Přírodní keramika – povrchová úprava, glazura, engoba

Přírodní keramika na dětském táboře může být velmi atraktivní nejen podle fantazie tvůrců či podle vzorů přírodních a pravěkých národů. Jaké možnosti zdobení a povrchové úpravy přírodní keramika nabízí?

Na webu Ostrov nápadů můžeš najít kompletní popis zkušeností s výrobou a výpalem keramiky na táboře. Tento článek se zabývá povrchovou úpravou keramiky a to nejen nádob, misek a hrnečků, ale také volné plastiky. V této oblasti panují mezi nadšenci a experimentátory v oblasti tvorby keramiky snad největší nejasnosti a nejistoty.

Přírodní keramikou rozumíme výrobky podle vzorů přírodních a pravěkých národů a kultur, ale i volnou tvorbu s využitím postupů bez současné technologické podpory.

Stručný přehled možností povrchové úpravy a ozdobení přírodní keramiky

Vyrývané vzory – zdobení vyrýváním či vypichováním jednoduchým hrotem nebo vícehrotou vidlicí je známé od pravěku. Už nejstarší lineární nádoby byly zdobené rytou linkou a hned poté následovala kultura s vypíchanou keramikou. Rytí se jako ozdoba udrželo po celou dobu používání keramických nádob. Do středně zaschlé nádoby s vyhlazeným povrchem je možné rýt výzdobu od jednoduché linky až po složité obrazce včetně motivů fauny, flory či antropomorfních prvků.

Slámování a jiné otisky – v pravěku bylo často používáno zdobení pomocí vtlačování buď nějaké přírodniny nebo za tím účelem zhotovených kolků. Pod pojmem slámování se skrývá obyčejné šlehání hotové vlhké keramiky slámou či podobným rostlinným materiálem. Vznikne nepravidelný vzor, který ozvláštní povrch keramiky. Je možné použít také otisk šňůry, kterou se vlhká nádoba obtočí – podle této metody se jeden typ pravěké keramiky jmenuje šňůrová keramika. Efektní je razítkování – pravidelné opakování otisků dřívek seříznutých do potřebného tvaru, tak zdobilo keramiku mnoho přírodních národů.

Inkrustace – do vyrytých vzorů se po částečném zaschnutí vpraví jinak barevná hlinka, která po výpalu zvýrazní vyryté tvary – z našeho pravěku jsou tím známé třeba překrásné zvoncové poháry.

Zalešťování – nádoby a povrchy v koženém stavu je možné vyleštit do vysokého lesku, který velmi připomíná glazuru. Kožený stav znamená, že na omak je povrch již tuhý, ale při větším tlaku hladkým předmětem se vyhladí až do lesku.  K zalešťování se používaly hladké oblázky, z věcí dostupných na táboře je to například lžíce. Pozor, na vlhké nádobě zalešťování nefunguje, opravdu musí být v koženém stavu. Tuto techniku používali v pravěku od konce eneolitu, když keramice začaly konkurovat kovové nádoby (např. únětická kultura, knovízská kultura). Dokázali tak vyrobit a vypálit nádoby velmi podobné kovovým.

Tuhování – na povrch ještě vlhké nádoby se nanese vrstvička hlinky s obsahem tuhy. Po výpalu je pak nádoba černá. Tuto metodu lze doporučit jen zkušenějším, uhlík obsažený v tuze se výpalu snadno vyhoří a nádoba pak nemá černou barvu. Nejlepším způsobem je redukční výpal.

Engobování – malování na povrch vysušené keramiky (může být i v koženém stavu) barevnými hlinkami, kterými se vytvářejí vzory, kresby, ornamenty. Engoba je v táborových podmínkách použitelná bez problému. Jde o rozplavenou keramickou hlínu (přírodní nebo uměle obarvenou). Přírodní hlinky je nutné vyzkoušet předem zkusmým vypálením, při výpalu se totiž barvy mění a jen odborník předem odhadne, jakou barvu bude mít hlinka po výpalu. Barevné hlinky je možné nanášet dřívkem nebo štětcem, případně i poléváním.

Redukční výpal – náročný způsob výpalu, při kterém se před dosažením potřebné teploty výpalu zamezí přístup vzduchu ke keramice. Vlivem chemických reakcí je pak keramika černá nebo tmavě šedá (podle množství kyslíku, který se k nádobě dostane). Zamezení přístupu kyslíku je dost náročné a musí trvat až do doby, kdy teplota výpalu dostatečně klesne, aby se oheň znovu nevzňal. Redukční výpal se někdy zaměňuje se zakuřováním (například v pilinách), což je podobný proces, kdy v důsledku hustého kouře keramiku pokryje nespálený uhlík.

Co naopak je velmi obtížné – glazura

Mnoho dotazů bývá u přírodní keramiky ohledně glazur. Přírodní národy glazování nepoužívaly, protože teplota výpalu v přírodě nedosahuje takových teplot, aby se glazura roztavila. Glazura je vlastně drcené sklo, které se nanáší na keramiku po prvním výpalu (tzv. přežah). Výpal glazury potřebuje mnohem vyšší teplotu, než se obvykle v přírodní peci dosáhne. Nízkotavné glazury sice existují, ale nízká teplota tavení je většinou dosažena příměsí látek, které jsou jedovaté (nejčastěji olovo).  Navíc glazura vyžaduje čisté prostředí, které se v přírodní peci dosáhnout nedá.  Ze všech těchto důvodů je přírodní výpal glazur velmi obtížný, s dětmi prakticky nedostupný a zůstává doménou elektrických keramických pecí.

Zajímavý hoax zasel do českých dětských duší J. V. Pleva, který nechal ve své úpravě příběhu Robinsona Crusoe objevit solnou glazuru. Vznikla na hrnci s osolenou vodou, který mu praskl na ohništi. Solná glazura opravdu existuje, ovšem Pleva už si bohužel nezjistil, že (zjednodušeně řečeno) vzniká za velmi vysokých teplot a jen v absolutně čistém prostředí uzavřených profesionálních keramických pecí. Přírodní keramická pec na to nestačí, natož Robinsonovo obyčejné ohniště. Navíc je vedlejším produktem velmi jedovatý chlor. Nicméně Robinsona četli všichni, takže se tento dotaz s železnou pravidelností opakuje.

Častá je také představa, že glazura zajišťuje vodonepropustnost keramiky. Není to zcela pravda. Míra propouštění vody je daná teplotou výpalu keramiky. Čím vyšší teplota, tím méně nádoba propouští vodu. V přírodních pecích nebo v ohništi je teplota nízká a keramika více propouští. A naopak, teplota výpalu glazury je vysoká. Proto tedy glazovaná keramika obecně méně propouští vodu, ale není to zásluha glazury. Nicméně, i nízko pálená keramika se časem při používání zatáhne, póry se ucpou a nádoba přestane propouštět vodu.  Chce to jen používat nádobu a něco hustého v ní uvařit.

Tolik stručně k možnostem zdobení a povrchové úpravy přírodní keramiky. Tento článek vznikl na základě dotazů čtenářů u článků o přírodní keramice.