Pravěká a přírodní keramika

Výroba a výpal pravěké nebo jakékoliv přírodní keramiky je kreativním doplňkem programu jakéhokoliv tábora či oddílu. Tento článek uvádí do celé problematiky. Obsahuje stručný popis a odkazuje na další texty, které přibližují jednotlivé části celého postupu.

Příprava hlíny

Zpočátku je nejjednodušší použít kupovanou a již zpracovanou hlínu. Hlavním cílem je vyzkoušet si radost z tvoření a přírodní výpal. Později je možné přidat i zpracování a přípravu keramické hlíny z přírody a také si vybrat předlohy z nepřeberné pokladnice keramických výrobků přírodních národů celého světa.

Vytváření nádoby

Na začátek zkusíme malou misku. Tvar modelujeme z pásků hlíny kladených na sebe a pečlivě pospojovaných. Nejprve uděláme ploché dno a na něj postupně nalepujeme uválené válečky hlíny, které se před nalepováním zploští do pásku podle požadované tloušťky nádoby. Každý pásek musíme přilepit k vznikající nádobce pomocí řídké kašičky z hlíny. Spoj pečlivě prohněteme a uhladíme, aby se pásky dobře propojily (více v článku Spojování hlíny při tvorbě nádob). Malé nádobky mají tloušťku stěny do půl centimetru, tloušťka dna i stěn by nikde neměla být výrazně odlišná. Celkový dojem hodně záleží na konečném uhlazení povrchu a pečlivém zpracování okraje nádoby.

Pokud se pustíme do větší nebo složitější nádoby, je nejlepší připravit si šablonu vnitřního tvaru nádoby a tvar podle šablony kontrolovat. Aby šla šablona do nádoby vložit, je na ní přesně polovina průřezu nádoby, šablonou otáčíme uvnitř kolem nádoby a případné odchylky upravujeme.  Větší nádoby mohou mít tloušťku stěny i jeden centimetr a pravidlo o stejné tloušťce stěn i dna je tady ještě důležitější. U větších nádob se stává, že vlhká hlína nedrží tvar a nádoba si sedá. Pokud nepomůže delší hnětení a válení pásků, aby byly tužší, musí být vytváření na hodinu či dvě přerušeno, dokud nádoba trochu nevyschne. Okraj nádoby zabalíme do vlhkého hadru a počkáme, až zbytek zatuhne.

Výroba plastiky

Děti zpočátku raději než nádobu modelují různá zvířátka a jiné motivy plastiky. Pak není potřeba postupovat spojováním pásků, ale volnou modelací. Při vytváření plastiky je zapotřebí dodržovat několik pravidel. Při napojování jakékoliv větší hmoty je třeba obě spojované části slepit pomocí řídké kašičky z hlíny, aby se plastika při vysychání nerozpadla. Dalším důležitým pravidlem je nevytvářet nikde velkou hmotu výrazně tlustší nebo silnější než zbylá část, protože také hrozí popraskání při vysychání. Pokud potřebujeme větší hmotu, musíme v ní propíchat otvory, kterými bude vlhkost moci odcházet a nebezpečí popraskání se zmenší. Také je možné dovnitř například těla zvířátka zmuchlat papír, který při výpalu vyhoří a zůstane dutina, ale i ta musí mít alespoň jeden otvor.

Sušení

Hotová keramika musí pomalu vysychat. Přitom je po několik dní je uložená ve stínu nebo v uzavřeném prostoru, aby příliš rychlým vysycháním nepopraskala. Objem keramické hmoty se totiž při sušení hodně zmenšuje, někdy až o 20 %, při rychlém vysychání nastává nerovnoměrné pnutí a nádoba může popraskat. Teprve až je miska zdánlivě suchá, může jít na slunce nebo na teplo. Zhruba po dalším týdnu sušení (doba závisí na velikosti) je keramika připravená na vypálení. 

Výpal

Výpal keramiky může proběhnout v otevřeném ohništi nebo v přírodní peci. V prvním případě je složitější dosáhnout pomalého růstu teploty, který snižuje nebezpečí, že keramika při výpalu popraská. V případě výpalu v přírodní peci je zase nevýhodou časově náročnější stavba. Aby usušená hlína hlína výpalem změnila strukturu a ve vodě se pak už nerozmočila, musí při výpalu projít teplotou přes 600 °C, což se pozná tím, že keramika žhne červeně, jakoby se stane průsvitná. Také vychládání po výpalu musí být co nejpozvolnější.

Tyto základní informace probírají jednotlivé samostatné články podrobněji.