Oheň jednou sirkou
Rozdělat oheň jednou sirkou vyžaduje trochu zkušenosti, trpělivost a dobré počasí. Čas od času je dobré tuhle dovednost zopakovat, aby člověk nevyšel ze cviku.
Ohniště
V první řadě je třeba připravit ohniště tak, aby oheň byl bezpečný. Pro délesloužící ohniště vyryj drn, vysyp místo pískem nebo hlínou a oblož kameny. Pamatuj, že ohniště nemá být blíž než 50 m od lesa a vyhni se chráněným územím. Vyrytý drn uchovej ve stínu a občas zalej vodou, abys mohl ohniště zahladit. Po správném táborníkovi by po jeho odchodu nikdo neměl poznat, že tu hořel oheň.
Smrkové větvičky
Nejsnadnější je zapálení ohně pomocí suchých jemných smrkových větviček, které najdeme přímo na stromě. Ty jsou suché někdy i po dešti, protože hustým smrkem voda při kratším dešti neproprší. Je potřeba nalámat ty nejtenčí a nejsušší. Jakmile jsou větvičky jen trochu vlhké, jedna zápalka nestačí.
Co se hodí na podpal v suchu a za vlhka
Pokud nejsou v blízkosti smrky se suchými větvičkami, je možné použít náhradní podpal, který už bývá o něco náročnější získat. Najdeme- li suchou trávu nebo suché lýko (lípa, vrba), jsou to přírodniny vhodné na podpal. Březová kůra hoří i mírně vlhká, stačí natrhat nebo naškrábat kůru na drobné kousky tak, aby byly co nejtenčí. Nikdy ale březovou kůru nebereme ze stromu, který je živý. Tam, kde jsou břízy, se vždycky najde suchá větev, kterou můžeme odlomit.
Časově nejnáročnějším způsobem je příprava třísek. Jestliže je všechno vlhké, můžeme nožem odříznout třísky ze středu silnější suché větve, případně ji nožem rozštípeme na třísky. Známá je také příprava třískového podpalovače, kdy nařežeme klacík na mnoha místech tak, že z něj trčí třísky jako ostny nějakého ježka.
Příprava základu ohně
Zapálit oheň za sucha a v bezvětří není většinou problém. Horší to je ve vlhku a za mírného větru. V tom případě je třeba velmi pečlivě připravit hraničku na podpal. Vyplatí se nespěchat a všechno si v klidu připravit.
Větvičky se musí zlámat a kousky oddělit (ne jenom nalomit – teplem se pak narovnávají a začínající oheň uhasí), nejlépe je opřít hraničku větviček nebo třísek šikmo o větší klacek a ponechat přístup pro sirku. Dostatek větviček si nechej na přikládání.
Hraničku zapaluj zespodu vždy po větru, to znamená, že hranička jemných třísek je na návětrné straně ohniště. Zpočátku oheň chraň před větrem. Pokud fouká silnější vítr, který by plamínek zhasil, naskládej hraničku v závětří, aby plamínek byl co nejvíc krytý kameny nebo větším dřevem. Podpaluj opět zespodu a tak, aby se oheň mohl šířit ve směru větru.
Dokud je plamen malý, nesmí se s ohněm pohnout a přikládat je nutné s největší opatrností. Foukání v této fázi nemá smysl. Jakmile se oheň rozhoří, přikládáme silnější klacíky a větve.
Pro všechny typy podpalu platí, že zpočátku jsou plamínky choulostivé na jakýkoliv pohyb. Pohnou-li se rozhořívající větévky jedna proti druhé (například tím, že nejsou odlomené, ale jen nalomené), skoro vždy oheň uhasne. Je třeba připravit podpal tak, aby se oheň mohl rozhořet bez dotyku a začít přikládat teprve, když už jsou plamínky větší. Jde to sice i opačně, ale je to hodně náročné na jemnost přikládání.
Za vlhka ano, za větru ne
Pro začátek je lepší učit se rozdělávat oheň jednou sirkou za dobrého počasí. Pamatuj, že ve větším větru nemá význam učit se rozdělávat oheň. Navíc je nebezpečí, že oheň přeskočí na suchou trávu a může způsobit požár. Někdy je velký problém takový větrem hnaný oheň vůbec uhasit.
Největší umění je rozdělávat oheň ve vlhku. Při horších podmínkách se potom projeví, kdo je mistr, a kdo spotřebuje zápalek víc.
Ať už jsi se učil oheň rozdělávat na stálém ohništi, nebo jsi ohniště sám připravoval (to bys měl zahladit), nezapomeň při odchodu vždy důkladně zalít ohniště vodou. Vítr dovede rozfoukat i zdánlivě vyhaslé uhlíky, oheň může prodoutnat i přes zapomenutý kořínek. Vodou nešetři, abys i příště mohl tábořit s klidným svědomím.
Články na Ostrově nápadů průběžně doplňujeme a aktualizujeme i podle připomínek čtenářů. Tento článek z roku 2016 byl naposledy upraven a doplněn v květnu 2021.
