Výpal keramiky v přírodě

Výpal keramiky v přírodě nevyžaduje nutně stavbu složité pece, pro malé výrobky postačí i otevřené ohniště. Je však nutné dodržet základní technologické postupy.

Nejjednodušší výpal vlastnoručně vyrobené keramiky, a to nejen pravěké, není nic obzvlášť složitého, musíme však dodržet určitá technologická pravidla. Nesprávný postup může poškodit nebo úplné zničit vypalované výrobky. Co všechno je potřeba, aby se keramika vypálila bez poškození?

Sušení

Především musí být všechny výrobky dokonale suché. Při výrobě keramiky na táboře může být sušení nádob a plastik obtížné, protože hrozí několik nebezpečí. Keramika podle velikosti a množství použité hlíny může schnout dva dny, ale větší výrobky také více než týden. V noci je potřeba zajistit, aby přes den téměř usušené výrobky nemohly znovu zvlhnout. A ještě jedna drobnost, i napohled úplně suchá keramika může být pro výpal příliš vlhká, proto je v poslední fázi dobré zajistit dosušení třeba nad kamny v kuchyni.

Stejným nepřítelem jako vlhkost je pro keramiku i příliš rychlé sušení. Pokud vystavíte i třeba jen mírně zavlhlou nádobu nebo plastiku na slunce, skoro jistě popraská. Keramika se při sušení zmenšuje (podle druhu keramické hlíny) až o 20 %, což je obrovský nápor. Pokud tato změna probíhá příliš rychle (nebo dokonce nerovnoměrně na sluncem vyhřívané polovině), keramika to nevydrží. Hlavně zpočátku je třeba keramiku sušit opatrně, ve stínu, případně zabalenou v nějaké látce.

Co se děje během výpalu

Pro dostatečné vypálení keramiky je rozhodující, jestli se podaří překročit hranici teploty zhruba 600 ºC, kdy hlína prochází trvalou přeměnou. Taková keramika se pak již při styku s vodou nerozmočí. Stanovit správnou teplotu je v přírodě obtížné, a tak je lépe počkat, až vypalovaná keramika začne žhnout tmavě červeným žárem. V té chvíli již byla překročena teplota potřebná k výpalu. Předtím čeká keramiku ještě jedno úskalí. Při teplotách v rozmezí 200–500 ºC hrozí nebezpečí popraskání, protože uniká voda, která i při sebelepším vysušení v hlíně zůstává. Stoupá-li teplota v této fázi výpalu příliš rychle, nestačí se voda vypařovat malými póry z hlíny ven, vznikne přetlak jako v miniaturním parním kotli a keramika se roztrhne. V ohništi pak zůstanou jen střepy.

Proto je třeba v kritické době zvyšovat teplotu velmi pomalu, což vyžaduje trpělivost. Keramik v elektrické peci to má jednoduché, automat za něj vše ohlídá. Oheň je třeba při výpalu kontrolovat a zvyšovat teplotu opatrně. Zdá se to docela náročné, ale není to zas nijak zásadní problém. Je ale pravda, že příliš rychlý vzestup teploty je příčinou většiny neúspěchů. Počátek výpalu musí být v podstatě zahřívací, oheň nesmí hořet přímo na keramice, ale okolo. Teprve po prohřátí vypalovaných předmětů se oheň pomalu přibližuje ke keramice a teplota co nejpomaleji stoupá. Jakmile je překročena teplota 500 ºC, je vyhráno a keramika již snese i větší tepelné šoky.

Pec nebo ohniště

Pro první keramické výrobky není nutné stavět složitou pec. Několik kousků keramiky je možné vypálit v otevřeném ohništi. Při dodržení výše zmíněného postupu se keramiku podaří kvalitně vypálit i v obyčejném ohni. Čím je objem keramiky menší, tím snadněji se dosáhne potřebné teploty. Další pomůckou je zahloubené ohniště, kde se vyšší teplota udržuje snadněji, ale je zapotřebí umožnit přístup vzduchu například vyhloubeným zářezem. Pro větší objemy keramiky je vhodnější postavit keramickou pec. To již je o něco složitější, stavbou pece se budeme zabývat samostatně, např. v článku Stavba horizontální keramické pece.

Po výpalu je nutné nechat keramiku pomalu vychladnout a poté ještě den dva počkat s používáním, než se vyrovná pnutí, které velké teplotní změny vyvolaly. Buďte připraveni, že nádobka, vypálená v přírodě na nějakých 600 až 700 ºC, bude propouštět vodu. Aby se tak nedělo, musela by teplota výpalu dosahovat k 1000 ºC, a to se v přírodě dosahuje obtížně. Ale nevadí, používáním se póry hlíny zanesou a nádoba postupně vodu propouštět přestane.