologii. V roce 2018 jsi vydal knihu „Moje léta s Nikou“. Jak na tohle období hledíš dnes?

Bylo to důležité období mého života a doufám, že Nika „vyryla“ na poli ochrany přírody a životního prostředí významnou brázdu, takže se celý tým redaktorů a našich spolupracovníků nemá za co stydět. I když dnešní mladá ekologická obec o Nice už moc neví. I proto jsem také předmětnou knihu napsal. Čekal jsem sice větší odezvu (150 vydaných a prodaných výtisků je přece jen málo), ale mezi významnými ekology zřejmě získala body, což myslím vedlo k udělení Ceny Josefa Vavrouška za celoživotní dílo (to je pouze domněnka).

 

Další tvojí láskou jsou Indiáni, vydal jsi řadu knih o jejich historii i současnosti. Co čtenáři v knihách najdou?

Původně jsem chtěl studovat etnografii na filosofické fakultě, ale nakonec jsem se vydal přírodovědeckou stezkou, což nebylo nijak v rozporu (američtí studenti antropologie se indiány dnes zabývají). O jejich etnografii jsem se nepřestal zajímat, hlavně o historii a společenské zřízení.  Samozřejmě jsem vyrostl na příbězích Karla Maye, ale brzy jsem si uvědomil, že jde o pouhou fixi. Chtěl jsem o nich psát pravdu na podkladě historických událostí. Léta jsem sbíral podklady a až v penzi jsem vydal trilogii: V zajetí Irokézů (2013), Hrozba černého šamana (2015), Dvakrát medvědem (2017).

Stále víc mě zajímala také současnost indiánských kmenů. V roce 2006 jsem podnikl s přítelem cestu do Kanady a vytěžil z toho trilogii. První vznikl malý průvodce (300 stran) po indiánských skupinách Yukonu a Britské Kolumbie s názvem Stále vztyčují totemy (2008). Další kniha Totemy a indiáni Severozápadního pobřeží Pacifiku (2010) s doporučující předmluvou prof. dr. Josefa Kanderta , CSc. vyšla o dva roky později. Odborník mimo jiné píše: „O kultuře a umění indiánů Severozápadního pobřeží bylo sepsáno nemálo článků a knih, pokud ale vím, žádná se nepodobá té naší. V našem, českém prostředí, je to jeden z mála textů vůbec pojednávající o této oblasti…“ Třetí kniha se jmenuje Indiáni Britské Kolumbie strpěli Olympiádu (2011). Konala se v kanadském Vancouveru roku 2010. Místní domorodci proti umístění největšího sportovního svátku světa bojovali několik let, a každého vnímavého čtenáře překvapí, jaké újmy museli přestát včetně rozsáhlých zásahů do jejich životního prostředí a místní přírody. Tuto knihu je stále možné objednat.

Kniha Současní indiáni a ropné písky (2018) je plná boje amerických domorodců za životní prostředí, proti nejdrastičtější formě těžby ropných písků – frackingu a proti výstavbě sítě ropovodů, které jsou bezostyšně vedeny v přímém či blízkém kontaktu s indiánskými rezervacemi. Indiáni současně řeší i ohrožování světového klimatu, čistotu pitné vody a udržení lidských i občanských práv. Kniha vyšla vlastním nákladem autora v bibliofilském nákladu (v případě zájmu je možný i jednotlivý dotisk cca do měsíce).

V těchto dnech vychází vlastním nákladem kniha Hvězdy nad Dakotou a Želvím ostrovem nepohasly. Po nenaplněných nadějích v roce 2016 pozdvihly domorodé národy (kmeny) opět hlavy a jejich bojovnici si dali nové sliby. Čtenář se dozví, jak se jim dařilo či nedařilo plnit náročná předsevzetí po vzepětí v siouxské rezervaci Standing Rock v Severní Dakotě.

Obdržel jsi významnou ekologickou cenu Josefa Vavrouška za rok 2018. Co bylo podnětem pro její udělení?

Dlouholeté šéfování a vydávání ekologického časopisu Nika a, jak už jsem řekl, kniha Moje léta s Nikou.

Kde se čtenáři Ostrova nápadů dozvědí víc o tvých knihách, kdyby si nějakou chtěli koupit a přečíst? 

Jak se mi dostat na kobylku?  Nuže, do vyhledávače stačí zadat mé jméno (pozn. redakce  – asi nejlepší povídání o Hiawathovi jsme našli na stránkách oddílu Shawnee).

Největší nabídka knih (včetně knížek vydaných vlastním nákladem) je ve spřáteleném antikvariátu ve Stodůlkách u stanice metra Hůrka, Sluneční nám. č. 2583, webové stránky www.antikvariat-nika.cz, e-mail: info@antikvariat-nika.cz, a konečně můj mail: makasek.ivan@seznam.cz. Rozsáhlý videorozhovor a také podrobně popsaný životní příběh najdete na stránkách Paměti národa.

Děkujeme za rozhovor a přejeme dostatek elánu a zdraví do další práce.