Chvála trávy a louky
Tráva je nenápadná i pozoruhodná zároveň, při toulkách přírodou se s ní setkáváme neustále a přece nám její neobyčejnost často uniká.
Článek je výňatkem z knihy Výpravy do přírody, ve které jsou popsány zážitky z výprav oddílu Rysů a jejich vedoucího Zubra.
Zubr zastavil se u velké louky a zeptal se jestli víme, co je na ní největším pokladem. Trochu nás zaskočil, protože nikdo z nás žádnou vzácnost neviděl a ani po velkém přemýšlení nikoho nic nenapadlo.
„Možná vás to trochu překvapí, ale tím pokladem je obyčejná tráva. Totiž – obyčejná, to není správné slovo, protože trávy jsou součástí každé louky, rostou v lese, v bažině, na velehorách a dokonce i v Antarktidě. Vydrží i vytrvalé sekání na trávníku v zahradě i v parku a také obilí, ze kterého meleme mouku a pečeme chleba, není nic jiného než vyšlechtěné druhy trávy. Tráva je tak všudypřítomná, že jsme ji přestali vnímat jako živou přírodu. Proto bych chtěl, abyste jí neubližovali zbytečně. Nestavte na trávu horký ešus ani na ni nevylévejte vařící vodu. Je to stejná součást živé přírody jako orchideje nebo maminčin fíkus v obýváku. Víte například, že na louce před vámi roste tráva, která dala jméno hudebnímu stylu? Lipnice luční se v Severní Americe nazývá Kentucky Blue Grass a podle ní je pojmenován celý hudební styl bluegrass. Když lipnice kvete, zbarvuje se louka opravdu do modra a podle toho je prý také pojmenována pražská čtvrť Modřany. Stejně jako tráva je krásná i louka sama. Když přijdete na kvetoucí louku a zaposloucháte se do zvuků, které se nad ní nesou, je to jakoby člověk vstoupil do světa klidu a pohody. Schválně chvíli tiše stůjte a poslouchejte.“
Dlouho jsme to nevydrželi a tak nám Zubr ještě řekl, že to všechno samozřejmě neznamená, že bychom nemohli po trávě chodit a hrát hry na louce. Stačí, když nebudeme trávě ubližovat zbytečně.
