Jak vnímám vařič dřívkáč

Osobní pohled na vaření na vařiči, kterému jsme si zvykli říkat dřívkáč.

Vařím na dřívkáči už spoustu let na toulkách, na vandrech, na vodě. Za tu dobu jsem na svém dřívkáči uvařil hektolitry čaje a vany fazolí. A jako fanda a propagátor dřívkáče jsem „zblbnul“ už hodně lidí.

Pro jistotu upřesním, že „dřívkáč“ je pro mne synonymum vařiče s nuceným přísunem vzduchu. Princip je až neskutečně jednoduchý. Dovedete si představit ohýnek, do kterého rovnoměrně, ze všech stran trvale foukáte? Že to nedokážete? Dřívkáč to zajistí tak, že ve dvojitém topeništi ve tvaru misky (s otvory ve vnitřní misce pro přístup vzduchu k uhlíkům) žene mezi obě misky vzduch pomocí malého větráčku. A už to jede, plameny šlehají jako o závod.

Na dřívkáči oceňuji výbornou efektivitu – na několika dřívkách uvaříte litr vody v čase kolem pěti minut. Když se pícka rozjede, je výhodnější přikládat i tlusté klacky, slabé příliš rychle zmizí, osvědčily se i borové šišky. Není problém přikládat i mokrá nebo zmrzlá dřívka, v topeništi je obrovský žár a za chvíli shoří vše. Když jsem ve vodáckém kempu na Lužnici uvařil polévku na zbytcích dřívek, které se nikomu nehodily ani na podpal, věděl jsem, že je to to pravé, dřívkové.

 

Pokud můžete regulovat výkon větráčku, je přiměřeně slušná i regulace ohřevu. Jistě ne taková, jako na sporáku, ale mnohonásobně lepší než u ešusu vloženého do ohniště. Výhodou při rozdělávání ohně je možnost pomáhat si slabým přifukováním.

Bezpečnost je další samostatnou kapitolou. Z uzavřeného topeniště nevypadávají uhlíky, nehrozí propálení spodních vrstev a po dovaření stačí chvíli nepřikládat a zbytky rychle vyhoří. I po dlouhém vaření zbyde jen malá hromádka popela, kterou buď nechám úplně vychladnout v nádobě, nebo po vyklopení zaleju zbytkem vody.

Moje nadšení začalo v roce 2001, kdy jsem viděl vařit na dřívkáči firmy Markill (vyráběný v osmdesátých a devadesátých letech 20. století). Moje romanticko-trempská duše jásala nad plamínkem, ekologicko-ochranářská nad nepropalováním kořínků, unaveno-pohodlná nad jednoduchostí obsluhy a ta česko-spořivá nad spotřebou.

Když se vařič nedal sehnat (německá firma Markill ukončila výrobu), vrhli jsme se do výroby s tátou a vznikl přizpůsobený a materiálově dostupný dřívkáč. Naše inovace oproti praotci byla v tom, že se celý systém dá složit do ešusu, ve kterém pak následně vařím. Také mám několikastupňovou odporovou regulaci na kablíku dlouhém asi 20 cm. Tatík vyrobil ještě další 4 kusy, které se okamžitě prodaly mezi nadšence. Byly to první opravdové české dřívkáče. Po nějakém čase začala firma Condor vyrábět svojí verzi, která je stejně funkční, možná ne tak elegantní jako originál, ale zato stabilní, pevná a také skladná do ešusu. A postupně se objevovaly další verze dřívkáče, dnes se jich vyrábí několik u nás i v zahraničí.

Pro úplnost musím dodat, že existuje řada návodů i komerčních vařičů bez nuceného oběhu vzduchu, tedy bez větráčku. Vařič pak funguje na principu přirozeného tahu. O něco hůř se roztápí a nemá takový výkon, ale mnozí na něj nedají dopustit. Já se však zakoukal do verze s nuceným oběhem. Má to samozřejmě jistou nevýhodu, že musím mít s sebou jednu tužkovou baterii. Ale dnes potřebujete baterii pro tolik přístrojů, že to vlastně není žádné omezení. Za všechny ty roky jsem s tím neměl žádný problém.

Berte tento článek jako poctu dřívkáčům, které jsou na pomezí vařiče a otevřeného ohně. Na fotografiích vidíte, jak můj oblíbený dřívkáč funguje.

Foto M. Bachtík