Jednou z pozoruhodných tábornických dovedností je vaření v pravěké keramice. Pojďme si vyzkoušet, jak vařili naši dávní předkové. Polévka či kaše z keramické nádoby má neopakovatelnou chuť a na táboře po ochutnávce většinou nic nezbyde.

Předpokladem vaření po způsobu pravěkých kuchařů je vhodná keramická nádoba. Na našem webu najdete je popsán postup výroby a výpalu přírodní keramiky (v závěru článku jsou odkazy). Tento text je určen každému, kdo už zvládl vyrobit nádobu na vaření, a chtěl by vyzkoušet ještě vaření v ní. Je třeba dodržovat několik zásad, aby se snížilo nebezpečí popraskání.

Tvar nádoby

Nejprve si řekněme něco o vhodném tvaru nádoby. Nehodí se totiž každý tvar, pro vaření na ohništi je vhodná nádoba s menším dnem a šikmo se rozšiřujícími stěnami. Taková nádoba se postaví na kraj ohniště mezi uhlíky (malé dno snižuje ztráty od studenější plochy pod nádobou), šikmé stěny zlepšují stabilitu nádoby a brání zvrhnutí.

Mezi tvary pravěké keramiky je mnoho vhodných nádob. Mezi nejpraktičtější pro vaření na otevřeném ohni patří slovanské varné nádoby, které se rozšiřují a až v horní části jsou mírně uzavřené prohnutým okrajem.

Topení v ohništi a popraskání nádob

Při vaření v keramice je třeba počítat s tím, že nádoba může prasknout. Při topení jsme vždy dodržovali pravidlo, že plameny by se neměly keramiky dotýkat v místech, která jsou nad hladinou vody/pokrmu v nádobě. Časem ale náš obdiv k hliněnému materiálu rostl a dovolili jsme si i trochu drsnější topení. Riziko prasknutí se tím ale samozřejmě zvyšuje.

Topení kolem nádoby je trochu jiné, než v běžném ohništi, je třeba se naučit přikládat kolem nádoby tak, aby oheň hořel pokud možno stabilně, ale ne divoce. Jednodušší je mít nádobu na okraji ohniště, kde se dobře přikládá na cca ¾ obvodu. Zbylá čtvrtina obvodu není ohřívána, ale ničemu to nevadí, naopak k topení a míchání je lepší přístup. Další zásadou je dávat nádobu do ohniště vždy už naplněnou (vodou či mlékem).

Zajímavou zkušeností je zjištění, že i v popraskané nádobě je možné celkem v pohodě vařit. Při nepozornosti topiče se totiž může stát, že nádoba popraská a objeví se trhliny známé z archeologických nálezů pravěkých keramických nádob vystavených v muzeu. Velmi často je možné v popraskané nádobě dál vařit ještě nějaký čas, než se definitivně rozpadne.

Míchání a odstavení z ohně

Důležitou součástí umění pravěkého kuchaře je správné míchání. Zvlášť u kašovitých pokrmů je třeba dobře a vytrvale míchat, aby se kaše nepřipálila. Ale i s polévkou je třeba občas zamíchat. Proto je lepší mít nádobu na kraji ohniště, kde je lépe přístupná pro míchání.

Zpočátku jsme v oddíle měli dojem, že vyjmutí nádoby z ohniště bude obtížné a vymysleli jsme držák z vidlice a zpětného háčku, kterým jsme mohli nádobu z ohniště vyndat. Po čase jsme zjistili, že při vaření na okraji není problém nádobu vyndat buď holou rukou, nebo pomocí hadříku či chňapky.

Nové nádoby

Při výpalu v přírodní peci se málokdy povede dosáhnout vyšších teplot přes 800 °C. Již zhruba 600 °C zaručí, že keramika je vypálená (také podle typu keramické hmoty) a ve vodě se nerozmočí. Takové na nízko vypálené nádoby jsou ovšem málo slinuté a propouštějí vlhkost, která ochlazuje nádobu při vaření. Někdy je propouštění tak silné, že se jen s obtížemi povede přivést vodu v nádobě do varu.

Na tomto místě je dobré připomenout, že propouštění vody není u přírodně vypalovaných nádob nic neobvyklého. Jak bylo řečeno, jde o výši teploty dosažené při výpalu. Teprve keramika vypálená na vyšší teploty kolem 1000 °C je dostatečně slinutá, aby vodu udržela. Ani použití glazury nijak propouštění vody nezamezí, ale protože většina glazur obsahuje sklo a musí se vypalovat na vyšší teploty, bývá glazovaná keramika většinou (ne vždy) vodě odolná.

U přírodní keramiky není ale propouštění vody zásadním problémem (snad jen při prvních použitích, kdy se voda ne a ne vařit, jak je zmíněno výše). Pomůže uvařit v nádobě kaši či jiný hutnější pokrm. Póry keramiky se zanesou, zuhelnatí a keramika přestane propouštět vodu.

Přínos vaření

Častou chybou bývá, že když už se člověk naučí zpracovat a vypalovat keramické nádoby, obává se je používat, aby o pracně získanou nádobu zase hned nepřišel. To je obvyklá chyba, ale jisté je, že teprve praktickým používáním keramiky (a vlastně o jakémkoliv vlastnoručním výrobku) člověk propojí znalosti o pravěkém vaření.

Teprve, když se člověk naučí vařit v keramických nádobách a pozná jejich vrtochy, může dostatečně ocenit vlastnosti keramiky a přiblíží se umění našich pravěkých předků.

The post Vaření v pravěké nádobě appeared first on Ostrov nápadů.

Postavte si na táboře vlastní chlebovou pec a vyzkoušejte pečení chleba. Křupavá a voňavá dobrota určitě stojí za trochu námahy a poznat pocity táborového pekaře také vůbec není marná věc.

Chléb patří bezpochyby k základům nejen táborové kuchyně. Možná vás překvapí, že první počátky pečení chleba spadají již do mladší doby kamenné. A právě pravěké a raně středověké chlebové pece jsou díky své jednoduchosti vhodným vzorem pro táborovou chlebovou pec.

Zkuste si na táboře upéct vlastní chleba. Stavba pece, zpracování těsta i vlastní pečení je určitě zajímavou náplní, nemluvě o výborné chuti čerstvého chleba (když se dílo podaří). Ze začátku se bude jednat spíše o experiment, ale pokud získáte praxi, dá se péct chleba i v dostatečném množství a kvalitě pro nasycení celého tábora – ale s tím zpočátku rozhodně nepočítejte.

Stavba chlebové pec

Chlebová pec je kamenná či hliněná kopule s kouřovým otvorem či bez něj, která má podlahu vymazanou hlínou. Pec funguje na principu akumulace tepla. Pec nejprve roztopíme a její stěny (hliněné/kamenné) akumulují teplo. Poté oheň i uhlíky kompletně vymeteme, vložíme chléb a pec uzavřeme. Pec nyní vyzařuje naakumulované teplo a chléb se peče rovnoměrně.

Nám se pro pečení chleba v přírodních podmínkách nejlépe osvědčil typ slovanské chlebové pece, kterou stavíme z kamenů spárovaných hliněnou mazanicí. Více napoví okolní fotky a náčrtek s přibližnými rozměry. S výškou pece se zvyšují nároky na roztopení, proto zpočátku dělejte pec spíše nižší. Technologie stavby  je podobná, jak při stavbě pece keramické. O té podrobněji pojednává samostatný článek, doporučujeme nastudovat.

Postavená pec musí nejprve dostatečně vyschnout a teprve potom můžeme přejít k prvnímu zatopení.

Příprava těsta

Receptů na chlebové těsto najdeme na internetu nepřeberné množství, z různých druhů mouky a s různými přísadami. Vyberte si podle vlastních představ a chutí, základem je hladká pšeničná nebo žitná mouka a jejich různé kombinace. Pro začátek počítejte poměr asi dvě lžičky soli a o něco méně kmínu na půl kila mouky, ale brzy budete mít vlastní recept (kmín a hlavně sůl se dá přidat ale ne ubrat).

Kdo si chce hrát s pěstováním a krmením vlastního kvásku, má určitě možnost. Pro jednoduché pekařské začátky je možné použít místo kvásku droždí. Také na kvásek z droždí najdete dost receptů na internetu. Na uvedené množství půl kila mouky to bude cca sáček sušeného droždí (nebo půl kostky čerstvého) a lžička cukru. My jsme dělali kvásek předem jako řídké těstíčko z trochy mléka, mouky, sušeného droždí a lžičky cukru. Na teplém místě jsme měli kvásek hotový za deset minut.

Doporučujeme začít jednodušším receptem a teprve až zvládnete technologii pečení, zkoušejte složitější postupy. Při zpracování těsta je důležité lít kvásek a pak vodu do promíchané směsi mouky, soli a kmínu. Nejlepší je udělat v hromádce mouky ďolík a v něm rozmíchávat postupně kvásek a vodu (neutopit!). Těsto nesmí být řídké. Pak vše čistýma rukama dobře propracujeme, což zabere méně zkušeným dost času (klidně 20 minut). K řídkému můžeme přidat trochu mouky a k moc tuhému zase trochu vody. Správně vypracované těsto nelepí, táhne se a je hladké.

V peci pečeme spíše menší chlebové bochánky, lépe se propečou. Těsto tedy rozdělíme na bochánky asi po 200 – 300 g (z půl kila mouky vyjdou tři bochníčky) a dáme na teplé místo asi na hodinu kynout. Před sázením chleba těsto ještě párkrát prohníst a můžeme péct. Roztopení pece trvá dlouho, začněte nejlépe současně s přípravou těsta.

Pečení v chlebové peci

Pec roztápíme asi hodinu, aby stěny mohly naakumulovat dost tepla. Pak vymeteme hořící dřevo i žhavé uhlíky a na hliněnou podlahu vhodíme trochu mouky – začne-li hnědnout je teplota pece správná a můžeme začít sázet chléb. Začne-li prudce černat, chvíli počkáme. Bochánky chleba podsypeme moukou, abychom je ochránili před připálením. Do pece dáme ještě nádobku s vodou.

Následně dobře uzavřeme vstupní (a kouřový, pokud máme) otvor. Obvykle ho zakryjeme vhodným kamenem a spáry zamažeme předem připravenou hlínou. Operace od vymetání po zakrytí by měla proběhnout co nejrychleji, aby pec příliš nevychladla.

Chléb pečeme asi půl hodiny. Pak odkryjeme vstup do pece a bochníky pomašlujeme slanou vodou, aby vznikla dobrá kůrka. Pec znovu pečlivě uzavřeme a za další hodinu hotový chléb vyjmeme.

Celý postup je potřeba odladit pro konkrétní pec, čas potřebný na roztápění pece i upečení chleba se může lišit. Doporučujeme pečení chleba vyzkoušet předem doma v troubě, aby byla jistota, že těsto je dobře připravené. Při nevyzkoušené přípravě těsta a pečení v táborové peci zároveň, je mnohem větší nebezpečí, že se vloudí chybička. Nebo na táboře můžeme péct kontrolní pecen chleba pod kotlíkem.

Pečení chleba v kotlíkové peci

Jako kontrolní postup k pečení v peci můžeme přímo na táboře zkusit současně pečení pod kotlíkem. Ve větším ohništi rozděláme předem oheň, ke kterému přidáme uhlíky vybrané z pece. Přihodíme pár polínek a necháme si stranou jeden kontrolní bochánek těsta. Jakmile uzavřeme chlebovou pec a chleba se už peče, rozhrneme uhlíky k okraji ohniště, podobně jako v peci posypeme dno ohniště moukou, položíme pecen, přiklopíme kotlíkem a kotlík úplně zahrneme žhavými uhlíky (aby nekoukal). Za mírného přikládání pečeme 15 minut. Pak zkontrolujeme pečení (jestli se chleba nepálí), potřeme chléb vodou se solí, přiklopíme, pokryjeme kotlík opět uhlíky a dopékáme dalších 15 – 25 minut. Kontrolní chleba je hotový dřív, můžeme ho porovnat s tím z pece. Kontrolní pečení není téměř žádná práce navíc, protože využijeme uhlíky vymetené z chlebové pece.

Můžete si přečíst podrobný článek o Pečení chleba v kotlíku.

Stav pečeného chleba zjistíme očištěným klacíkem nebo špejlí. Pokud se na dřívko nalepí těsto, není chléb ještě dopečený. Stane-li se chyba, není třeba zoufat, každý systém je nutno nejprve odladit. Každá zkušenost posouvá k dobrému cíli a stojí za to vydržet. Přejeme mnoho pekařských úspěchů.

Pečení masa

Chlebová pec nemusí sloužit pouze k pečení chleba. Pro masožravce doporučujeme vyzkoušet kuřata, žebra či koleno. Maso pečeme stejným způsobem jako chléb, pouze je vhodné ho vložit do nějakého pekáčku.

Ukázky různých pecí

Při našich návštěvách táborů jsme narazili na různé pece, můžete se inspirovat.  A pošlete nám také tu Vaši.

The post Chlebová pec a pečení chleba appeared first on Ostrov nápadů.

Jarní les poskytuje leccos dobrého a zdravého. Zkusili jste už například jednoduchý sirup z mladých smrkových výhonků, který má nejen příjemnou chuť a vůni, ale také dobře poslouží při rýmě a kašli?

Jednou jsem se na konci máje těšil na Brdském vandru z mladých smrkových výhonků, které tak krásně rozjasní lesy. Kamarád mi k tomu hned začal vyprávět o výrobě smrkového sirupu. Tak jsem si nakonec dle jeho rady nasbíral menší dávku s tím, že to vyzkouším.

Postupoval jsem podle následujícího receptu:

A tak jsem do cca sklenice velké asi 0,8 litru skládal ve vrstvách stále za sebou – výhonky, cukr, plátek citrónu…

Během následujících čtyř týdnů se díky slunečnímu svitu v uzavřené sklenici postupně objevovalo stále více zlatavého, ne moc hustého moku. Poté jsem sklenici otevřel a tekutinu ochutnal. Bylo to fakt moc dobré, až jsem začal mít obavu, jestli bude vůbec co zcedit. Sklenička čirého sirupu pak putovala do ledničky. Vymacerované smrkové výhonky jsem ještě před vyhozením zalil vodou a udělal si tak moc dobrou smrkovou limonádu.

Ani jsem netušil, jak brzo dojde na praktické použití sirupu. Hned první vlna prázdninových veder mne skolila docela drsnou virózou. Horečka, bolení v krku, suchý, trhavý a téměř nekončící kašel. Lékař předepsal antibiotika a doporučil mi užívat nějaké odkašlávadlo.
No a já si mohl kromě mátového a zázvorového čaje v pohodě naordinovat ještě třikrát denně lžičku vlastního „smrkového nektaru“.

Foto Zdeňka

The post Sirup ze smrkových výhonků appeared first on Ostrov nápadů.

Vyrobte si hliněnou pražnici a pochutnejte si na upraženém zrní či pečených plackách stejně, jako to dělali již staří Slované.

Pražnice je větší hliněná deska se zvýšeným okrajem, která sloužila již od pravěku k přípravě potravy, zejména k pražení zrní a pečení různých placek. Patřila mezi typická vybavení slovanských obydlí, jak nám dokazují četné archeologické nálezy.

Její výroba je velmi jednoduchá, můžeme si ji snadno vyzkoušet. Budeme potřebovat přírodní jílovitou hlínu. Z ní vymodelujeme rovnou desku se zvýšeným okrajem, velikou zhruba jako plech na pečení. Tloušťka této desky by měla být alespoň 2 cm.

Desku vyrábíme na vhodném podkladě (hlína, písek). Počítejme s tím, že na ní budeme později rozdělávat oheň, tak aby v okolí nic nechytilo. Vhodná je také blízkost ohniště, ze kterého můžeme brát žhavé uhlíky. A na pražnici by také nemělo pršet, proto ji umístíme buď do nějakého přístřešku, nebo nad ní vybudujeme provizorní sundávací stříšku.

Po dokončení musíme nechat pražnici několik dnů vyschnout. Je možné, že při tom trochu popraská, nijak zvlášť to nevadí (větší spáry můžeme opět zamazat hlínou). Před použitím nemusí být pražnice vypálená, ale musí být dostatečně vysušená.

Vaření na pražnici

Použití pražnice je velmi jednoduché. Na desce rozděláme oheň (nebo přeneseme uhlíky z většího ohniště) a nějakou dobu ho udržujeme, dokud deska nenaakumuluje dostatečné teplo (potřebnou dobu je nutné vyzkoušet). Pak oheň rychle přeneseme pryč a desku čistě vymeteme (košťátkem z chvojí).

Na pražnici nejčastěji připravujeme pražené zrní, což je velká pochoutka. Zrní nasypeme na rozpálenou desku. Během pražení ho občas prohrábneme vhodnou metličkou. Správně upražená zrnka poznáme podle toho, že se nafouknou a poskakují. Nesmí ovšem zčernat!

Pražené zrní se obvykle sní jen tak, dá se ale také použít do kaší a nebo zpracovat na mouku na zrnotěrce.

Na pražnici můžeme též připravovat různé placky z mouky a vody.

Pozn. Máme-li chuť na pražené zrní a nemáme zrovna po ruce pražnici, můžeme si ho snadno připravit na suché pánvi na sporáku či na táborových kamnech.

Archeologové hliněné pražnice nácházejí ve slovanských obydlích na celém území, které Slované obývali. Nejvíce se pak používaly o něco později v raném středověku. Podle archeologů pražnice sloužily k dosoušení a pražení ještě nedozrálého obilí (v době, kdy již byl nedostatek potravy ze zásob), k úpravě a dosoušení obilí po sklizni a dále i k pečení placek či masa. Existovaly samonosné přenosné pražnice, ale z hlediska výroby je nejsnadnější zhotovení nepřenosné pražnice a pražení bez předchozího vypálení (jak popisujeme v tomto článku).

Zajímavý je jeden z výkladů, že název Praha může vycházet z obřadu pražení nedozrálého obilí (je známý u většiny pravěkých obyvatel Evropy). Místu, kde se nedozrálá zrna pražila na posvátném ohni na pražnicích, se říkalo praga. Ať už je to jakkoliv, jisté je, že horké pražené zrní je na našem táboře oblíbenou pochoutkou.

The post Pražnice appeared first on Ostrov nápadů.

Pečení chleba je možné vyzkoušet na táboře a třeba i na delší výpravě a to hned několika způsoby. Jedním z nich je pečení chleba v kotlíku. Postup takového pečení zaznamenal na woodcrafterské výpravě kamarád Willy a umožnil nám přetisknutí svého článku.

Asi uprostřed týdenního pobytu ve slovenských horách zpestřil woodcrafterský kamarád Sokol naši horskou stravu výtečným chlebem. Moje žena Zdeňka celý postup nafotila a tak se můžeme o ten zážitek podělit.

Nejprve použité suroviny: Hladká mouka 0,25 kg, drcený kmín, špetka soli, instantní droždí, hrst slunečnicových semínek, trochu sádla a voda. K pečení jsme potřebovali dvojdílný nerezový kotlík – objem 1,5 litru + 1 litr.

Postup přípravy těsta byl standardní. Sokol smíchal v kotlíku mouku se sušeným droždím, přidal drcený kmín, slunečnicová semínka a sůl. Přilil asi 2 dcl vody, zamíchal a pak hnětl těsto do správné konzistence. To znamená, aby těsto bylo hladké, vláčné a nelepilo se na stěny nádoby. Podle potřeby lze během hnětení přidávat vodu nebo mouku.

Když těsto bylo vypracované, přikryl kotlík utěrkou a obsah nechal kynout. Doba kynutí závisí na teplotě prostředí. Jakmile těsto zvětší dvakrát svůj objem, může se začít péct. My jsme se dočkali asi za tři hodiny.

Mezitím jsme rozdělali oheň a topili tvrdým bukovým dřevem tak, aby se vytvořil dostatek žhavých uhlíků. Vykynuté těsto Sokol opatrně vložil do menšího kotlíku, který nejprve vymazal sádlem. Pak kotlík s těstem postavil do většího kotlíku, kde byly na dně čtyři malé kamínky, aby se menší kotlík nedotýkal dna.

Sokol pak oba kotlíky zakryl víčky, takže vznikla jakási uzavřená pečící trouba. Uprostřed ohniště jsme udělali místo a postavili tam kotlík. Žhavé uhlíky jsme nahrnuli okolo a několik jich dali i na víčko. Pak už jsme jen udržovali rovnoměrný žár a dbali, aby plameny neolizovaly pečící nádobu. Občas jsme doplnili i pár hořících oharků přímo na víko kotlíku.

Asi za půl hodiny jsme kotlík vyndali z ohniště a odklopili obě víka. Třískou jsme zjistili, jestli je chléb dostatečně pečený (po vytažení třísky nesmí na ní být známky syrového, lepivého těsta). Správně pečený chléb také při poklepání prsty na spodní stranu (po vyklopení) pěkně zvoní.

Těsto se nám při pečení přichytilo na víčko a trochu připálilo. Při pečení totiž ještě nabude a je proto lepší dát těsta raději méně. Chléb jsme uložili na víčko a zakryli utěrkou. Pak už jsme jen čekali, až chléb vychladne. Konečně došlo na ten kýžený okamžik.

Bochník jsme rozkrojili. Tábořištěm zavanula vůně čerstvého chleba. Chléb jsme nakrájeli na krajíčky, po kterých se jen zaprášilo. Byl opravdu výtečný.

Díky Sokolovi jsme měli čerstvý chléb a sváteční den uprostřed týdne. Pečení vlastnoručního chleba mne vždy dostává do jakési posvátnější nálady. A je-li to navíc ještě v kruhu přátel uprostřed krásné divoké přírody a pečení je prováděno jednoduchým zálesáckým způsobem, tak je to zážitek, který bych jen tak nevyměnil.

The post Pečení chleba v kotlíku appeared first on Ostrov nápadů.

Upečte si na ohni placky nebo hady namotané na klacku. Stačí k tomu jednoduché těsto z mouky a vody. Hady můžete po upečení ochutit sádle či medem.

Zjistili jsme, že nejjednodušším jídlem z jídelníčku přírodních kuchařů je chlebový had, případně chlebové placky z nekvašeného těsta. Těsto je možné připravit z hladké mouky, vody, soli a trochy kmínu. Droždí ani kvásek není potřeba. 

Postup není nic složitého. Do kopečku mouky jsme udělali důlek a postupně přilévali vodu, míchali a zpracovávali, až bylo těsto pěkně tuhé, vláčné a nelepilo. Při zpracování těsta je potřeba přilévat vodu opatrně, aby se těsto „neutopilo“ a nebylo příliš řídké. Ale ani v tom případě není nic ztraceno, jen se zase musí přidat mouka. Pro netrpělivé tu máme upozornění, že zpracování těsta, aby bylo pěkně vláčné, chvíli trvá.

Před pečením jsme uváleli z těsta asi na palec tlustý váleček – hada. Had se peče namotaný na klacek, chce to opět dost trpělivosti, jinak je had připálený. Pečeme ho mimo plameny 10–20 minut a po rozlomení má být uvnitř suchý. Správně opečený je dohněda a ne černý jak uhel.

Placky jsou tenké a velké asi jako dlaň. Pečeme je na rozpáleném kameni na kraji ohniště. Trvá to půl hodiny i hodinu, než se kámen správně rozpálí, ale pak už jde pečení rychle. Pro pečení placek můžeme též použít pražnici.

Hada i placku musíme sníst teplé, jinak ztvrdnou. Nejlepší jsou pomazané medem nebo sádlem. Pochoutkou jsou placky pečené na sádle nebo na slanině na pánvičce, máme-li dobrou pánvičku, můžeme zkusit placky péct i bez tuku přímo na pánvičce.

The post Chlebový had a placky pečené na ohni appeared first on Ostrov nápadů.