Milíř a výroba dřevěného uhlí

Dřevěné uhlí není problém koupit, ale určitě zábavnější je vlastnoručně si ho vyrobit. Všichni známe uhlíře z Pyšné princezny, ale málokdo zkusil, jak takový milíř opravdu funguje. Svoje zkušenosti nám popsali kluci z oddílu Mamuti.

Na našem táboře potřebujeme při experimentech s tavbou kovu hodně dřevěného uhlí. Jednou nás na internetu zaujalo video o jednoduché výrobě vlastního dřevěného uhlí . Podle videa se zdálo vše celkem jednoduché. Troufnu si i říct, že doopravdy nebylo nijak složité dojít k výsledku, ale vždy je co zlepšovat. Momentálně máme zkušenosti se dvěma milíři, v nichž jsme uhlí zkoušeli vyrobit. Pokusím se popsat postup a naše zkušenosti.

Při našem prvním pokusu jsme chtěli postupovat podle videa a zvědavě čekat, co se stane. Nejdřív jsme museli nasbírat dřevo. Snažili jsme se sbírat tlustší klacky (průměr 6 cm). Ve výsledku jsme ale brali téměř cokoliv, protože nám sbírání dřeva přišlo zdlouhavé. Překvapilo nás, kolik dřeva je zapotřebí. Po nasbírání jsme klacky hustě naskládali vedle sebe svisle jako týpí, s nejdelšími klacky u středu. Základna byla odhadem o průměru asi 1,5 m, nejdelší klacek byl asi 1,2 m dlouhý.

Začíná stavba milíře

Poté nás čekalo nepříjemné navážení hlíny na obalení. Hlína nemusí být nijak zvlášť zpracovaná ani nějaká speciální. Ale by milíř držel, je ale třeba hlínu prohníst (nebo rozšlapat) s trochou vody tak aby tvořila tuhou ale kompaktní hmotu. Stavba pece dá docela zabrat, to jsme poznali brzy.

Než jsme začali nanášet hlínu, obalili jsme dřevo smrkovými jehličnatými větvičkami. Hlína se pak nepřilepí ke dřevu, které bude následně uhelnatět. Nanesli jsme silnou vrstvu hlíny a vytvořili kompaktní hliněný plášť. Nahoře jsme nechali otvor kvůli hoření. To že je moc velký jsme zjistili pozdě. Měl by být velký tak, aby člověk neměl problém s jeho uzavřením, zatímco je uvnitř žár. To znamená průměru ne větším, než 20 cm. Náš problém se nám podařilo vyřešili jehličnatými větvičkami. Položili jsme je na otvor a až na ně jsme dávali hlínu. Dole jsme po obvodu vytvořili malé díry vysoké 15-20 cm, které slouží k proudění vzduchu a tím i ke korigování ohně. Takových děr jsme vytvořili pět (může být i víc).

Na vrchním otvoru jsme rozdělali oheň a čekali, než se prohoří až dolů a uvidíme ho všemi spodními otvory. Ve chvíli, když jsme skrz některý otvor viděli oheň, ucpali jsme ho hlínou a stejně jsme postupovali i u ostatních. Po posledním ucpání dolního otvoru přišel na řadu horní, který se nám podařilo zadělat, jak už jsem uvedl, s pomocí jehličnatých větviček.

Nyní následuje jenom „sklizeň ovoce“.  Asi po dvou dnech jsme milíř rozbili a byli jsme překvapení, že je uvnitř pořád žár. Nebylo se čemu divit, protože z milíře se téměř po celou dobu uhelnatění kouřilo. Vzniklé uhlíky jsme pak museli dohašovat vodou, což nebylo úplně chytré a doporučil bych uhlíky spíše zasypat pískem. Pak jsme je nechali na slunci uschnout a posbírali jsme uhlí. Ve finále jsme mohli mluvit o úspěchu, protože se nám podařilo vytvořili vlastní uhlí o objemu jedné banánové bedny.

Otevření / rozbití prvního milíře

Na příště jsme si odnesli pár poznatků: nechat nahoře menší díru, přikládat dřevo během hoření, otevřít milíř až úplně vychladne (může to trvat několik dní) a v zájmu úspor našich sil postavit o něco menší milíř.

Rok na to jsme se odhodlali k druhému pokusu. Tentokrát jsme měli o něco více sebevědomí a pocit, že už víme jak na to. Opět jsme začali sběrem dřeva a umínili si, na rozdíl od minulého roku dřevo porcovat (v rámci pravěkého zaměření našeho oddílu) primitivně, tedy velkými kameny. Šlo to vcelku jednoduše, a nakonec jsme měli milíř ještě větší než loni.

Dřevo jsme tentokrát obalili senem. Potom už klasicky hlínou a zapálili. Oheň nebyl tak prudký, což bylo nejspíš způsobeno menšími spodními otvory. Dřevo jsme přikládali, jak se jenom dalo a z milíře šlo opravdu hodně kouře.

 

Překvapilo nás, že po uspání otvorů milíř vychladl poměrně rychle, důvody jsme poznali až později. Při otvírání jsme ho nezničili úplně, jako při prvním pokusu, ale pouze jsme probourali jeden velký otvor. Chtěli jsme ho znovu použít. Uvnitř bylo nemilé překvapení… Dřevo. Začali jsme postupně vyndávat kusy dřeva a už to vypadalo že se nám druhý pokus nevydařil.

Když jsme se ale dostali ke středu, vysypalo se i uhlí. Vše jsme tedy vyndali a výsledek nás velice překvapil. Měli jsme dřeva, že jsme ho skoro nenaskládali zpět do milíře a uhlí o objemu tří banánových beden. Na klackách jsme nacházeli dehet a uvnitř milíře zbylo vlhké seno. Vzhledem k vlhkosti uvnitř milíře tedy asi víme, kde byl problém… Bohužel docela dost pršelo a přikrytí plachtou není úplně ideální řešení. Také jsme mohli asi nechat milíř více prohořet, než jsme ho ucpali.

Zastřešený milíř připravený k dalšímu použití za rok.

Příští rok se pokusíme o milíř potřetí, snad s lepšími podmínkami a rozhodně budeme mít méně práce, protože milíř nám stojí a dost dřeva nám také zůstalo. Určitě doporučuji podívat se na videa, podle kterých jsme to dělali, ten člověk je neuvěřitelný!

Autoři: Michal Hercík (Kocour), Milič Maryška (Slon), Adam Hora z oddílu experimentální archeologie MAMUTI


Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Share This