Dřevěný špaček
Rozhodli jsme se, že si vyrobíme špačka, protože jsme chtěli zkusit dávnou zábavu našich pradědečků a zahrát si hru Na špačka. Jak to dopadlo?
Článek je výňatkem z knihy Výpravy do přírody, ve které jsou popsány zážitky z výprav oddílu Rysů a jejich vedoucího Zubra.
Nejprve jsme měli dost starostí zjistit pravidla hry, protože se hrál v každé oblasti jinak. Hra se trochu podobá baseballu a princip je v tom, odpálit dřevěného špačka palestrou co nejdál. Prvním úkolem bylo vyrobit špačka a palestru.
Vyrobte si špačka
Špaček je kulaté polínko na obou stranách přiostřené a asi 15 cm dlouhé. Vyrobit špačka není velký problém. Stejně tak není problém přichystat si odpalovací palestru, kterou představuje asi 60 cm dlouhá tyč. Připomíná trochu dnešní basebalovou pálku. Na obojím musí nejprve zapracovat sekera a potom na vyhlazení ostrý nůž. Některé prameny uvádějí místo tyče ploché prkénko s rukojetí, jak se později ukázalo, je to rozhodně výhodnější varianta.
Tlučení špačka
Zvolili jsme co nejjednodušší pravidla. Špaček dosáhl největší obliby prý už v 19. století. Hrávala ho dvě družstva, jedno byli polaři a druhé odpalovači (opět podoba s baseballem). Někdy se uvádí počet hráčů každého družstva 7, ale to si myslíme, že je umělé číslo, na vesnici rozhodně hrál každý, kdo přišel. Odpalovači postupně přicházeli na „pálku“ a odpalovali špačka. To se dělo tak, že odpalovač palestrou uhodil do šikmé špičky špačka, položeného na plochý kámen. Špaček nadskočil a pálkař ho odpálil co nejdál. Družstvo soupeře se rozmístilo do louky ve směru odpalu a každý z hráčů se snažil chytit špačka do své čepice. Když se to povedlo, byl pálkař vyřazen a do hry šel další další.
Když špačka nikdo nezachytil, odpal se změřil na délky pálky. Družstvo úspěšného pálkaře dostalo tolik bodů, kolik délek se naměřilo a na pálku také nastoupil další hráč. Když se vystřídali všichni, úlohy družstev se vyměnily. Body se sčítaly a kdo dosáhl dřív stanovený počet bodů, vyhrál. Hra má několik několik více či méně komplikovanějších variant, ale myslíme si, že kluci na louce za vesnicí je sotva používali.
Problém nastal, když jsme zkusili hru hrát. Tlučení špačka nám vůbec nešlo. Po čase jsme sice dokázali špačka tu a tam při odpalu trefit, ale hra se stejně nekonala. Zjistili jsme, že špaček je hra docela nebezpečná. Chytat letícího špačka do čepice, to nám přišlo jako docela hazardní počínání . Raději jsme zůstali jen u odpalování. Nakonec jsme hodnotili nejlepší pokus ze tří odpalů, ale většinou to byly spíš centimetry než metry. Ukázalo se, že plochá palestra by byla na opalování mnohem lepší, ale to už ať zase zkusí někdo jiný.
Při pokusu zahrát si hru našich pradědečků jsme příliš neuspěli. Ale to neznamená, že jsme se dobře nebavili. A navíc jsme získali respekt k dávným klukům, kteří podle všeho dokázali špačka odpalovat bez problémů.
