Jak vyrobit pazourkový nůž

 

Vyrobit jednoduchý pazourkový nůž není až tak složité, ale vyžaduje určitou přípravu. O pazourku každý slyšel, nejspíš i viděl krásné čepele v muzeu, málokdo však ví, jak takový pravěký nůž vyrobit.

Pazourek je symbolem doby kamenné a kdo se chce na táboře nebo s oddílem vypravit do pravěku, s pazourkem se zcela jistě setká. Předem je třeba říci, že štípání pazourku je veliké umění a cílené odbíjení úštěpů zvládnou po čase jen zruční a trpěliví. Na druhou stranu vhodný úštěp pro vlastní pazourkový nůž dokáže odštípnout skoro každý, kdo překoná nedostupnost potřebné suroviny. I když skutečný mistr by přitom jistě zaplakal.

Nůž patří k základnímu vybavení pravěkého cestovatele a pazourkový nůž především. Obdivuhodná pevnost a zvláštní lomové vlastnost dávají pazourku výsadní postavení mezi surovinami, které doba kamenná nabízí. Při štípání se totiž pazourek odbíjí v úštěpech, které jsou neuvěřitelně ostré. Byly publikovány zprávy o operacích s pazourkovými skalpely a my jsme se s úspěchem zkoušeli pazourkem oholit.

Při přípravě pazourkového nože pomineme velká a dlouhá ostří, která zvládne jen zručný odborník a zpočátku zkusíme použít malý úštěp s břitem kolem tří až čtyř centimetrů. Získat úštěp přesným úderem vyžaduje zkušenost a zpočátku se to těžko podaří. Na druhou stranu se dají údery většího kamene na okraj pazourku odbíjet štěpiny a mezi nimi se při troše trpělivosti pořádně ostrý kousek najde.

Ale pozor, odletující úštěpy jsou nebezpečné a je nutné chránit oči. Tuhle stránku bezpečnosti není radno podcenit. Doporučujeme ochranné brýle na očích, rukavice a koženou zástěru, která ochrání oděv před ostrými hranami pazourku.

Další částí přípravy nože je zhotovení rukojeti. Nejjednodušší výroba je z příhodně silné větve měkkého dřeva, např. borovice. Opatrně vydlabeme zářez odpovídající vybranému úštěpu. Zasazenou čepel můžeme zpevnit ovázáním surovou kůží či v nouzi provázkem, ale není to nutné. Daleko lepší je dobře zalít úštěp rozehřátou smůlou, kterou ještě lokálně přihříváme foukáním slámkou nebo bezovou trubičkou přes žhavý uhlík. Smůla se tak zalije do všech skulin a úštěp v rukojeti pevně drží. Smůla je poměrně křehká, osvědčilo se ostření jemným prosátým pískem nebo moukou, což smůle dodá alespoň trochu odolnost proti rychlému popraskání.

Pazourkový úštěp může být velmi ostrý, ale čepel nesnese žádné páčení a snadno se láme. Vyplatí se zhotovit si na ostří kožený chránič nebo pochvu na celý nůž. Otupený úštěp lze ještě opravit retušováním. Bočním tlakem na čepel odlamujeme malé kousky, až vznikne jakási pilka, která má opět ostré hrany. Podobně můžeme upravovat i tvary nových úštěpů.

Pazourkovým nožíkem rozřízneme kůži, maso a většinu toho, co potřebujeme, s výjimkou např. chleba a silnějších materiálů, kde krátká čepel nedosáhne do potřebné hloubky. Lze řezat i dřevo, ale nikoliv vyřezávat, protože se nevyhneme páčení, které nožík nevydrží.

Z úštěpů lze vyrobit i škrabky na zpracování kůže, z menších úštěpů se dá složit srp na obilí nebo nůž s delším ostřím. Náročnější na upevnění jsou hroty šípů či oštěpů. Možností daných pravěkými nálezy je mnoho.

Využití pazourkového úštěpu máme popsané, ale jak už bylo řečeno zpočátku, horší je to se získáváním suroviny. Originální ložiska pazourku se nacházejí v křídovém pásu, který se v Evropě táhne od Baltu přes Anglii až na jih Francie. Hojně se nachází na plážích Baltu, v Anglii je z pazourku postaveno mnoho zdí mezi pozemky a i několik kostelů.

Pazourek známe jako složitě tvarované a bíle zapouzdřené valouny v barvě černé, šedé či hnědé. Je tvořen z 99 % z křemene, jeho původem jsou křemičité sedimenty dávných jednobuněčných organismů a chemické změny pod velkým tlakem. Používal se od pravěku k výrobě nástrojů až do středověku na křesadla a do palných zbraní. Zajímavostí je, že podle anglického (i německého) názvu pazourku ‚flint‘ vzniklo pojmenování flinta.

U nás je jen několik vzácných lokalit pazourku na severu Čech a Moravy (většinou jde o pazourky dopravené na naše území ledovcem). Proto nezbývá, než ho dovézt, koupit, nebo nahradit domácí surovinou, třeba jemnozrnným křemencem, radiolaritem nebo rohovcem. V každém případě, čím větší a celistvější máme surovinu, tím lépe. Je zajímavé, že k odbíjení úštěpů postačí znalcům nástroje z kosti a parohu. Ale to už je vyšší škola.

Vážnější zájemci mohou využít videonávody na internetu či občas pořádané kurzy štípání pazourku. Pro začátečníky stačí, když zůstanou u úderu větším oblázkem na hranu pazourkové pecky. Pazourek se štípe pod stále stejným úhlem a po určité zkušenosti jsou vzniklé úštěpy dostatečným základem pro vlastní pazourkový nůž.