Jak fungují vrhací šípy

Vrhací šípy nebo také vrhací oštěpy mají rozmanité využití. Jsou to lovecké zbraně ale také sportovní a herní pomůcky.

Vrhací šípy jsou známé z více míst a nezávisle na sobě sloužily jako lovecké střely pro atlatl stejně dobře pravěkým Evropanům či Australanům jako jihoamerickým či severoamerickým indiánům. Sportovní a herní využití připomíná například známá hra Vraních indiánů s vrhacími šípy. Vzhledem připomíná vrhací šíp spíše malý oštěp s opeřením na konci a s délkou 120 – 250 cm. Byl vrhán pomocí různých technik od zajímavé techniky hodu pomocí provázku až po atlatl. Historické vrhací šípy nemají nic společného s kovovými, asi 15 cm dlouhými šipkami s podobným názvem, které nabízejí internetové obchody.

Vrhací šípy jsou vyrobené z tenkého rovného prutu o průměru 9-13 mm. Z praktického důvodu je zpočátku výhodnější zvolit kratší šípy 120-180 cm dlouhé ať už z pohledu snadnější výroby či menších problémů při převážení a uchovávání. Postup výroby vrhacího šípu se neliší od klasických šípů pro lukostřelbu. Šíp je možné vyrobit z lísky či z vrby. Vyrovnání prutu musí být provedené co nejpečlivěji. Ještě čerstvý prut se nahřeje nad ohněm a prohýbáním se postupně vyrovnává. Stejně pečlivé musí být i očištění a ohlazení šípu. Nejšetrnější je škrábání ostřím nože nebo střepem skla, dá se samozřejmě použít i hoblík. Špička na nepatrně silnějším konci šípu je zatížena ocelovou trubkou na konci zploštělou, na druhém konci je opeření a na samém konci je ratiště zahloubené pro opření šípu o bodec atlatlu. Pírka jsou přilepena kožním klihem a zajištěna omotaným lýkem.

Dobrou zábavu poskytují vrhací šípy i bez atlatlu při vrhání pomocí provázku jednoduše omotaného kolem prstu nebo dlaně. Zároveň si člověk ověří princip a dostane tu správnou chuť si atlatl vyrobit. Podle zkušeností se vzdálenost, kterou šíp doletí při použití provázku, prodlužuje o polovinu oproti hodu rukou. Pokud provázek přivážete na krátkou hůlku místo na prst, hod se prodlouží asi na dvojnásobek hodu rukou. A pokud si pořídíte vrhač oštěpů  atlatl, výsledný hod může být i víc než třikrát delší ve srovnání s hodem rukou.

Vraní indiáni hráli s házecími šípy hru vzdáleně podobnou petangu. Jeden z bojovníků hodil co nejdál svůj házecí šíp, který byl označený pírkem. To poněkud snížilo dolet šípu a zároveň označovalo cílový šíp, k němuž se ostatní snažili co nejvíc přiblížit vlastním šípem. Když všichni zúčastnění hodili svůj šíp (mohli mít i dva šípy), změřila se vzdálenost. Majitel nejbližšího šípu převzal pírko pro označení cílového šípu, připevnil ho na svůj a hra pokračovala dalším kolem.

Vrhací šípy jsou neobvyklý a téměř zapomenutý výrobek přírodních národů, se kterým je možné zažít mnoho zábavy. Nemusíme snad připomínat, že je při všech způsobech házení či vrhání třeba dodržovat bezpečnost v prostoru dopadu šípů.