Výpal zásobnice v milířové peci

Výpal velké zásobnice patří k tomu nejobtížnějšímu, do čeho se při experimentech s keramikou na dětském táboře můžete pustit.  Jak výrobu, tak výpal velké zásobnice doporučujeme až po určitých zkušenostech s výrobou a výpalem keramiky v přírodě.

Výpal keramiky v přírodě má mnoho úskalí a pokud jde o velkou zásobnici, je její výpal opravdu oříškem. Nevejde se totiž do běžných horizontálních ani vertikálních pecí. Pro experimenty s výpalem zásobnice zbývá v podmínkách dětského tábora jediná volba, jednorázová milířovitá pec. A i v ní je výpal tak velké nádoby velmi obtížný. Text navazuje na článek o přípravě a utváření velké zásobnice.

K problémům se dostaneme později, nejprve něco o principu milířovité pece. Pro dětský oddíl je nutné, aby experiment netrval řadu týdnů, ale aby se dal uskutečnit během třítýdenního tábora.  Z toho důvodu je zásobnice vyrobena hned na začátku tábora a vysušena během tábora, což jsme již popsali ve zmíněném článku. Na samém konci tábora je možné uskutečnit výpal.

Jak probíhá výpal? Jednorázová milířovitá pec se postaví na kostře z kulatiny, která se oplácá hlínou do té míry, aby se dovnitř ještě dala dát zásobnice. Poté se zásobnice vloží a začne rychlá fáze stavby. Milířovitý tvar se uzavře kulatinou a pokryje hlínou. Zůstanou pouze dva přikládací otvory při zemi v ose převládajících větrů. Okamžitě po dostavění začne výpal, jinak vysušená zásobnice zvlhne.

Vnější vlhká hliněná vrstva během výpalu ztvrdne dřív, než vyhoří milířovitá dřevěná kostra a výpal pak pokračuje až do dosažení potřebné teploty, což je minimálně 600˚ C, ale spíš více. Právě v dostatečně pomalém zvyšování teploty se skrývá největší nebezpečí, že velká zásobnice výpal nepřežije. Obecně o průběhu výpalu keramiky si více přečtěte v článku Výpal keramiky v přírodě.

Když vše dobře dopadne, po vychladnutí se druhý den hliněný milíř rozbourá a vypálená zásobnice se vyndá. Nyní postupně projdeme projdeme průběh celé stavby pece a výpalu podle fotografií.

Stavba pece zabere celý den, nejprve je třeba připravit kamenný rošt pro zásobnici tak, aby nestála na zemi, ale byly pod ní mezi kameny kanálky, kudy se dostane oheň a vypálí se i dno nádoby. Poté se připraví dřevěná kostra pece.

Na obrázku je dobře vidět kamenný rošt pro postavení zásobnice a kanálek, který vede pod rošt a přivádí tam kyslík potřebný pro  dostatečnou teplotu dna nádoby při výpalu.

Opodál se na slunci dosušuje zásobnice. Sušila se celkem 14 dní. Při sušení se uvnitř nádoby objevila svislá prasklina, což znamená, že sušení neproběhlo dobře a výpal neprojde bez problémů. Jakmile se na nádobě objeví během sušení prasklina, není možné již výrobek opravit, výpal se nepodaří. Na fotografii není prasklina vidět, zkusili jsme provizorní opravu, i to je zajímavá zkušenost. Vzhledem k tomu, že výpal tak velké nádoby zkoušíme v oddíle zase po mnoha letech, rozhodli jsme se přesto výpal provést. Přestože nádoba výpal nepřežije, zkušenosti se budou v budoucnu hodit.

Milířovitá pec je připravená pro vložení zásobnice. Při stavbě jsme dokončili co největší část práce a ponechali jen otvor na vložení zásobnice. Vysušená zásobnice by měla ve vlhkém prostředí být co nejkratší dobu, aby od vlhké pece znovu nenavlhla. Připravili jsme si také také kameny, které přemostí přikládací otvory. A to jak vepředu, tak i u zadního přikládacího otvoru. Až do této fáze jsme pec dostavěli dva dny před výpalem. Tím, že část pece bude vysušená, zmenší se problémy s vlhkostí při výpalu.

Také jsme připravili další kameny, kterými po dosažení potřebné teploty výpalu přikládací otvory pece uzavřeme. Chladnutí bude tím pádem pomalé a neohrozí vypálenou keramiku. Až bude pec rozpálená, nic už nebude možné zkoušet, vše musí být připraveno dopředu.

Zásobnice je na místě, pec se může uzavřít. Nyní začíná závod s časem. Pec se musí dokončit co nejrychleji a hned poté musí začít výpal, aby zásobnice znovu nezvlhla.

Veškerá další keramika pro výpal je vložená dovnitř zásobnice. Tam je nejvíce chráněna před výkyvy teploty. Nejlepší by bylo zakrýt i celou zásobnici (ideální jsou staré vypálené nádoby nebo střepy), ale tak velké střepy nemáme. Do zásobnice je také vložený termočlánek k měření teploty výpalu, další je vně hned vedle zásobnice, abychom znali teplotu v peci.

Obložení otvoru pece je dílem chvilky. Světlo zapadajícího slunce vytváří iluzi plamenů v kanálku pro přístup vzduchu. Tak daleko ještě nejsme, i když je to už jen otázka desítek minut. Je jasné, že nová a vysušená část pece se nespojí, ale prasklina v místě spoje nevadí. Máme připravenou trochu hlíny, kterou případné praskliny zamázneme.

Pec je dostavěná. Dostavba trvala necelé dvě hodiny. Jakmile je pec dokončená, ihned zapalujeme oheň. Je vidět ještě vlhký plášť pece a uvnitř už hoří malý ohýnek. Nyní nás čeká několik hodin mírného zvyšování teploty. Jakmile bychom nárůst teploty v peci přehnali, zásobnice by popraskala. Malý ohýnek pomalu zahřívá zásobnici a vysouší pec.

Výpal pokračuje i po setmění. Asi po tři hodiny udržujeme malý ohýnek, aby se pec vysoušela a teplota zásobnice narůstala pomalu. I při maximální opatrnosti se však potvrzuje náš předpoklad, že popraskání zásobnice při sušení bylo smrtící. V jednu chvíli se z pece se ozývají duté rány, jak odstřelují kusy keramiky. Pokračujeme ve výpalu a po asi osmi hodinách od začátku výpalu dosahujeme teplotu 827 °C.  Zakrýváme kameny oba otvory a pro jistotu je ještě oplácáme hlínou.

Druhý den ráno je v peci stále ještě několik set stupňů a pec pomalu chladne po celý den. Necháváme keramiku v klidu chladnout, otevírání pece plánujeme až třetí den. Navíc víme, že se výpal nezdařil, jen nevíme, jestli zásobnice zůstala pohromadě, nebo jestli se rozpadla na kusy.

Teprve třetí den můžeme pec otevřít. Milířovitá pec je jednorázová, rozbíjíme tedy plášť a konečně vidíme zásobnici. Je prasklá svisle, jak jsme předpokládali (na foto v peci není prasklina vidět), ale navíc odstřílela i plocha stěny, teplota se v peci přes naši snahu zvýšila v kritickém okamžiku příliš rychle.

Nádoba však zůstala vcelku. Vynášíme zásobnici ven, je stále ještě teplá, malé nádoby uvnitř zásobnice jsou téměř horké. Nádoby uvnitř zásobnice se vypálily v pořádku, kromě několika hliněných forem zůstaly většinou vcelku, tento výpal se povedl bez problému. Vypálená hlína krásně zvoní, což je důkazem vysoké teploty výpalu.

Experimentální výpal velké zásobnice se nezdařil, ale zkušenosti uplatníme při dalších výpalech. Největší problém je svislá prasklina na obrázku, která se objevila už při sušení. Buď bylo sušení příliš rychlé, ale spíše bylo v hlíně málo ostřiva. Do přírodního jílu je totiž nutné přidat dostatek jemného písku nebo nasekaného sena, aby nádoba nepopraskala. Ostřivo zlepší dilatační vlastnosti keramiky při sušení i při výpalu. Objem jílovité keramické hlíny se při sušení zmenšuje až o 20%, což je pro experiment v přírodě a zvlášť u velkých nádob problematické.

Přesto, že zásobnice popraskala, považujeme výpal za úspěšný. Dosáhli jsme potřebné teploty výpalu, dokonce ještě o něco vyšší, než bylo nezbytné. Ověřili jsme si způsob stavby milířovité pece i průběh výpalu a získali plno zkušeností. Co se nepovedlo tentokrát, povede se příště. Právě tím je experimentální archeologie zajímavá.